Jak jste se dostal k přírodě a ornitologii?
Už od malička jsem měl jasno, že chci dělat něco v přírodě. Neměl jsem přesnou ideu, jestli mám být lesák nebo fotograf přírody, chvilku jsem i koketoval, že bych mohl být profesionální houbař. Každopádně mě formovala krajina, kde jsem vyrůstal, Písecko. Bydlel jsem kousek od národní přírodní rezervace Řežabinec, což je Mekka pro ptáky a ornitologii. Takže jsem veškerý volný čas trávil venku a často právě na Řežabinci. Neměl jsem žádné učitele, začal jsem se sám učit poznávat ptáky a získával jsem k tomu vztah. Na střední škole ve Veselí nad Lužnicí jsem studoval ochranu a tvorbu životního prostředí. Na vysoké škole a během doktorátu jsem směřoval k tomu, že bych se tomu věnoval profesně, stylem jak vědce, tak i ochranáře. Kombinovat znalosti, co jsem zjistil pomocí vědeckých metod a vědeckých projektů, a to aplikovat do reálné ochrany přírody.
Co byste řekl, že bylo nejužitečnější při učení, a co byste mohl doporučit začínajícím ornitologům a lidem, kteří mají zájem o přírodu?
Já jsem byl samorost a hodně jsem četl, takže jsem tu cestu k přírodě, k ptákům a dalším živáčkům vlastně hledal sám. Bohužel jsem neměl žádného učitele, nechodil jsem ani na přírodovědné kroužky. Teď už je takových možností velká paleta, například Česká společnost ornitologická nabízí plno praktických kurzů, jak pro úplně začínající, tak pro pokročilé. Už je plno online nástrojů, jako jsou různé aplikace, které vám pomůžou s určením druhu ptáka podle zpěvu. Také existuje velký počet kvalitních online atlasů a dalších určovacích materiálů.
Jaké byly vaše začátky s učením o přírodě a ptactvu?
Doba se změnila, když jsem začínal, tak takových materiálů bylo jen poskvornu. Měl jsem nahrávky zpěvu ptáků od Pelze (Pavel Pelz, nejvýznamnější český nahrávač hlasových projevů ptáků i jiných zvířat na kazety, pozn. redakce) a zpěv ptáků, které jsem slyšel v přírodě, jsem si zkoušel zapamatovat a doma určit podle kazetových nahrávek. Ale zejména jsem se učil skrze vlastní poznávání přírody. Některé druhy jsem si musel jakoby nakoukat, trávit více času v terénu, ale potom jsem si je třeba zase lépe zapamatoval.
Máte nějaký oblíbený moment vaší kariéry, jako ornitolog a přírodovědec?
Asi úplně na začátku to bylo nadšení z pozorování ptáků, dnes se tomu říká birdwatching. Jezdil jsem tehdy hodně po krajině a byl jsem nadšený pokaždé, když jsem objevil nějaký vzácný a pro mě prvně pozorovaný druh. Dodnes si velice dobře pamatuji, když jsem popvré zahlédl slavíka modráčka nebo volavku červenou. V tu dobu to pro mě, malého kluka, bylo velké dobrodružství a objevování. Četl jsem Ludvíka Mühlsteina, takovou až dobrodružnou ornitologii, o hledání různých hnízd a druhů v jižních Čechách. Já jsem potom sám vyrážel na výlety po jižních Čechách a dohledával jsem ty druhy. Postupem času už mi druhy nestačilo jen pozorovat, ale chtěl jsem se o nich dozvědět víc, například v jakém prostředí žijí nebo hnízdí. Z původní záliby pro ptáčky se vyvinulo to, že jsem během doktorátu začal objevovat další skupiny, například jsem se badatelsky věnoval šelmám, drobným savcům nebo netopýrům. Měl jsem i rok, kdy jsem se začal extrémně věnovat hmyzu, zejména motýlům. Místo dalekohledu jsem tak do přírody chodil se síťkou.
Martin Šálek se sýčkem obecným.
Když zmiňujete perfektní porozumění jednomu druhu, je to i příklad vašeho uvedení do světové síně slávy sovařů, za dlouhodobé úsilí při záchraně sýčka? Jak jste si vybral právě tuto sovu?
Myslím, že to byla víceméně náhoda. Navedla mě k tomu moje máma. Pamatuji si, že jako středoškolský student jsem přijel z internátu, a máma zrovna četla zprávu o apelu pro mapování sýčka. Probíhalo druhé celostátní mapování téhle sovy, která už v těch devadesátých letech začala ubývat. Uvědomil jsem si, že by bylo fajn sýčky začít mapovat ve svém okolí. Já jsem z Písecka z jihu Čech, a v devadesátých letech minulého století tam sýčkové stále žili, jeden pár dokonce hnízdil u našich sousedů, ale už to byli poslední mohykáni.
Tím to celé odstartovalo?
Ano, na základě té výzvy jsem se zapojil do programu sčítání a začal jsem objíždět na kole sousední vesničky a mapovat ty sýčky. Pak jsem zvětšoval akční rádius, z Písecka se staly Jižní Čechy, a nakonec se stalo to, že jsem další dva celorepublikové programy sčítání této sovy sám organizoval. Už od začátku si pamatuji, jak mě ty noční terény zcela okouzlily. Během diplomky jsem se jim začal detailněji věnovat, nasazovali jsme jim vysílačky a zjišťovali jsme například jakou potravu sýčci loví.
Sýček má navíc slavnou a dlouhou historii soužití s lidmi, však za necelé století se z nejpočetnější sovy otevřené krajiny a lidských sídel stal druh nejohroženější, balancující na hraně vymření. V jižních Čechách už zcela vymizel. Dodnes mě ta sova nepřestává fascinovat a vlastně nyní trávím dost velký objem svého pracovního i volného času její záchranou.
