Devatero řemesel, desátá je bída

| 4 min

Sdílet

Kdykoli se mě někdo zeptal, co dělám, čím se živím, tak jsem vesele odpovídala: „Devatero řemesel, desátá je bída.“ Dokázala jsem opravdu mimo svou práci fotografky cokoli.

Devatero řemesel, desátá je bída

Zdroj: i60.cz

FOTO: Danuše Onderková

Devatero řemesel, desátá je bída

3. 12. 2025

Kdykoli se mě někdo zeptal, co dělám, čím se živím, tak jsem vesele odpovídala: „Devatero řemesel, desátá je bída.“ Dokázala jsem opravdu mimo svou práci fotografky cokoli.

Ráda jsem pomáhala otci, který byl kutil a mamince hlavně při pečení. A to šlo se mnou až do dospělosti, vlastně až do důchodu.

Někteří si určitě vzpomenou, když jsem na setkání ičkařů v Doksech a Lounech, i na jedno z vánočních setkání, dovezla dorty.

Další z mých koníčků - kutilství - jsem využila hlavně, když jsem se rozvedla a opravovala jsem si byt dle mé představy. Postupně během let mi pomáhaly mé děti (6,8,10). Nejmladší dcera sice jenom přicmrndávala, ale byla spokojená. O tři, čtyři roky později jsem se rozhodla upravit klasickou umakartovou linku, která se mi už moc nelíbila. Proto jsem se rozhodla ji vylepšit, a navíc dodělat skříňku a tím jsme s dětmi vyrobili rohovou linku. Mé práce spočívali v tom, že desky jsem si nechala uřezat na míru v dřevo prodejně. K tomu zakoupila koženku, molitan a vše potřebné. Vše jsme smontovali v obývacím pokoji, protože jsem jinou možnost prostoru neměla. Dvířka a strany, které byly vidět jsme potáhli koženkou, pod níž jsme použili půl centimetrový molitan. Na závěr jsme naťukali ozdobné hřebíčky a tím linka dostala úplně jiný pohled.

Obdobně jsem si opravila rohovou koženou sedačku, kterou jsem si rovněž nově potáhla koženkou. Velkou pochvalou pro mě bylo kladné hodnocení mého tatínka. To byla jenom část mých kutilských dovednosti, kdy jsem si myslela, že už mě nic náročného nečeká. Jenže člověk míní a život mění. Dcera Eliška se mi odstěhovala za prací do Anglie, kde si našla přítele a bylo jasné, že se nevrátí a já v důchodu začnu cestovat.

A tak se stalo, že mi Eliška oznámila, že se budou stěhovat do jiného bytu. To už byl vnuk na světě, měl rok a půl, když jsem se v jejich „novém“ bytě ukázala a nešťastná dcera mi ukazovala linku, do které nemohla nic uložit. Žádné regály, prostě klasická linka, skříňky 80 cm vysoké a ukládat pouze na dno skříněk. Zbytek úplně prázdný. Problém byl, že dcera nepotřebovala obchody, které jsem v tu chvíli potřebovala já. Ale štěstí přálo a pomocí internetu jsme našli, co bylo potřeba. Vše jsem si změřila, zjistila jsem kolik, kterých desek bude potřeba, v kapse metr a jeli jsme nakupovat. Měřily desky, počítaly a kontrolovaly podle nákresu na papírku. Vše nám krásně nařezali a my spokojeně odnášely osm desek různých velikostí do auta. Jenže doma nastal menší problém. Při řezání vznikly různé problémy s třískami. Bude to potřebovat nejdříve opilovat a teprve potom nalakovat, protože desky nebyly opracované. Lak i štětec jsme měli nakoupené, ale pilník na dřevo ne. Byl večer a dcera šla druhý den do práce a já zůstala s malým Alexem doma a chtěla jsem začít upravovat desky co nejdřív. Potřebovala jsem využít každou chvíli, kdy Alex spal, aby to bylo co nejdřív hotovo a mohly jsme nádobí i potraviny ukládat.

A tak jsem začala přemýšlet. Z kabelky jsem vyndala manikúru a vzala si pilníček na nehty. Tenkrát úplně obyčejný, o kterém jsem tvrdila, že je na dvě věci, a proto mě nebolelo ho použít. Teď se určitě všichni smějete, ale i já se smála. Hlavní ale bylo, že pilník spojil svůj účel. V Anglii mají ve všech bytech lepené koberce, a tak mi nezbylo než rozložit noviny. Pilovala jsem vždy jen dvě řezané strany, aby si nikdo nezadřel třísku. Trvalo mi to jeden den, protože jakmile se vrátila dcera z práce, tak se věnovala Alexovi a já mohla dál pracovat. Další dva dny jsem lakovala, a nakonec má práce přinesla užitek.

Jenže za tři roky se dcera musela opět stěhovat, tentokrát už přibyl mladší vnuk Sammy. Kladla jsem ji na srdce, aby nezapomněla vzít všechny desky. Jednak jsme je musely koupit a jednak nevíme, na co ještě mohou hodit.

Když mi skončil prodej zmrzliny, tak jsem s oblibou říkala, že letím na pracovní dovolenou, protože každá návštěva byla má pracovní.

Dcera zůstala s dětmi sama a peněz moc nebylo. Navíc ani místnosti nebyly moc veliké, proto dost zvažovala, co koupit, aby se tam mohlo aspoň hýbat. A nedůležitější bylo koupit skříně na oblečení. Co bylo ale potřeba, byl nějaký stůl, u kterého by mohli sedět na sedačce a pohodlně jíst. Konferák byl moc nízký, tak akorát pro Sammyho. Tentokrát byla výhoda, že Alex šel do školy a Sammy do školky.

Když jsem odvedla děti, tak jsem měla dostatek času na výrobu. Nejdříve jsem vyrobila stolek, který mohla mít u sušičky na ručníky. Když to viděla hotové, tak řekla, že přesně takový by se hodil k sedačce, u kterého by se dalo jíst. A protože desky ještě byly, tak jsem pokračovala. Jak jsem už psala, hodně věcí nebylo kam uložit. V koutě vylo položeno video, settobox, karaoke apod. Proto jsem ještě vyrobila poličku, kde si to vše uloží. A na závěr jsem použila úplný zbytek a vyrobila ještě malou více účelovou židličku, kterou může Sammy využít na více způsobů.

Ačkoli se dcera opět musela stěhovat, tak všechny vyrobené věci našly své uplatnění, i když na něco jiného, než byly původně určeny. Stejně splnily svůj účel. Důležité je, že se nic nemuselo vyhodit, přestože od výroby uběhlo dost let. A já se po zkušenosti s prodlužovačkou elektřině vyhýbám.