V době nebývalého množství praktických krizí, konfliktů a rizik se pod povrchem odehrává další křehký příběh. Jak mohou křesťané zůstat věrní své identitě, aniž by tím vystrašili ostatní? Kniha Ježíš a mocnosti (Biblion 2025), společné dílo emeritního anglikánského biskupa a renomovaného biblisty N. T. Wrighta a australského teologa Michaela F. Birda, přeložené do češtiny Petrem Janem Vinšem, přichází v pravý čas.
Hovořit o křesťanském politickém svědectví v době nefunkčních demokracií je relevantní v trumpovské Americe i na Slovensku, kde se vláda rozhodla posílit „křesťanské hodnoty“ a mnoho Kristových následovníků se naivně zapojuje do politických machinací, které zneužívají jejich víru. Reakce sekulárního prostředí také nejsou nijak zvlášť ušlechtilé – často jsou agresivní, poháněné odporem nebo v nejlepším případě neznalostí či necitlivostí.
Situace se zdá být bezvýchodná. Rozpory byly a budou i nadále dramatické. Nestačí tuto propast zaplnit frázemi nebo lhostejností, protože to by znamenalo porážku pro všechny.
Dva autoři s teologickým a historickým přehledem poukazují na východiska. Podstatné je udělat si pořádek v obsahu víry. Po takovém úklidu to už nemusí vypadat tak tragicky. Křesťané mohou společně se svými nevěřícími přáteli a spoluobčany participovat na stejném díle svobody a sebevědomého pluralismu.
Zdroj: Biblion Jedni i druzí ale musí pochopit, že jejich politické sny a náboženská přesvědčení se nenaplní okamžitě a definitivně. Ten, kdo si myslí opak, se řadí do kruhu snílků, fanatiků a strašidelných bojovníků. Nezáleží přitom na tom, jestli u toho nosí kříž, nebo ne.
Konfesní příslušnost obou autorů je přirozeně činí otevřenějšími liberálním hodnotám. Nejsou vázáni vatikánským dogmatem. Anglikánská společenství po celém světě upřednostňují inkluzi. Z jejich textu je patrná vášeň pro Kristovu věc, takže nikdo nemůže tvrdit, že by se jednalo o křesťany méně důstojné nebo zkažené. Opět je zřejmé, že morální rigidita maskovaná řečmi o náročnosti křesťanské víry je pochybným záchranným kruhem pro nejisté nebo nevzdělané lidi.
Boží království a pozemské říše Křesťané se nemohou vyhnout politické angažovanosti. To neznamená, že by měli volit výhradně křesťanské strany nebo že by měli využívat politiku k „vyjednávání“ o politickém krytí svého světonázoru nebo církví, ke kterým patří. Přirozeně se angažují ve jménu Božího království, ke kterému se hlásí. To přece není žádný abstraktní ideál. Prostřednictvím politiky nechtějí Boží království budovat, ale pracovat pro něj.
„Jak máme pracovat pro Boží království mezi ukrajinskými uprchlíky? Jak máme pracovat pro Boží království, když vidíme nespravedlnost, která se děje lidem jiné barvy pleti? A co je nejobtížnější – jak máme pracovat pro Boží království tváří v tvář hrozivým říším, a přitom nepodlehnout pokušení budovat nějakou vlastní říši?“
Historie vztahu mezi křesťanstvím a říšemi je pestrá. Jedna říše se postarala o to, aby byl Kristus ukřižován druhořadým římským úředníkem v odlehlé provincii a brutálně popraven jako zločinec.
Navzdory všemu poskvrnění mocí vytvořilo křesťanství civilizaci služby, soucitu a citlivosti vůči chudým. „Křesťanské Písmo napsalo scénář sociálních a sexuálních revolucí moderní doby. Západní civilizace je navzdory všemu stále lepším řešením než komunismus nebo chalífát.“
Dilema ale stále trvá. „Považujeme spojení církve s impériem za sňatek z rozumu, nebo za duchovní cizoložství? Porazil Kristus Caesara, nebo jsme si z Krista udělali svého vlastního Caesara?“
Vítězství bez milosrdenství, která jsou k ničemu Nejinspirativnější pasáže knihy jsou ty, ve kterých autoři reflektují praktický přístup křesťanů k moci. Již první křesťané se nesoustředili na to, jak se vládci stali vládci, ale na to, co následně udělali s mocí, kterou získali. Dnes se někteří uchylují do zbožného útočiště, kde je nebude rušit přítomnost ostatních. Jiní naopak žádají kněze, aby žehnali jejich raketám a bombám.
