KOMENTÁŘ. Jan Tesař byl sršatým milencem svobody a pravdy. „Abychom rozpoznali historické příležitosti a výzvy, které na své cestě potkáváme a nadále budeme potkávat, tak jako každý jiný národ, musíme se zbavit nakupených lží,“ napsal esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77 Jan Tesař (2. června 1933 – 16. června 2025).
Počínaje 60. lety 20. století byl nedávno zesnulý autor uvedeného citátu pro české prostředí asi největším intelektuálním provokatérem své doby. Však se mu také za života dostalo nadávek a odsudků ze všech stran. Levičák, pravičák, dobrodruh, provokatér, romantik, anarchista, extrémista... Třikrát si vysloužil vězení, jednou vynucenou a nakonec i dobrovolnou emigraci po roce 1989.
Byl prvním, kdo začal bez předsudků zkoumat domácí odboj. Už na konci 50. let na faktech prokázal, jak zvláštní komise StB, vedená ministrem Ladislavem Kopřivou, informace o domácím odboji zásadním způsobem falšovala. Vyhodili ho za to z Vojenského historického ústavu.
O tři roky později se mohl vrátit a začít zkoumat odboj na Českomoravské vrchovině v posledních dvou letech války. Jako první prokázal, že prakticky všechny tehdejší partyzánské skupiny byly pod kontrolou Moskvy a že československá vláda a prezident v Londýně na její pokyn poslušně zastavili všechny plány na dodávky zbraní pro domácí odboj.
Podobně pomohl usvědčit jistého Čestmíra Amorta z falšování obecních kronik, na jejichž základě tento stalinista „objevil“ partyzánské hnutí v Brdech.
Do KSČ už od začátku normalizace a masových čistek nepoddajných členů vstupovalo víc než dvacet tisíc lidí ročně a v roce 1974 jich přibylo dokonce sto tisíc za jediný rok.
V roce 1968 navrhl přes Josefa Smrkovského zákon o národním usmíření podle vzoru Španělska, který měl otevřít možnost odškodnění obětí a opětovného spojení Únorem 48 rozdělené československé společnosti.
Za svoji několikaměsíční práci si vymínil od Smrkovského písemné potvrzení, že si honorář vybere v naturáliích v podobě jedné láhve Fernet Stock a tří balíčků sušenek. K tomuto návrhu, který předběhl svoji dobu, se ale už nikdo a nikdy nevrátil.
Rozložil mírový kongres v Moskvě
Byl přesvědčen, že „obrodný proces“ roku 1968 nedopadne dobře. „Nemáme příliš sil, vůdce (míněn Alexander Dubček, pozn. autora) je bez ducha, na slabost ale není čas“. A ještě před srpnovou okupací začal s pomocí jugoslávských kontaktů připravovat ilegální úkryty, kanály pro přechody hranic a falešné pasy.
Okamžitě se zapojil do organizování protiokupační opozice v prostředí odborů. Byl poprvé zatčen a strávil třináct měsíců ve vyšetřovací vazbě v pražské Ruzyni. Zpracoval tam soudní posudek v případě obžalovaného vyšetřovatele StB Miroslava Picha-Tůmy, ve kterém spolu s historikem Oldřichem Janečkem a autorovým otcem požadovali, aby soud objasnil, kdo konkrétně zadával vyšetřovatelům v 50. letech úkoly a rozkazy.
V roce 1972 byl odsouzen už natvrdo ve vlně procesů s téměř padesáti protiokupačními aktivisty. Tyto procesy, ve kterých bylo v letech 1969–1972 odsouzeno 2667 osob, jsou dnes zapomenuty, nejspíš proto, že šlo zčásti o demonstranty z násilně potlačených protestů 21. srpna 1969 a ve zbytku prakticky bez výjimky o představitele komunistické a další levicové opozice.
Normalizační oportunisté, ze kterých se z velké části po listopadu 1989 rychle stali zarytí představitelé „pravice“, žádnou připomínku nepoddajnosti nepotřebovali. Do KSČ už od začátku normalizace a masových čistek nepoddajných členů vstupovalo víc než dvacet tisíc lidí ročně a v roce 1974 jich přibylo dokonce sto tisíc za jediný rok.
Svoje přesvědčení, že „na slabost není čas“, demonstroval Tesař v červenci 1973, kdy se mu podařilo z plzeňské věznice na Borech propašovat provolání politických vězňů adresované světovému mírovému kongresu v Moskvě. Nic netušící pořadatelé nedokázali zabránit jednomu z nizozemských delegátů, aby provolání přečetl. Mezi stovkami delegátů z celého světa to vzbudilo bouři a kongres skončil v chaosu o dva dny dříve.
Prohra šance na demokracii
Jan Tesař byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a iniciátorem založení slavného Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Kritizoval však neschopnost disentu oslovovat širokou společnost a jeho uspokojení s životem v uzavřeném ghetu.
Byl až do svého třetího zatčení jedním z nejdůležitějších článků v pašování a distribuci zahraničních tiskovin a samizdatu. Cítil se stále více osamocen, a proto vzhledem ke zhoršujícímu zdraví nakonec souhlasil s nabídkou na vyhoštění do exilu.
