Historie českých dálnic: Jejich masivnější výstavba začala až kolem roku 1939

Sdílet

Když se řekne dálnice, většina Čechů si vybaví D1, náš národní klenot s betonovým srdcem a věčnou rekonstrukcí. Někteří v ní vidí symbol pokroku, jiní test trpělivosti a někteří spíš bojovou zónu s kužely. Ale české dálnice nejsou výdobytkem posledních dekád. Pokoušeli jsme se o ně už před druhou světovou válkou.

Historie českých dálnic

Zdroj: MotorGuru.cz

Začalo to v roce 1939, kdy se pod taktovkou protektorátních plánovačů rozjela stavba dálnice z Vídně směrem na Brno a dál na sever. Plány byly velké, stavby ještě větší. Jenže Praha, hlavní město republiky, na tom nějak nebyla napojená. To je takový český evergreen, něco stavět, ale ne úplně pro sebe. Dálnice měla sloužit hlavně nacistickému Německu, takže se prostě začalo jinde. A jak už to u nás bývá, pak přišla válka, poválečné změny, komunisti a na velké plány se zapomnělo.

Kamiony a auta jedoucí po dálnici — České dálnice jsou jako české počasí. Střídavě oblačno, střídavě kolona. Zdroj: Shutterstock

D1: královna všech kolon

První, kdo se přece jen dočkal, byla dálnice D1. Stavět se začala v 60. letech a měla propojit Prahu s Brnem a pak ještě dál se Slovenskem. No a od té doby ji vlastně pořád stavíme, opravujeme, rozšiřujeme, lepíme a někdy taky proklínáme. Kdo aspoň jednou nestrávil letní den ve frontě u Humpolce, jako by ani nebyl řidič.

D1 je zkrátka něco jako vztah: víme, že není dokonalá, ale jsme na ni zvyklí a vždycky se k ní vracíme. Jen se občas tváří, že se zrovna dneska rozpadá. A my s ní.

Brno, Svitavy a nikdy nekončící sliby

Brňáci už ani nečekají, že někdy pojedou do Svitav po dálnici. Tuhle trasu zná každý, kdo někdy zkusil jet na východ bez toho, aby ztratil nervy. Kopce, serpentiny, kamiony, obce, radary a sem tam nějaký ten traktor. O rychlosti si můžete nechat zdát a o dálnici taky. Před volbami se to vždycky znovu slíbí, ale realita? Zatím pořád nic.

A co spojení Brna s Vídní? To je taky kapitola sama pro sebe. Rakouská dálnice A5 už čeká u hranic jako ten pes u dveří, co má radost, že se konečně proběhne. Jenže z české strany se pořád jen diskutuje, kreslí studie, přeměřují bobři a řeší vliv na okolní vinice. Výsledkem je, že když chcete jet z Brna do Vídně rychle, je lepší sednout na vlak. Nebo na kolo, pokud jste dobrodružný typ.

Plány máme. Realitu taky.

Každý rok se slibuje, kolik nových kilometrů dálnic přibude. A ono opravdu něco přibývá. Třeba D35, která má být východočeskou alternativou k D1, nebo D55 na jih Moravy. Jenže všechno to jde pomalu, protože mezi plánem a bagrem se u nás musí proskákat úředním parkourem přes památkáře, ochránce přírody, majitele pozemků, archeology a protestující sousedy.

Na druhou stranu, máme tu i moderní technologie. Mýtné brány, chytré dopravní značení, zvířecí nadchody… jenže když pak stejně jedete v koloně dvacet minut za traktorem, protože objížďka, vtip se trochu vytrácí.

Uzavírka a svedení dopravy do jednoho pruhu na dálnici — Přestavba D1 je nekončící seriál. Zdroj: Shutterstock

České dálnice jako zrcadlo národa

Naše dálniční síť není špatná. Má přes 1400 kilometrů a postupně roste. Jen ten růst často připomíná pěstování bonsaje. Pečlivě, pomalu a za stálého dohledu. Ale stejně si na ně zvykáme. Protože ať už nás odváží na dovolenou, do práce, nebo na chalupu, pořád nás spojují. Doslova.

Až jednou pojedete po novém úseku a nebudete muset zdržovat kvůli objížďce nebo výmolu, klidně si zatleskejte. U nás je to malý zázrak. A když se někdo ptá, kdy už bude hotová dálnice z Brna do Svitav, stačí se usmát a říct: možná v příštím století. Anebo taky ne.