Politolog Michal Malý, člen pražské církve SafePoint a řečník na letošním festivalu UNITED, analyzuje současnou krizi demokracie očima křesťana. Proč mladé lidi láká pravicový populismus? Jak může církev efektivně zasáhnout proti digitálním manipulacím a izolaci radikalizovaných mladých lidí? V rozhovoru propojuje biblické principy s praktickou politikou a přináší inspiraci, jak začít měnit společnost odspodu.
Mezi mladými lidmi napříč Evropou stoupá obliba pravicových populistických hnutí, čím si to vysvětlujete? My jsme na to měli výzkum o Instagramu, což mi přijde jako dostatečně relevantní sociální síť, protože právě tam se křesťanství často používá jako motiv cesty zpět do dob, kdy svět „fungoval“ lépe. Je tam silný důraz na konzervativní hodnoty – například to, že rodina znamená pouze muže a ženu, kritizují se věci jako OnlyFans, progresivní část společnosti se vykresluje téměř jako satanistická kvůli jejich stylu života, například lidé s modrými vlasy, piercingy, účastníci Pride pochodů. Křesťanství je stavěno do role bojovníka proti tomuto progresivismu.
Vidíme tam také proruštější narativy o „deviaci Západu“ a návratu k tradičním kořenům. Mladá generace na sociálních sítích tyhle zjednodušující příběhy snadno přebírá. Podobný narativ využívají i starší lidé, kteří odmítají stejnopohlavní sňatky, adopce dětí homosexuálními páry a chtějí zpět svět, jaký znali dřív. Z křesťanství si pak vyberou pouze určité aspekty, které odpovídají jejich představě správné minulosti.
Myslíte, že Generace Z ještě vůbec věří demokracii, nebo ji vidí jako něco zastaralého a nefunkčního? Myslím, že je to selhání elit – a teď nemyslím jen politiky, ale i novináře a pedagogy. Generace Z často vůbec nemá komplexnější představu o tom, co vlastně demokracie je. Když se u nás mluví o demokracii, velmi často zaznívá fráze ‚musíme ji chránit‘. Jenže tohle heslo se stalo prázdným. Místo hlubšího obsahu je z něj pouhý politický nástroj – používá se spíš ve smyslu ‚musíme bránit demokracii před tamtěmi‘, a tím se z ní stává zbraň v kulturním nebo politickém boji, ne princip k obraně.
Zdroj: michal malý Mladí lidé ale často vůbec netuší, proč by demokracii měli bránit. Na školách se sice učí o 20. století, ale často jen velmi povrchně. Probírají se diktatury a komunismus, ale bez hlubšího kontextu. Málokdo jim vysvětlí, jak to skutečně vypadalo v Československu za normalizace – že režim se sice formálně označoval jako lidová demokracie, ale ve skutečnosti šlo o loutkový systém bez svobody.
V některých částech Evropy je již dnes patrný trend směrem k autoritářskému způsobu vládnutí. A to ne skokově – ale postupně. Nejprve se omezí veřejnoprávní média, pak právo na shromažďování, potom začnou platit zákazy určitých demonstrací v okolí veřejných institucí. A nakonec dojde ke změně volebního zákona, která usnadní těm, kdo jsou právě u moci, zůstat na svých pozicích co nejdéle.
Tuhle pozvolnou erozi demokracie je ale těžké mladým lidem vysvětlit, protože si neumí moc dobře představit, co by bez ní bylo. A to je zásadní problém, který musíme začít brát vážně.
Může církev pomoct Generaci Z pochopit, proč je svoboda důležitá? To je velmi dobrá otázka. Myslím, že jakákoli církev v Česku – a teď to vztáhnu konkrétně na naši zemi – prošla nějakou formou perzekuce. Některé více, jiné méně. Ale prakticky všechny zažily období omezené svobody, ať už za druhé světové války nebo během čtyřiceti let komunismu. Mnozí starší členové sborů si stále dobře pamatují časy, kdy jim bylo znemožněno svobodně se scházet, veřejně praktikovat víru nebo pořádat bohoslužby. Ta zkušenost je stále živá.
