Felix Téver znamená Šťastná Tibera. Podle řeky protékající Římem si jméno spisovatelka zvolila jako upomínku na krásná léta, která prožila i s dcerkou v Itálii po útěku od svého manžela. Možná nebýt nevydařeného manželství, ani bychom ji neznali, možná by s psaním ani nezačala. Možná. Neměla by důvod…
Anna Mikschová (1852–1932) přišla na svět do vážené a dobře situované rodiny. Její tatínek Mikuláš Miksche byl vyhlášený pražský lékař a porodník, který měl díky své profesi mnoho přátel ve šlechtických, měšťanských i vlasteneckých kruzích. Podle nedoložené historky, která se ale v rodině tradovala, dostal prý nabídku stát se porodníkem v samotné panovnické rodině. Kdoví, proč se tak nakonec nestalo… Když bylo Anince pět let, koupil doktor Miksche na dnešním Jungmannově náměstí starobylý dvoupatrový dům, který pak dcera zdědila a kde si zřídila mimořádně populární první pražský literární salon. Říkala mu „čajové konvičky“. To ale trochu předbíháme.
Anna Mikschová
Foto: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons
Rodina Mikschových, která žila čilým společenským životem, se přátelila mj. i s rodinou Palackých a Riegrových. A Márinka Riegrová, o dva roky mladší vnučka Františka Palackého, se z dětské kamarádky stala Aninčinou celoživotní přítelkyní, vlastně jedinou. Společně vyrůstaly, měly podobné zájmy. Učily se jazyky, muzicírovaly, zajímaly se o literaturu a navštěvovaly kurzy kreslení u Amálie Mánesové, malířky a sestry věhlasného malíře. Obě také vstoupily do Amerického klubu českých dam, obě se také velmi rychle po sobě vdaly. Obě ne zrovna šťastně.
Nejdříve Márinka, která si vzala svou první lásku, uměnímilovného Vácslava Červinku, o deset let staršího velmi schopného hospodářského ředitele na Riegrově velkostatku v Malči. Prožili tam spolu nádherné dva roky uprostřed krásné přírody. Pak nastalo rozčarování, zklamání a konec. Příčina rozchodu zůstala zahalena tajemstvím, k rozvodu nedošlo, žádný skandál se nekonal, rodina zachovala aristokratické mlčení. Historikové se ale domnívají, že lví podíl viny na rozchodu měla právě Márinka, nyní už Červinková, která se pak vrátila do rodného MacNevenova paláce v dnešní Palackého ulici.
To její kamarádka Anna Mikschová, která se vdávala o něco později, dopadla mnohem hůř. Sňatkem se chtěla vymanit z matčina vlivu, a to nebyl zrovna nejlepší důvod. Ukázalo se, že si moc nepomohla. Její o osm let starší manžel Josef Lauermann byl vnukem Josefa Jungmanna a zpočátku působil jako skvělá partie. Později se ukázalo, že neprožil zrovna šťastné dětství. Jeho otec pocházející z bohaté obchodnické rodiny zemřel, když mu bylo sotva pár měsíců. Josef měl sice jakési umělecké nadání hudební i výtvarné, byl sečtělý, možná něco podědil i po dědečkovi, ale byl netrpělivý, nestálý, u ničeho nevydržel, nedokázal si najít zaměstnání a studia práv také nedokončil. Díky rodině byl ale finančně zabezpečený.
Anna očekávala když ne romantické, tak alespoň klidné a harmonické manželství. Zmýlila se! Manžel, který údajně od dětství trpěl duševní poruchou, se ukázal jako nesnesitelný a chorobně žárlivý tyran, který Annu neustále vyslýchal a dusil. Dokonce ji měl snad i fyzicky napadat. Nic se nezlepšilo ani po narození dcery Olgy v roce 1877 (často se mylně uvádí rok 1880). Vůbec se ty letopočty mnohde malinko rozcházejí. Jisté ale je, že v nepovedeném manželství odjakživa veselá a mimořádně společenská Anna strádala. Opustit manžela byl ale v té době skoro neodpustitelný zločin bez ohledu na důvody. A rozvod? Ten znamenal pořádný skandál, i když o něj Anna začala usilovat. Nakonec z toho onemocněla a s podezřením na plicní chorobu se tedy našel důvod, jak od manžela prchnout.
