Byl konec jara a já jsem měla pocit, že všechno konečně začíná dávat smysl. Po náročném roce, kdy se pracovní stres vkrádal i do snů a peníze mizely rychleji než voda v děravé konvi, jsem se rozhodla udělat něco čistě pro sebe. Něco, co voní slaným vzduchem, šumí vlnami a chutná jako zmrzlina z pravého italského gelata.
Ano, rozhodla jsem se pro dovolenou. Ne ledajakou. Luxusní. U moře. Bez kompromisů, bez ovesných kaší z plastové krabičky a bez ručníků, které si musíte ráno v šest rezervovat na lehátko jako olympijský sport. Našla jsem nabídku, která působila jako splněný sen. Webová stránka vypadala profesionálně, fotografie byly jak z katalogu pro vyšší střední třídu a popis resortu sliboval naprosté blaho.
Výhled na moře, vlastní terasa, snídaně na pokoj, privátní pláž, ticho, klid, modrá jako z Photoshopu. Cena nebyla nízká, ale člověk přece jednou za čas může – a měl by – investovat do sebe. A tak jsem investovala. Zaplatila jsem online. Obratem mi přišel potvrzovací e-mail, vše působilo korektně. Dokonce i podmínky rezervace byly sepsané v takové té uhlazené češtině, jakou ovládají buď právníci, nebo hodně dobří podvodníci.
Místo luxusní dovolené přišel smutek Tehdy mi to ale znělo spíš jako jistota než jako varování. Balila jsem s nadšením, s jakým malé dítě vybírá věci do školky v přírodě. Nové plavky, tři knížky, které si konečně přečtu, protože budu mít klid, a opalovací krém s třpytkami, který jsem si koupila přesně pro tento typ života, který normálně nevedu.
Let byl klidný, slunce svítilo, všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Až do chvíle, kdy jsem vystoupila z taxi před údajnou adresou hotelu. Ulice byla prázdná. Ne ve smyslu, že nikdo nebyl venku, ale prázdná jako, že tam nic nebylo. Žádný hotel, žádný nápis, žádná recepce.
Jen betonová plocha s rezavou bránou a vedle ní oplocený pozemek zarostlý plevelem, na kterém by se možná dal točit dokument o opuštěných stavbách. Přemýšlela jsem, jestli nejsem o pár bloků vedle. Prošla jsem uličkou, obešla roh, vrátila se. Všechno vypadalo stejně. Zeptala jsem se kolemjdoucí paní, jestli ví, kde tu je hotel s tím a tím názvem. Jen zakroutila hlavou a řekla, že tu nikdy nic takového nestálo.
V tu chvíli mi začal v hlavě bzučet ten známý tón, co značí, že se blíží katastrofa. A ten tón se neztišil další dvě hodiny, během kterých jsem obvolávala čísla z webu, která byla buď neexistující, nebo přesměrovaná na automat. Psala jsem na e-mail, samozřejmě bez odpovědi. Webová stránka náhle přestala existovat. Seděla jsem na kufru u silnice a chvíli si připadala jako postava z nějakého trapného skeče. Pak jsem se zvedla a šla si koupit láhev vody.
Zaplatila jsem za dovolenou snů přímo u moře. Realita mě ale dostala na kolena a zruinovala účet.
Foto: Shutterstock
Promyšlený podvod, který ji stál peníze Byla to ta nejdražší voda v mém životě, nejen kvůli ceně, ale i proto, že mi symbolicky připomněla, že to jediné, co mi po zaplacené dovolené zůstalo, byl pot, prach a prázdná peněženka. Našla jsem si jiný hotel, naštěstí byl kousek odsud menší penzion, který měl poslední volný pokoj. Takový, ve kterém to vonělo jako u babičky a klimatizace byla spíš dekorace než funkční zařízení. Ale měli balkon a výhled na něco, co by se při velké dávce představivosti dalo považovat za mořskou hladinu.
A tak jsem si řekla, že už dál nechci plakat. Že aspoň z té předražené katastrofy vyždímu trochu sluníčka, jednu kapitolu knihy a pár zmrzlin. Ale při zpáteční cestě jsem se stejně neubránila otázce: jak se může stát, že v roce 2025 si zaplatíte dovolenou na webu, který vypadá důvěryhodně, projdete celým rezervačním procesem, a nakonec přistanete u opuštěného pozemku?
Jak to, že si někdo dá takovou práci s vytvořením falešného světa – a proč to vůbec někomu prochází? Možná jsem naivní. Možná si zasloužím lekci. Ale ta chuť poctivě si zaplatit odpočinek a dostat za to nic. Ta zůstává v puse déle než pachuť instantní kávy v tom provizorním penzionu. A co mě štve nejvíc? Ne ta ztracená částka, ne ten pocit ponížení, ale to, že jsem na chvíli opravdu věřila. Že všechno bude tak, jak to vypadá. Že svět je aspoň na chvíli spravedlivý.