A právě tohle může být cenný způsob, jak mladé generaci – třeba právě Generaci Z – přiblížit význam svobody a demokracie. Dneska bereme jako samozřejmost, že se můžeme volně sejít, sdílet společnou víru. Ale není to samozřejmost. A když jim to chceme přiblížit, nejlépe fungují konkrétní příběhy. Buď z historie nebo ideálně ze života někoho, kdo to sám zažil. Může jim to ukázat, jak obrovský rozdíl je mezi svobodou a nesvobodou. A proč bychom si tu svobodu měli chránit.
Jak vnímáte fenomén incelů (jedinci, kteří nejsou schopni nalézt romantického či sexuálního partnera a v extrémní formě za svou situaci viní ženy, pozn. red.), kteří se radikalizují v online prostředí? Jaké odpovědi nabízí křesťanství těm, kdo cítí hlubokou izolaci a hněv? Církev má v tomhle jednoduchou a zároveň účinnou odpověď – začlenit člověka do komunity a ukázat mu, že je milovaný. Pro incely je ale největší výzvou právě ta izolace v online prostoru. Je to příležitost pro církve aktivněji vstupovat do digitálního prostoru – na Instagram, TikTok a další sociální sítě, kde se ti lidé skutečně nacházejí. Oni si nevezmou letáček někde v metru, ale právě v tom virtuálním prostředí je můžeme oslovit, ukázat jim, že existuje alternativa k jejich hněvu a izolaci, a pak je pozvat do offline prostoru mezi skutečné lidi.
Myslím, že právě online misie je oblast, ve které církev stále trochu pokulhává. Některé sbory a jednotlivci už to zkoušejí, ale většina pořád neví, jak efektivně komunikovat právě s touto generací, která má radikalizační tendence v online prostoru. Je potřeba tuto bariéru prolomit, nejen se modlit a čekat, až mladí přijdou sami. Musíme vykročit vstříc jejich světu s obsahem, který je nejen zaujme, ale i inspiruje a vtáhne zpět do společenského dění.
Naše společnost je dnes silně ovlivněná ruskou propagandou a dezinformacemi, které vygradovaly hlavně během pandemie covidu. Co může křesťanská komunita dělat, aby nebyla součástí této manipulace – nebo dokonce jejím šiřitelem? A jak se vyhnout tomu, aby se nenechala strhnout do kulturních válek? Jedním z moderních nástrojů, který právě teď testujeme a do kterého mimo jiné investuje prostředky i Evropská komise, jsou deliberativní formáty. Princip je jednoduchý: vezmeme lidi s opačnými názory, přivedeme je do jednoho prostoru a necháme je spolu mluvit. Samozřejmě za účasti mediátora a s určitými pravidly, ale cílem je, aby si svoje postoje mohli vyjasnit a slyšet i jinou perspektivu. To totiž zásadně snižuje prostor pro radikalizaci. Největší problém nastává, když se člověk úplně uzavře do sebe, jeho jediný svět je internet – sociální sítě, bubliny, algoritmy – a on v tom zůstává sám.
A teď to převedu do jazyka církve a třeba i již zmiňovaného tématu incelů. Představte si to jako rybolov – rybu musíte nejdřív chytit. Jinými slovy: je potřeba lidi nejprve dostat z virtuálního prostoru zpátky do fyzického světa. Do reality. A právě tam, v komunitě, mají šanci své radikální postoje rozmělnit v interakci s ostatními názory, s lidmi, kteří žijí jinak.
Ale zároveň – a to je důležité – církev by si měla dát pozor, aby radikálně smýšlející lidi hned neodsouvala nebo nevyhazovala. Když jim řekneme „tvoje názory tu nemají místo, tak sem nechoď“, jen je tím utvrdíme v jejich přesvědčení, že svět je proti nim a oni mají pravdu. Mnohem lepší je s nimi trpělivě vést rozhovor, nechat je být součástí společenství, vést je k promýšlení svých postojů a postupnému dialogu. Ne vždy je potřeba všechno rozebírat hned – někdy je lepší témata přecházet a místo globálních geopolitických témat, kde se lidé často radikalizují, je zvát zpátky k tomu, co znají.