Ve svých výzkumech jste se věnoval nejen sýčkovi, ale i třeba zajícům. Jsou tohle přesně ty druhy, které postupně ubývají v naší přírodě, a to i důsledkem její homogenizace?
Zcela zásadně. Sýček a zajíc jsou typičtí představitelé zemědělské krajiny, které dříve byly všudypřítomné, ale jejichž početnost za posledních přibližně šedesát let výrazně poklesla. A u obou je příčina jejich poklesu víceméně podobná. Může za to změna struktury zemědělské krajiny, protože oba ty druhy, ale i celá další paleta zvířat a ptáků, kteří tu zemědělskou krajinu obývají, potřebují pestrou mozaikovitou extenzivní krajinu, která se za posledních šedesát let proměnila. Staly se z ní velké, intenzivně obdělávané lány bez nezemědělské vegetace, například remízků, mezí, ostrůvků, keřů, a tak dále.
Sýček by spíš potřeboval třeba staré ovocné sady, nebo porosty hlavatých vrb, a v okolí druhově pestré pastviny plné života, a tedy kořisti. Zajíc zase potřebuje spíš mozaikovitou krajinu, s menšími a různorodě obdělávanými políčky, včetně dostatku nezemědělské vegetace, kam se může schovat. Na polích se dále začalo aplikovat více pesticidů a dalších chemikálií, což vede k poklesu jak hmyzu, tak i různých plevelů, tedy i zásadní potravy pro sýčky i zajíce.
Je pravda, že například v Rakousku je situace lepší, jelikož tam není tak značné sjednocení a unifikace všech polí a luk, které u nás nastalo za socialismu?
Před pár lety jsme dělali výzkum na pomezí Česka a Rakouska. Když se podíváte na letecké snímky tohoto regionu, všimnete si ohromného rozdílu v krajinné struktuře. V Rakousku jsou to pořád ještě drobná políčka, řádově pár hektarů, a na české straně jsou to ty velké, unifikované lány. V Česku proběhla ta neslavná kolektivizace a unifikace zemědělské krajiny a venkova, a proto ty půdní bloky mají řádově desítky až stovky hektarů. V Rakousku nikdy nebyly přetrhané osobní vazby a soukromé vlastnictví půdy. Důležité také je, že ten region má stejný klimat, a podobné zastoupení i nezemědělské vegetace, jako větrolamů. Když jsme se na to podívali, tak jsme si řekli, že to je úžasné studijní území pro sledování vlivu heterogenity (různorodosti a pestrosti, pozn. redakce) krajiny a mozaikovitosti na různé živočichy, a začali jsme studovat zajíce, později i další skupiny, jako motýly a ptáky.
Jaké byly konkrétní výsledky?
Zjistili jsme, že v Dolním Rakousku je čtyřikrát až desetkrát větší populační hustota zajíců, oproti ostatním studovaným regionům v České republice. Když jsme to porovnali se sousedním Znojemskem, tak je tam čtyřikrát větší rozdíl, a to znamená že v Rakousku je čtyřikrát více zajíců. A když jsme to porovnávali s Olomouckem, Nymburskem, Budějovickem nebo Třeboňskem, tak ty rozdíly byly ještě výrazně větší. To znamená, že struktura krajiny má zcela zásadní vliv na populaci zajíců, a když jsme potom dělali obdobný výzkum u ptáků, tak ten rozdíl byl 1,5násobný. Tedy celkem byla 1,5krát větší druhová diverzita i početnost ptáků v té pestřejší rakouské krajině.
Spousta druhů ptactva i drobné zvěře se naučila žít ve městech. Jak jim můžeme život na sídlištích i v okolí měst co nejvíce zpříjemnit?
Určitě je zásadní udržovat a kvalitně pečovat o zelenou a modrou infrastrukturu, to znamená různou zeleň v podobě městských parků a lesíků, ale i o vodní plochy v podobě potůčků, jezírek či drobných mokřadů. Je důležité se zaměřit na ochranu posledních fragmentů zbývající městské zeleně a obecně vytvářet města zelenější. Má to pozitivní efekt jak pro biodiverzitu, tak i pro lidi. My bychom si měli zvykat a veřejnost kvalitně informovat o tom, že je normální dělat pásovou seč městských trávníků či chránit torza stromů, které jsou důležité pro celou řadu dalších živočichů. To znamená tu zelenou infrastrukturu striktně chránit, zvětšovat ji a propojovat, protože některé druhy nejsou schopné procházet městem, pokud tam nejsou zelené koridory.
Jak mohou města podpořit šetrnější zemědělství na svém území?
Důležité je zkusit docílit extenzivnějšího zemědělského hospodaření (způsob hospodaření na velkých plochách s nízkými vstupy práce, hnojiv a techniky, který klade důraz na šetrné využívání krajiny, pozn. redakce) na městských perifériích. Například Praha nyní na svých pozemcích vyčlenila čtyři sta hektarů zemědělské půdy, které nechala pro ekologické hospodaření. Bylo by skvělé, kdyby města pronajímala půdu zemědělcům, kteří chtějí extenzivně hospodařit, třeba dělat biovýrobu nebo produkovat zeleninu pro školní kuchyně. Navíc taková krajina má samozřejmě i další přidané funkce, pomáhá zadržovat vodu či tlumí hluk měst a vytváří tak místo, které je plné živáčků, lidé do ní rádi chodí, a dobře se v ní cítí. Kdo by chtěl chodit do průmyslové a spálené krajiny, kde není nic jiného než jenom velká pole?
KINOTIP2.cz|
NESPECHEJ.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Žena-in.cz|