Nikdy se z něj už vlastně nevrátil, protože polistopadovou politiku popsal jako prohru šance na demokracii. Už v roce 1984 věštecky napsal: „A svoboda, jež je před námi, také ta, ba především ta, musí být stvořena, nelze jí dosáhnout pouhým odstraněním něčeho.“
Vnímal dějiny jako zápas o lidskou důstojnost a stejně chápal i národní emancipace Čechů a Slováků. Jeden z jeho nejznámějších a nejprovokativnějších závěrů z mnichovské krize roku 1938 zní: „Dějiny neznají takovou nezávislost, která by nebyla výsledkem vlastního zápasu. Kdo není k němu ochoten, není realista, jestliže pak nezávislost žádá. Češi nechtěli za svou svobodu platit cenu, za jakou ji dějiny poskytují.“ (s. 216)
Mezi jeho nejznámější práce určitě patří rozsáhlé třísvazkové dílo Česká cikánská rapsodie, spojující hlubokou studii o protinacistickém odboji s fascinujícím příběhem romského partyzánského velitele Josefa Serinka.
A jako věčné memento českých válečných a hlavně poválečných dějin zní tato Tesařova věta: „Česká nenávist byla tím zavilejší, čím méně statečná.“
A potom jeho asi nejprovokativnější stať Mnichovský komplex, jeho příčiny a důsledky, kterou napsal pouze pro přátele na jaře 1989, jakoby v předtuše dalšího nezvládnutého historického převratu v českých moderních dějinách. Jenom zdánlivě se v ní snažil představit protipól „realistického“ prezidenta Edvarda Beneše a zhlouplého „prosovětského lidu“.
Ve skutečnosti byl k dr. Benešovi, jak ho v této stati nazýval, vysoce kritický. „Dr. Beneš zdánlivě ,počítal se vším‘ a ,měl koncepci‘, když kapituloval. Ponechal stranou pouze důsledky svého činu pro vědomí národa. Po celý zbývající život se s nimi pak setkával – jedním z nich byl i jeho definitivní pád.“ (str. 212)
Podstatou a skutečným obsahem mnichovského mýtu však pro Jana Tesaře byla prokázaná nesvéprávnost československé (české) stranické elity v jakékoliv krizi a neochota československého a specificky českého „lidu“ zemi bránit.
To, že jsme se v roce 1938 chtěli bránit, ale zradil nás Západ a nakonec i prezident, je podle Tesaře jen nemravný mýtus, který vyvrací následný bleskový pád československé demokracie zevnitř, antisemitismus české a ještě více slovenské společnosti po Mnichovu, její averze vůči demokratickým německým a sudetoněmeckým uprchlíkům, vydání vojenského materiálu do rukou nacistů i slabost ozbrojeného odboje.
Pozdější historické studie (Kalvoda, Cholínský) potvrdily, že Beneš sám se bál „lidu“ a manipuloval ho po celých dvacet let první republiky účelovými mýty. Rakouským Židům a demokratům, prchajícím po anšlusu Rakouska v březnu 1938 do Československa, nepomohl, stejně jako sudetoněmeckým antifašistům, kteří utíkali do vnitrozemí po Mnichovu.
Byli chytáni a násilím vraceni přímo do rukou gestapa. Bylo jich jen v prvních dnech, kdy byl ještě prezidentem, nejméně dvacet tisíc. Pro záchranu československých Židů nikdy nehnul ani prstem.
A jako věčné memento českých válečných a hlavně poválečných dějin zní tato Tesařova věta: „Česká nenávist byla tím zavilejší, čím méně statečná.“ (str. 145)
Nesnášel mýty
Jan Tesař psal v té době už bez přístupu k archivům, jen s důvěrnou znalostí produkce oficiálních historiků, a dopouštěl se proto i nepřesností. Například když při zmínce o Benešově letitém kritikovi poslanci Františku Schwarzovi, který se z exilu v roce 1945 „vrátil domů a zahynul záhadně v čs. vězení, do kterého se ještě záhadněji dostal. Dávno před Únorem!“ (poznámka na str. 21)
HlídacíPes.org až po více než třiceti letech jako první zveřejnil dokument objevený v Archivu Kanceláře prezidenta republiky, prokazující, že zatčení poslance Schwarze se plánovalo dávno před jeho poválečným návratem do vlasti s plným vědomím prezidenta Beneše.
Jan Tesař byl sršatým milencem svobody a pravdy. Nesnášel mýty – i ty polistopadové. „Komunistický režim by u nás zkolaboval i bez disentu. Z tohoto hlediska větší význam neměl. Neuspěl ani v budování demokracie.“
Jinde přece jenom přiznal, že disent význam měl aspoň jako kontrapunkt ke zbabělosti většiny normalizačního „lidu“. V džungli českých mýtů se pohyboval jako tygr. Kéž bychom, zvláště dnes, takových měli více.
HlídacíPes.org
NESPECHEJ.cz|
HN.cz|
Magazín - Aktuálně.cz|
Žena.cz|
Život cestovatele|