A to je mimochodem i princip mého workshopu – pojďme se dostat z abstraktní roviny globálních konfliktů zpátky do reality všedního dne. Do Libereckého kraje, do naší obce, do konkrétní ulice. Protože právě tam můžeme něco skutečně změnit. A právě tam může začít cesta ven z radikalizace – návratem k tomu, co je konkrétní, čemu rozumíme a kde máme reálný vliv.
Myslíte, že církev může být imunní vůči dezinformacím, nebo je ve skutečnosti zranitelnější než ostatní skupiny? Rozhodně není imunní. A možná je v některých ohledech zranitelnější než jiné části společnosti – právě proto, že je silně zakořeněná v příbězích, ve víře, v narativech. V politologických výzkumech, které se zabývají například obsahem na Instagramu, se ukazuje, že jsou to často křesťanské symboly a jazyk, které jsou využívány v rámci dezinformačních a nenávistných narativů.
Jeden konkrétní příklad: současný konflikt mezi Palestinou a Izraelem. V některých online bublinách se objevuje vyprávění, které jako by volalo po jakési nové ‚křížové výpravě‘. Křesťanství se tam používá jako historický argument – odkazuje se na to, že ‚svatá země byla kdysi naše‘, a že bychom se k tomu měli nějak vrátit. Ale je to vytržené z kontextu. V takovém narativu je křesťanství zneužité, redukované na nějaký historický konstrukt, který má ospravedlnit násilí nebo konfrontaci.
Zdroj: michal malý A tady je za mě klíčové: musíme křesťanství osvobodit od historismu. Neznamená to neznat svou historii, ale neuctívat ji jako jedinou pravdu. Jak často říká náš pastor Pavel Eder – cílem je vždycky Kristus. Ne minulost, ne ideologie, ale Ježíš a jeho kříž. Jeho život, jeho učení. Tam máme upírat svou pozornost.
Ježíš nikoho nechtěl ostrakizovat. Rozhodně nevolal po křížových výpravách. Ukazoval jinou cestu – cestu milosti, pokoje, odpuštění. A to je ta nejpřímější a nejúčinnější odpověď na kulturní války, do kterých se nás někdo snaží zatáhnout. Vždycky se vraťme ke Kristu. Ten nám ukazuje, jak se máme k těmhle věcem stavět.
Máme se bát vlivu umělé inteligence na budoucnost politiky? Umělá inteligence ovlivní politiku ve třech zásadních rovinách. První rovina se týká samotného rozhodování. Umělá inteligence se postupně stává součástí rozhodovacích procesů – už dnes některé systémy pomáhají s analýzou složitých zákonů nebo legislativních balíků. Politici nemusí číst stovky stran dokumentů, AI jim umí během chvilky vytáhnout klíčová data.
A co je důležité: umělá inteligence nemá emoce. Nemůže se urazit, nehlasuje z pomsty nebo sympatie. A taky je velmi těžké ji uplatit. Z toho pohledu se dá říct, že může zvýšit efektivitu politiky. Už teď sledujeme první pokusy zapojit AI jako aktéra voleb v několika zemích – zatím neúspěšné, ale je pravděpodobné, že do pěti šesti let bude takové zapojení mnohem běžnější.
Druhá rovina, a ta je znepokojivější, je využití AI v politickém marketingu a dezinformacích. Díky umělé inteligenci je dnes možné vytvářet hluboce personalizované kampaně – mikrotargeting na míru konkrétnímu voliči. Politické strany se pak mohou stát dokonale vyladěnými marketingovými stroji, které přesně vědí, co má kdo slyšet, a přizpůsobují tomu program. Vytrácí se myšlenky, ideje, hodnoty – jde jen o to, co funguje. A umělá inteligence tohle všechno ještě násobí.
Třetí rovina je čistě dezinformační. AI dnes dokáže během pár vteřin vygenerovat deepfake video – a už to nejsou sci-fi triky za miliony. Stačí pár stovek korun a základní nástroj. Velkým tématem je i využití tváří politiků v reklamách. Například že Andrej Babiš nabízí investiční platformu, která zaručuje milionové výnosy. Řada seniorů kvůli tomu přišla o životní úspory. A to je jen začátek. Představme si, jak na něco takového zareaguje generace, která ještě věřila řetězovým mailům – a teď na ně útočí propracované deepfaky.
