Loni šla s dcerou k zápisu, ale nakonec z toho nic nebylo. Tehdy tříletá Valentýnka maminku uprosila, aby s ní mohla zůstat ještě rok doma. Nebyl to problém, mohla pracovat z domova. Letos už to tak snadné není, a tak holčička do školky 1. září nastoupit musela. Lenka se toho ale upřímně děsí. Tuší, že loučení v šatně bude náročné. Nejen první týden.
„Valentýnka na mě není závislá, klidně jede na víkend s babičkou a dědou, občas zůstane v herním koutku, když nakupuji. Ale do školky se jí vůbec nechce. Pořád mě prosí, ať s ní zůstanu doma. Nebo ať ji s sebou beru do práce, že to tam vydrží. Nespokojí se ani s tím, že jsem si domluvila odchody z práce tak, abych ji mohla vyzvedávat hned po obědě. Alespoň ze začátku. Chápu ji, ale už do práce vážně musím,“ smutní Lenka, která se nejvíce obává ranního loučení.
„Vůbec nevím, jak to mám udělat. Zmizet rychle bez loučení? Nebo přijít dřív, abychom měly čas se ještě pořádně potulit? A mám ji tam skutečně nechat, když bude třeba hystericky plakat a sápat se po mně, až ji paní učitelka povleče do třídy? Netuším, jak tohle dám,“ obává se maminka.
Jak na ranní loučení s dítětem ve školce?
Na každého školáčka platí něco jiného, takže univerzální recept neexistuje. Přesto paní učitelky z lesní mateřské školy Senohrabské sovičky sestavily pro rodiče návod, jak loučení zvládnout co možná nejlépe.
„Rozlučte se rychle a v pozitivním duchu. Zní to jednoduše, ale je to ten nejtěžší moment. Tím, že dítěti dáte ještě minutku a prodlužujete svůj odchod, jen odkládáte nevyhnutelné a dítě má často sklon prožívat emoce víc. Nejlepší je dítě obejmout, dát mu pusu, říct mu, jak jej máte rádi a ujistit ho, že se pro ně vrátíte,“ doporučují. Naopak varují před odcházením bez rozloučení. „Vypadá to jako dobrá varianta, ale když si to později dítě uvědomí, bývá smutné. Je lepší se hezky rozloučit,“ nabádají a radí ihned po rozloučení odejít. „Nezdržujte se v blízkosti. Když vás dítě po rozloučení uvidí, jak se snažíte vykouknout zpoza plotu, je to pro ně „mučeníčko“. Rozloučit se, odejít. Je možné se s námi dohodnout a my vás budeme informovat, když dítě přestane plakat. Věřte, že i po těch nejdramatičtějších odchodech je většinou do pár minut klid a děti přejdou k zábavě,“ popisují senohrabské lektorky.
Odrazují také před bagatelizováním smutku, které dítě právě prožívá. „Respektujte emoce svého dítěte. Je chvilkově smutné, ale to je úplně normální. Ujistěte ho, že tomu rozumíte. Můžete říkat něco jako: „Vím, že jsi smutná, že odcházím. Ale věřím, že budeš mít super den a já si tě odpoledne vyzvednu a všechno mi povíš.“ Zkuste se vyvarovat uplácení a slibů. Ač se to nezdá, pro děti je prožití tohoto druhu smutku důležité,“ uklidňují s tím, že u dětí skvěle fungují pravidelné rituály. Od bojových pokřiků, přes ochrannou pusu na čelo až po plácnutí si. „Zní to banálně, ale dětem tenhle zvláštní osobní moment pomáhá a dá jim jistotu. Některé děti mají těžší adaptaci na školku a pomáhá jim vzpomenout si, že mají domov. Dejte jim tajný balíček s rodinnou fotkou, oblíbenou hračkou nebo medvídkem. Když později bude tesknit, může si do skříňky odběhnout.“
A v neposlední řadě by rodiče měli o školce s dětmi mluvit nadšeně, pozitivně a důvěřovat lektorkám nebo učitelkám. „Věřte, že bychom nedělaly lektorky, kdybychom děti nemilovaly a nesnažily se od každého něco naučit. Nechceme, aby plakaly, zrovna tak, jako si to nepřejete vy. Jestli máte lektorku, ke které vaše dítě tíhne, může odchody vždy řešit ona,“ dodávají ve školce Senohrabské sovičky.
Zdroj informací: respondentka redakce, Senohrabské sovičky
Související články