Začalo to letos začátkem roku. Hana najednou nechtěla, aby ji maminka odvážela autem až ke škole. Musela ji vysazovat o ulici dál. Důvod jí ale neprozradila. Stejně tak odmítala, aby jí chodila ke škole naproti po vyučování. „Říkala jsem si, že třeba nechce vypadat jako malá holka, kterou její maminka vodí za ručičku, obrazně řečeno. Pro to mám pochopení, a tak tedy bylo po jejím. Zkrátka přichází do puberty,“ uklidňovala se Markéta. Jenže dceřino odstrkování matky se stupňovalo. Vygradovalo tím, že ji nepozvala na školní představení ke dni maminek.
„Naštěstí mi pozvánka přišla ze školy, ale bylo mi líto, že mi o tom Hanička nic neřekla. Jenže co víc! Ona mě poprosila, abych tam vůbec nechodila! Nevěřila jsem vlastním uším. Přece jsem její máma a právě pro ty je vystoupení určené. Nejdřív chodila okolo horké kaše, tvrdila, že se bude stydět, bude to trapné a tak dále. Když jsem i tak chtěla jít, rozplakala se a vyštěkla, že se jí holky zase budou posmívat. Nechápala jsem to, vždyť i ony tam budou mít rodiče. A tak přece jen neochotně přišla s vysvětlením. Do očí mi řekla, že proti ostatním maminkám vypadám hrozně. Prý se jí kvůli tomu spolužačky posmívají. Vyčetla mi, že nosím příšerné hadry, mám úděsný účes a navíc se ani nemaluju. Zkrátka se za mě před spolužáky stydí,“ svěřuje se s bolestným zjištěním Markéta, kterou dceřina odpověď velmi zasáhla. Nejprve se urazila, ale pak vzala v potaz Hanin téměř pubertální věk.
„Snažila jsem se jí vysvětlit, že každý jsme nějaký. A je moc ošklivé, stydět se za svou vlastní maminku jen proto, že ji nějaké cizí děti pomlouvají. Ona ale jen utekla do pokojíčku a cestou vyštěkla otázku, proč prostě nemůžu být jako ostatní mámy,“ popisuje zaskočená a zklamaná maminka a hned se hájí, že na svém stylu nevidí vůbec nic špatného.
„Tak chodím v obyčejném triku, džínách a teniskách, no a co? Je to pohodlné, nepotřebuji nikde honit parádu. Ani ke kadeřníkovi nechodím. Jednak na to nemám peníze a taky nemám zájem, aby mi na hlavu plácaly chemické barvy. Tak jsem trochu šedivá, no… Líčit se taky nikdy nebudu, nevidím jediný důvod. Určitě mě nepřesvědčí hloupé poznámky puberťaček. Jak ale dceři vysvětlit, aby si jich taky nevšímala? Nemusí je hned posílat do háje, zastávat se mě. Jen bych byla ráda, kdyby si to tak nebrala k srdci. A hlavně kdyby se za mě přestala stydět,“ smutní Markéta.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Nelítostná kritika rodičů od dětí v pubertálním věku vždy zabolí. Tak jak je v tomto složitém věku prioritní vzhled pro naše dcery a mnohé syny nevyjímaje, nevyhne se jejich názorům ve stylu „módní policie” ani rodič.
Kdy jindy než v pubertě se rodiče stávají podivnými ufouny a v rámci počínajícího separačního procesu se stáváme trapnými a směšnými osobami,které vyrostli kdysi v dávném pravěku.
Markéta ať už z důvodu finančního, nebo názorového zvolila přírodní styl, který zřejmě ve srovnání s upravenými maminkami spolužaček Haničky působí zanedbaně.
Nevnímám, že je špatné, když se dcery pokoušejí vylepšit vzhled svých maminek. Ale v tomto případě se jedná o přehození rolí. My matky bychom měly své dcery vést k sebepéči a příkladem jim ukazovat, že bez ohledu na finanční situaci lze vypadat upraveně a sympaticky. Prostě tak, aby se za nás dcery nemusely stydět. Jako ženy jsme předobraz a vzor pro jejich ženství.
Hodnotový systém není u puberťáka ještě dostatečně vyvinutý, nelze očekávat zázrak v podobě moudrého názoru a schopnost obhajoby odlišného stylu rodiče, zvláště pokud je pod palbou negativních komentářů svých vrstevníků.
Markéta by mohla kritiku Haničky pojmout jako pozitivní výzvu k nastartování sebepéče a zdroj radosti a společného ženského zážitku se svou dcerou. Zorganizovat „holčičí den“ s nákupem třeba i v second handech a slušivou úpravou vlasů, které mohou klidně zůstat šedivé, jak dnes umožňují módní trendy. Jsem přesvědčená, že by to nejen udělalo Haničce radost, ale tento zážitek by mohl prohloubit jejich vzájemný vztah. Protože ženské zájmy a radosti, pokud je umí matka s dcerou společně sdílet je podporující pouto pro blížící se dospělý žensko-ženský vztah.
Bc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.
Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články