Tady bude klíčová role Generace Z a lidí kolem třicítky – tedy těch, kteří mají ještě šanci se s těmito technologiemi naučit žít a rozeznat, co je pravda a co manipulace. Nestačí mít jen kritické myšlení. Budeme muset rozvíjet i tzv. vizuální gramotnost – schopnost poznat, že video, které právě sleduju, není skutečné. Tahle dovednost se stane naprosto zásadní pro přežití demokracie v digitálním věku.
Jaká je podle vás role církve v otázkách politické odpovědnosti a transparentnosti – například ve světle nedávné kauzy bitcoinů? Dostáváme se k tématu, jestli má církev vystupovat jako aktivní politický aktér. Teoreticky, kdyby se křesťané v Česku spojili a hlasovali jednotně, mohli by vytvořit velmi silný blok – klidně druhý nebo třetí nejsilnější ve sněmovně. Ale víme, že k tomu v praxi nikdy nedojde. Otázka tedy spíš zní: jak má církev do politiky vstupovat?
Historicky samozřejmě církve do politiky zasahovaly – od papežských encyklik až po současnou křesťanskou demokracii. Ale z mého pohledu je důležité, aby se církev v dnešní době soustředila na podporu takzvaných demokratických inovací. To je také jedno z hlavních témat mého semináře.
Demokratické inovace znamenají, že část rozhodování se přesouvá od stran a politiků zpátky k občanům. Typickým příkladem jsou participativní rozpočty, které už dnes fungují v řadě obcí a krajů. Nebo občanská deliberativní fóra – platformy, kde lidé dostanou možnost diskutovat důležitá rozhodnutí ještě předtím, než o nich politici rozhodnou. I když jejich stanovisko není právně závazné, politici vědí, že když ho ignorují, riskují svou veřejnou podporu.
A právě v tomto spatřuji roli církví – aby své členy podpořily v tom, že mají co nabídnout. Aby je vybídly ke vstupu do veřejného prostoru, kde mohou uplatnit své křesťanské hodnoty, morální postoje i smysl pro zodpovědnost vůči společnosti.Národní politika je daleko komplikovanější. Max Weber ve své slavné eseji o politice jako povolání říká, že když se věřící člověk – a zvlášť křesťan – stane součástí vrcholové politiky, často musí dělat kompromisy, které jdou proti jeho víře. A to není jednoduché ani žádoucí.
Pojďme jako křesťané jednat tam, kde to má skutečný dopad. Nečekejme na změny shora – vstupujme do místních struktur, budujme důvěru a přinášejme hodnoty do každodenní politiky. V takovém prostředí může církev mluvit hlasitě a čitelně – bez kompromisů a bez stranických vazeb.
Současná vláda měla problém prosadit zásadní zákony. Ve společnosti to vyvolává frustraci. Jak má na to křesťan reagovat? Modlitbou? Protestem? Politickým odporem? Než začneme mluvit o tom, jak reagovat, je důležité si nejprve pojmenovat, odkud se ta frustrace vlastně bere. Jádrem problému není morální selhání jednotlivých aktérů, ale strukturální nefunkčnost našeho politického systému. Ta neakceschopnost vlády má hlubší politologické příčiny.
Máme jednací řád poslanecké sněmovny, který umožňuje prakticky bezbariérové obstrukce. Zákony se dají blokovat na celé týdny, někdy i roky. K tomu máme volební systém, který často vede ke vzniku velmi křehkých koalic. Jakmile se jedna ze stran v koalici 'šprajcne', celý systém se zadrhne. Nejde o nic nového – tohle téma nás provází od devadesátých let. I když se stále častěji mluví o zavedení většinového systému, musíme počítat s tím, že by tím mohla utrpět opozice i hlas menších skupin.