Křesťanský nacionalismus se stal překážkou na cestě k nalezení pravého (evangeliem podloženého) přístupu. Neustále se objevuje v nových podobách, kdy lidé upřednostňují etnicky oddělená společenství a rozdělené církve, které nejsou schopny společně čelit zneužívání moci. „Nebezpečí spočívá v tom, že křesťané dostanou od státu zvláštní privilegia a křesťanství se stane spíše vnějším projevem vlastenecké oddanosti než součástí skutečné náboženské náklonnosti.“
Křesťanský nacionalismus vede k povrchnosti. Je využíván k ospravedlnění nekřesťanských politických činů, válek a nespravedlností. Usiluje o vítězství bez milosrdenství. Navíc vede vládu k regulaci náboženství, čímž ohrožuje náboženskou svobodu. Vyvolává etnickou nadřazenost a mezirasové napětí. Boží lid však tvoří lidé všech kmenů, jazyků a národů. „Z toho důvodu bychom se měli křesťanskému nacionalismu, který poskytuje nepokrytě politickým, etnocentrickým a bezbožným záměrům křesťanskou fasádu, bránit.“
Autokraty nezastaví utopie, ale odvaha V duchu důsledného realismu poukazují Wright a Bird i na rizika z opačné strany, když píší o občanském totalitarismu. Pod rouškou pokrokovosti se v něm „stát snaží o kontrolu co největší části osobních přesvědčení, svědomí i náboženské víry jednotlivce“. Výklad společnosti se tu soustředí pouze na kategorie utlačovatelů a utlačovaných. Dochází k nárůstu „bobokracie“, vlády buržoazních bohémů, kteří pohrdají pracujícími, jejich způsoby zábavy a zbožností. Za důležité se zde má hlásat nové ctnosti, zatímco křesťanství je často považováno za projev temnoty.
V současnosti ještě neexistuje žádná země, která by byla občanskou totalitou. Existují však jednotlivci, kteří svou rétorikou takovou budoucnost podporují.
Wright souhlasí s dávným Chestertonem, který věřil, že svět je plný zdivočelých křesťanských hodnot. Zbláznily se, oddělily se jedna od druhé a každá se potuluje sama. „Západní ‚kulturní války‘ mezi progresisty a konzervativci jsou ve skutečnosti interními debatami o křesťanských idejích v postkřesťanském kontextu.“
Závěr patří křesťansky zdůvodněné chvále liberální demokracie a lásky v době strachu a rozdělení. Ve světě, kde jsou lidé náchylní ke zlu, chamtivosti a nespravedlnosti, je liberální demokracie tím nejméně problematickým způsobem, jak řídit lidské záležitosti.
Liberalismus je sekulární verzí lásky k bližnímu. Nejlepší způsob, jak zničit protivníka, je proměnit ho v přítele, souseda a partnera. Naši sousedé, kteří se liší náboženstvím a etnickým původem, mají stejnou schopnost milovat a být milosrdní. „Liberalismus upřednostňuje velkorysost před konformitou.“
Zdroj: Karolinum Kromě duchovně zakotveného přístupu je liberální demokracie také praktickou ochranou před autokracií. Zaručuje základní práva, spoluúčast na moci, její dělbu, transparentnost a kontrolu, rovnost, mírové řešení sporů a schopnost sebekritiky, protože v autoritářském státě není sebekorekce možná.
Ani tato důležitá interpretace křesťanského politického svědectví neodstraní všechna nedorozumění. Je však užitečná pro objasnění pojmů, historie a současných rizik.
Je důležité přijmout přirozenou polaritu hodnotových sporů. Nikdo tady a teď nevybuduje Boží království ani progresivní utopii. Křesťané musí s ohledem na svého Učitele a logiku víry přistupovat k moci opatrně a kriticky. Věřící i nevěřící by měli mít společný cíl – dát potenciálním autokratům najevo, že si nemohou dělat, co se jim zlíbí. A už vůbec to nemohou, nedej Bože, dělat s jejich svolením nebo požehnáním.
Původně publikováno ve slovenském jazyce v Denníku N. Publikováno se svolením autora. Přeložil Petr Jan Vinš.
Proboha!
Techzpravy.cz|
i60.cz|
SvětFormule.cz|
Náš REGION|
Magazín - Aktuálně.cz|
Žena.cz|
FAJNTIP.cz|
ReadZone|
HlídacíPes.org|
Kód Enigma|
Čas pro bydlení|
Život cestovatele|