Existují lidé, kteří mají práci rádi. Pak jsou tací, kteří ji milují. A pak přichází kategorie těch, kteří jí obětují všechno. Spánek, vztahy, nedělní obědy i narozeniny babičky. Když se práce stane centrem vesmíru, všechno ostatní začíná pomalu odpadávat jako listí na podzim. A najednou už nejde o zdravé nasazení, ale o posedlost, která si tiše brousí drápky.
Poznáte to podle kalendáře i kruhů pod očima Jestli jste se někdy přistihli, že zvedáte telefon i na záchodě a že slovo dovolená vám připomíná spíš Wi-Fi na horší signál než relax u moře, možná je čas se zastavit. První známky toho, že práce přestává být zdravou součástí života a stává se jeho diktátorem, nejsou nijak dramatické. Jen už si nepamatujete, kdy jste naposledy šli ven bez notebooku a jestli má váš pes ještě vůbec rád vaši přítomnost.
Začíná to nenápadně. Jedním e-mailem navíc večer. Jedním víkendem, kdy to potřebujete dotáhnout. Jedním úkolem, který přece nikdo jiný neudělá. A najednou máte hlavu plnou tabulek i ve spánku a vaše tělo funguje na kávu a pracovní adrenalin.
Když už vám na stole stojí celá sbírka kelímků od kávy, je to jasný signál, že byste si měli dát pauzu dřív, než vás semele pracovní kolotoč. Zdroj: Shutterstock Když se vám osobní život ztrácí ve stínu monitoru Práce vás může bavit. Může vás naplňovat. Ale když se přistihnete že odmítáte kamarády, protože máte uzávěrku, která trvá už třetí měsíc a že si odpočinek plánujete až po smrti, není něco v pořádku. Zdravé nasazení vypadá jinak než stálá dostupnost na všech platformách včetně ledničky.
Jedním z varovných signálů je i to, že si práci berete osobně. Nejen obrazně. Ale i doslova. Na výlety, na gauč, do postele. Začínáte vše podřizovat pracovnímu programu. Přátelé se mění v kontakty. Oběd v rychlou proteinovou tyčinku. A večerní pohoda v další čtení pracovního výhledu na příští kvartál.
Tělo s vámi ale mluvit nepřestane Vyhoření nechodí se zvonkem. Připlíží se potichu, často zamaskované jako snaha být efektivní, loajální a důležitý. Jenže tělo ví své. Když ho neposloucháte, začne křičet samo. Únava, která nepřechází. Problémy se spánkem. Bolesti hlavy, podrážděnost, výbuchy emocí kvůli zapomenutému e-mailu. A taky ten pocit že všechno je moc a zároveň k ničemu.
Když člověk přehlíží signály, dojde k bodu, kdy i věci, které ho dřív bavily, začnou být otravné. Když i víkend v přírodě vypadá jako ztracený čas který mohl být věnován projektům, je něco špatně. A když začnete žárlit na kolegy, kteří si umí odpočinout, protože vy to neumíte, pak už je vyhoření skoro zabydlené.
Jak si nastavit hranice a nepřijít o duši Prvním krokem je uvědomit si že nejste robot. I ten má servisní režim. Vy potřebujete odpočinek, volnočasové aktivity, a hlavně něco co není spojené s vaší pracovní identitou. Ať už je to pěstování rajčat nebo hraní šachů s dědou. Váš čas mimo práci není ztracený ale záchranný.
Naučit se říkat ne není slabost, ale dovednost. Nedostupnost po osmé večer není zločin. A oběd bez mobilu je malý revoluční čin. Dobrým krokem je i nastavení konkrétních pracovních bloků a stejně tak důsledné blokování času pro sebe. I kdyby to znamenalo, že místo další porady půjdete domů s knížkou.
Když si na piknik vezmete notebook a místo partnera krmíte e-maily, je jasné, že hranice mezi prací a osobním životem se vám rozpadly jako sušenka ve sklence mléka. Zdroj: Shutterstock Když to jde do extrému, neřešte to sami Pokud cítíte že už na vás práce padá jako horská lavina nezůstávejte v tom sami. Mluvit o tom s blízkými nebo vyhledat odborníka není slabost ale investice do duševního zdraví. Existují terapeuti i koučové kteří se na pracovní přetížení a syndrom vyhoření přímo specializují.
Nejde o to práci opustit. Jde o to ji zkrotit dřív, než zkrotí ona vás. Protože na konci dne by měla práce být součástí života ne jeho žalářem. A i když šéf možná neocení, že jste si konečně dali volno vaše tělo a vaše hlava vám jednou poděkují. Třeba na výletě, kam jste si konečně nevzali služební mobil.
Zdroj: psychiatry , mayoclinic , vogue , Research Gate