Jednou z možných dílčích změn, kterou by bylo možno poměrně rychle provést, je revize jednacího řádu sněmovny. Omezení možnosti dlouhodobé obstrukce by mohlo přispět ke snížení frustrace veřejnosti. Současný systém totiž běžnému voliči neposkytuje žádný nástroj, jak přímo ovlivnit fungování sněmovny. Může pouze čekat na další volby v naději, že uspěje jiná politická síla.Klíčem je nerezignovat. Nenechat frustraci přerůst v cynismus nebo apatii. Demokracie je pomalá, často těžkopádná – ale pořád dává prostor k tomu, abychom se na jejím fungování podíleli. A jako křesťané k tomu máme důvod navíc: věříme, že spravedlnost, pravda a odpovědnost nejsou jen politické pojmy, ale duchovní hodnoty, které mají pronikat do každodenního života.
Je podle vás současná krize důvěry ve vládní strany způsobena elitářstvím, korupcí nebo jde o něco hlubšího – třeba o morální selhání? Podle mého názoru nejde o jediný důvod, ale spíše o souhru několika faktorů. Očekávání, která doprovázela vznik současného kabinetu, se postupně rozplynula. Výsledkem je hluboké zklamání a pocit, že se vlastně nic nezměnilo.Jednak se ukázalo, že prosazovat zásadní reformy je výrazně těžší, než je slibovat. A některé reformy, které prošly, zasáhly lidi způsobem, který nečekali – často šlo o zásah do jejich peněženek. K tomu se přidává korupce – ať už na celostátní, nebo lokální úrovni – která definitivně ničí důvěru v možnost pozitivní změny.
A tady se dostáváme do hlubší krize. Část společnosti vsadila na jednu politickou naději – a ta teď selhala. Výsledkem může být návrat vlády, kterou se původně podařilo odstavit. A to pro mnohé voliče znamená: všechna moje naděje se zhroutila. Co teď? Co mám dělat? Žádný nový politický aktér, který by nabídl smysluplnou alternativu, vlastně nevznikl.
Na to nemám jednoduchou odpověď – kdybych měl, možná mám dnes docenturu. Ale rád si v takových chvílích vzpomenu na Voltaira a jeho Candida , kde hlavní hrdina na závěr dospěje k prostému závěru: Pojďme obdělávat svou zahradu.
A tím nechci říct: vykašleme se na politiku a pojďme pěstovat rajčata. Ale když jsme frustrovaní z celostátního dění, možná je nejrozumnější začít tím, co máme kolem sebe. Na lokální úrovni. V obci, městě, čtvrti, kde žijeme. Nemusíte být členem strany. Existují občanské kandidátky, spolky, komunity. Podívejte se, kdo u vás organizuje dětské dny, uklízí okolí, dělá akce pro sousedy. To jsou lidé, kteří reálně tvoří komunitu – a odtud může vzejít změna.
Spousta lidí se ptá, proč mají pocit, že je politici neslyší. Důvod je jednoduchý – většina z nich s občany dlouhodobě nepřichází do kontaktu. Do politiky často vstupují bez předchozí zkušenosti s veřejnou službou nebo s působením v místních komunitách. Jen velmi málo jich má za sebou cestu, která by začínala třeba v obecním zastupitelstvu nebo na městském úřadě. Navíc politické strany u nás nemají silnou základnu – registrovaných členů je přibližně 100 tisíc, což je v deseti milionové zemi velmi nízké číslo. A právě tohle slabé ukotvení způsobuje, že se politika vzdaluje běžnému životu lidí.Když budeme znovu vytvářet lokální vazby, bude to mít smysl. Politik, který není jen neosobní tváří z volebních plakátů, ale má pevné vazby na svou komunitu, si více uvědomuje odpovědnost vůči ní. A právě to je cesta ven z dnešní krize.
Jaký prostor má podle vás v politice křesťanská etika v době, kdy sílí cynismus a pragmatismus? V tomhle ohledu mě často inspiruje Václav Havel a jeho koncept „života v pravdě“. Představuji si to jako zrcadlo – celistvý obraz společnosti, který se rozpadá skrze malé praskliny, až nakonec celé zrcadlo padne. V případě komunismu to byla lež, konformita, strach. V případě dneška jsou to cynismus, populismus, polarizace. Ale stejně jako tehdy, i dnes může každý z nás být tou první prasklinou – jen v jiném smyslu. Ne skrze negaci, ale skrze lásku.