Na radu lékaře se odjela i s dcerkou a doprovodem léčit do zahraničí. Nejdříve do švýcarského Montreaux. Toto snobské středisko brzy opustila. Nejenže jí tu lékaři nepomohli, navíc ji deprimovaly davy prominentních tuberáků. Mnohem lépe se cítila ve slunné Itálii. S úspěchem si tu léčila nejen svoje zdravotní neduhy, ale dávala se do pořádku i po psychické stránce. Mezitím Annin právník zázračně docílil toho, že se Josef Lauermann odstěhoval z Annina domu a souhlasil s dohodou o rozluce manželství, což byl dřívější termín pro rozvod. Anna se tak mohla bez obav vrátit z ciziny domů. Josef Lauermann pak nakonec skončil v psychiatrické léčebně. A Anna po návratu na radu rodinného přítele začala psát – povídky, romány a dramata. A protože nechtěla být kritizována kvůli rozchodu a posléze uskutečněném rozvodu, začala používat tajemný pseudonym. Do postav mladých nešťastných a nespokojených hrdinek promítla své vlastní životní osudy. Námětů měla víc než dost…
Duše nezakotvené (1908)
Foto: National Library of the Czech Republic, Public domain, via Wikimedia Commons
I když neměla Anna Lauermannová nouzi o ctitele a byla blízkou přítelkyní mnoha umělců hned několika generací na přelomu 19. a 20. století, nabídky k sňatku například od ředitele ND F. A. Šuberta nebo architekta Františka Pokorného odmítala a nikdy se už nevdala. Velmi blízký vztah si vytvořila k básníku Juliu Zeyerovi, dnes taky skoro zapomenutému, kterého obdivovala nejen jako básníka, ale i jako muže. Tento citlivý až křehký muž s pochopením pro ženské problémy, navíc docela fešák, se líbil i jiným ženám, třeba malířce Zdence Braunerové nebo literátce Anně Marii Tilschové. Vše ale bylo v rovině platonické. Zeyer byl podle literárních historiků homosexuál. Od Zeyera a jeho věčně zadluženého bratra koupila Anna Lauermannová jejich vilu v Liboci v blízkosti letohrádku Hvězda. Zeyera tam nechala bydlet a přátelila se s ním až do jeho smrti. Do Liboce zvala v letních měsících četné hosty svého pražského salonu.
Julius Zeyer
Foto: Karel K., Public domain, via Wikimedia Commons
A právě v souvislosti se vznikem prvního pražského literárního salonu je dnes Anna Lauermannová nejvíce vzpomínána a oceňována. Šťastný nápad vzešel od Františka Ladislava Riegra, otce její kamarádky Márinky. Právě u Riegrů se v MacNevenově paláci, nedaleko od Jungmannovy ulice, scházela vlastenecká společnost ještě za Riegrova tchána Františka Palackého, který se sem jako chudý nýmand přiženil do rodiny zbohatlického advokáta Měchury (vlastně i ten tam pořádal pro šlechtu jakési hudební dýchánky). Jenže manželka Františka Palackého Terezie brzy zemřela a její velmi skromná a empatická dcera Marie, Riegrova manželka, se více věnovala charitě, zakládala jesle a školky a ctižádostivého politika příliš nereprezentovala, společnost moc nevyhledávala.
Anna Lauermannová-Mikschová v pozdějším věku (30. léta 20. století)
Foto: National Library of the Czech Republic, Public domain, via Wikimedia Commons
Do Annina salonu, s nímž jí zpočátku vydatně pomáhala i kamarádka Márinka Riegrová-Červinková, se brzy přesunula společnost od Riegrů i ze salonu právě zemřelého politika Františka Braunera, otce malířky Zdenky Braunerové a poručníka Zdeňky Havlíčkové. A přicházeli další. Anna byla skvělá hostitelka, duchaplná, upřímná, srdečná, vlídná i vtipná. „Čajové konvičky“, tyto literární besedy pořádala bezmála padesát let vždy v neděli odpoledne. Neutichly ani v době první světové války a fungovaly i po pádu mocnářství. Podával se samozřejmě čaj, skvělé domácí pečivo, chlebíčky a výtečné dorty. Vystřídaly se tu celkem tři generace českých umělců – od vlastenecké generace Národního divadla až po literáty generace bratří Čapků v době první republiky. Salon zanikl až smrtí této na svou dobu velmi emancipované ženy, která zemřela v roce 1932 v nedožitých osmdesáti letech ve své letní vile v Liboci, k níž měla díky přátelství s Juliem Zeyerem do konce života sentimentální vztah…
Zdroje info: Volný Zdeněk: Toulky českou minulostí, 15. díl, 2019, Sak Robert: Salon dvou století, 2003
Související články
BetterLife|
ReadZone|
Byznisdenik.cz|
SportDeník|
Techzpravy.cz|
HN.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Kód Enigma|