Křesťanská odpověď je podle mě jednoduchá a zároveň extrémně náročná: žít v lásce. Ne v nějakém abstraktním, zromantizovaném smyslu. Ale konkrétně. Začít sám u sebe. Než budeme řešit třísku v oku druhého, musíme se podívat na vlastní postoje – jestli nejsou samy zatížené strachem, předsudky nebo třeba latentní radikalitou.
Když se nám podaří začít žít tímto způsobem, můžeme se stát tou pozitivní prasklinou v zrcadle lhostejnosti. Může to být úplně obyčejné – potkat se s člověkem, který má úplně jiný názor než já, a místo konfrontace s ním navázat vztah. Ukázat mu, že náš vztah není podmíněný shodou na geopolitice nebo kulturních otázkách. Že můžeme nesouhlasit a zároveň se respektovat. Že hádkami situace v Gaze nebo na Ukrajině nevyřešíme, ale můžeme změnit způsob, jak spolu mluvíme, jak spolu žijeme.
Jasně, nebude to snadné. Neexistuje žádný „rychlý recept“. Ale pokud se nám podaří vrátit jednoho člověka zpět do prostoru porozumění a lásky – bez moralizování, bez manipulace – pak to má smysl. Nejsilnější křesťanský akt v dnešní politické kultuře může být právě tohle: malá, osobní, každodenní změna směrem k druhému člověku. Ne velké manifesty, ale drobná práce odspodu.
Jako akademik, který se zabývá technologiemi a politikou – máte nějakou naději, že se věci posunou k lepšímu, nebo spíš sledujeme pozvolný kolaps demokracie? Tohle téma má dvě roviny – kyberoptimismus a kyberpesimismus. Optimismus většinou nastává v momentě, kdy nová technologie přichází. Pesimismus dorazí vzápětí, když se ukáže, jak špatně ji dokážeme využívat. A přiznávám, že moje vlastní zkušenost mě momentálně řadí spíš mezi pesimisty.
Digitální technologie zjednodušují. Osekávají politiku o nuance, fyzický kontakt, emoce a autenticitu. V online prostředí se ztrácí hloubka lidského jednání – a to se promítá i do rozhodovacích procesů. Na národní a globální úrovni to často vede k efektivitě bez empatie, k přehlednosti bez odpovědnosti. Ale ne všechno je ztracené.
Technologie samy o sobě nejsou zlé. Jejich „instrumentální“ využití – třeba při digitálním hlasování nebo zjednodušování administrativy – má smysl. Problém je v tom, že je používáme špatně a ve špatném měřítku. Čím vyšší úroveň rozhodování, tím hůř. Řešením podle mě není technologii odmítnout, ale vrátit ji tam, kde dává smysl: do lokální politiky, do obcí, do komunit.
Chodník ve vedlejší ulici. Škola, která potřebuje opravit střechu. Park, který je zarostlý a neudržovaný. To jsou věci, kterým lidé rozumějí. Kde chápou, co je v sázce. A právě tady se můžeme začít znovu učit, co vlastně znamená politika – že nejde o abstraktní boj o ideologie, ale o správu věcí veřejných. Věcí, které se nás reálně týkají.
Pokud tohle pochopíme a zapojíme se – třeba jen tím, že budeme součástí debaty o lokálních problémech, že podpoříme participativní rozpočtování nebo se zúčastníme občanského fóra – začne se dít změna. Postupně, ale reálně. A když se k tomu přidá ještě křesťanský étos – odpovědnost, poctivost, úcta k druhému – máme šanci tu politiku znovu proměnit zevnitř.
Jestli do politiky nevstoupíme my, bude to stále jen hra pár straníků, kteří si moc předávají mezi sebou jako v kartelu. To znamená, že se nic nezmění, lidé budou frustrovaní a korupce poroste. Ale když přijdeme my s upřímnou snahou pomáhat a říkat pravdu, můžeme tu hru změnit. Pomalu, krok za krokem, odspoda.
Proboha!
Magazín - Aktuálně.cz|
Život cestovatele|
VímeVíc.cz|