Hurghada. FOTO: Pixabay
Nadšeně jsem přesvědčovala manžela. A vlastně jsem ani nemusela, velmi rychle můj nápad z exotikou odsouhlasil. Našla jsem krásný hotel v Hurghadě, samozřejmě s all inclusive a korálovým podložím a letěli jsme. Všechno bylo zalité sluncem, a tak jsme si let užívali a moc se těšili. Tedy do té doby, než jsme vystupovali z letadla a přivítali nás ozbrojení vojáci se samopaly v ruce. „No budiž, asi takto vítají hosty – jiný kraj, jiný mrav,“ říkali jsme si.
Ubytování bylo krásné, jako v katalogu, na postelích labuťe z ručníku, výhled na moře a krásnou zahradu s palmami a rozkvetlými keři „ty chci domů“, naivně jsem snila. Stoly se prohýbaly, a těch mořských jídel, to je prostě dokonalost! V bazénu barové židličky a míchané drinky nám ještě umocnili tu báječnou letní pohodu. Zapojila jsem se do tančení v bazénu a můj muž mě pozoroval a usmíval se, všimla jsem si, že občas zaplul pod barovou židličku, když se chtěl osvěžit, byl také nadšený a míchané drinky vzletnou náladu patrně umocnily.
Všechno bylo okouzlující. Druhý den jsme si vyšli na pláž „a rychle šnorchl a potápět“! Kdo z vás tam byl, ten ví a kdo ne, tak tohle opravdu stojí za to! Plavete si vlastně v obrovském akvárku a kolem vás plavou barevné rybky, které jste nikdy neviděli. Nechápali jsme - vůbec se nás nebály! Potkali jsme i Perutýny, viděli Nema, duhovou rybu, která zubama odkusovala korály, až to pod vodou slyšet. Dokonce jsme na dně při jednom potápění viděli i rejnoky a ryby velké jako malé skříňky, které pluly strašně pomalu, hodně hluboko v průzračném moři pod námi. Viděli jsme i murény, jak se plazí po dně. Byl to prostě zážitek, na který nikdy nezapomeneme! Šnorchlovali jsme každý den.
Náš další zážitek, na který dnes již s humorem vzpomínáme, nastal jednou takhle večer. Už jsme se ukládali ke spánku a v tom slyšíme na chodbě velký hlahol, který se blížil k našemu pokoji. Rychle jsme pochopili, že velmi hlasitý hovor a následně i smích zašel do pokoje přímo vedle našeho. Usnout v tomto rámusu by nezvládnul ani silně nahluchlý dědeček, nechápali jsme, že je někomu úplně jedno, že je v hotelu, je noc a on prostě řve jak na lesy a navíc italsky! Můj manžel začal mít výraz rozzuřeného býka – a se slovy, „jsme na dovolené“ vyrazil v kraťasech a pruhovaném tričku ven z pokoje a já slyšela, jak zabušil na dveře vedle nás. Kdosi otevřel a manžel mu velmi důrazně česky vysvětlil, že řvát v půlnoci prostě nebudou, nebo…!, to až potom mi ukázal, co jim palcem pravé ruky místo slov naznačil – něco jako „hlava mínus“. Dotyčný Italiáno zavřel dveře, můj manžel taky, zalezl do postele, řekl mi – teď už bude ticho, neboj“, otočil se a chrupal. Já ještě chvíli poslouchala a vážení, i špendlík by byl slyšet, takové hrobové bylo vedle ticho. V duchu jsem si ještě říkala, no ti nás zítra zabijou, Italiáni… Opak byl pravdou. Po snídani jsme je potkali na cestičce a snědí mladíci už z dálky mávali s usměvavou pusou od ucha k uchu a volali Ciao! Musím říct, že manžel u mě stoupnul ještě víc v ceně!
Další den jsme si řekli, že se podíváme přímo do městečka Hurghada. Od naší delegátky jsme měli různé instrukce. Mimo jiné, kolik stojí jízda taxíkem. Takže tuto částku jsme si nechali v peněžence jako zásobu na konec nákupů a docela jsme utráceli, museli jsme nakoupit spoustu dárečků pro naše blízké. Stalo se nám, že jsme vešli do lékárny a nikde nikdo. Přesto jsme slyšeli nějaké drmolení někde za prodejním pultem. Popošli jsme blíž a pod pultem na zemi měl Egyptský kupec rozložený kobereček, na kterém klečel s hlavou dolů a modlil se. Vycouvali jsme a počkali venku, než dokončil svoji povinnost. To je panečku víra, říkali jsme si.
Začalo se stmívat a my si stopli taxíka, že se vrátíme do hotelu. V autě seděli dva chlapíci. Vysvětlili jsme jim, kam chceme odvézt, přikývli a už se jelo. Ne, že bychom se tam vyznali, ale měla jsem zvláštní pocit, že jedeme na jinou stranu, než odkud jsme přijeli. Když jsme po chvíli viděli, že vyjíždíme z Hurghady a světla města zůstávají za námi a my jedeme někam do tmy, už se nám začalo svírat břicho. Pamatovali jsme si přece, že na cestě z hotelu do centra Hurghady jsme žádná obydlí neopouštěli! Nevzdávala jsem a několikrát jsem jim lámanou angličtinou velmi důrazně řekla a na lístečku ukázala, k jakému potřebujeme svézt hotelu! Nic, pořád mluvili jazykem, který nám byl vzdálený a nabírali rychlost směrem do neznáma. My už se opravdu začali bát – unesli nás!
Manžel se mě zeptal, kolik máme peněz. Říkám, „no málo, určitě ne na tak dlouhou cestu, jako je tahle, nechali jsme si přece jen obnos, který nám radila delegátka“. Ruce se mi třásly, jak jsem v nich držela bankovky. V té době jsme ještě neměli žádné platební karty, a tak jsem si vyčítala, že jsme si nenechali větší zásobu.
Po nějaké době, když jsem už na egyptské „únosce“ hodně zvyšovala hlas a byla mírně hysterická, hoši asi pochopili, prudce odbočili a my opět po chvíli viděli, jak se přibližujeme do Hurghady.
Manžel přesto zosnoval plán, „hele, ať už to ti hoši mysleli jakkoliv, určitě nemáme dost na zaplacení a taky to NENÍ naše chyba, že s námi podnikli okružní jízdu. Je to celý nějaký hodně divoký. Takže, já teď zařvu STOP, otevřu dveře, a až přibrzděj a oni určitě přibrzděj!, ty vyskoč a křič „Policie!!!“! „Já jim hodím peníze, které máme a vyskočím za tebou“. Musíme se zachránit, nemáme jinou možnost.
Mezitím si ještě dal klíče od pokoje mezi prsty, kdyby náhodou došlo k potyčce. Všechno běželo podle plánu, bušila nám srdce. Jakmile jsme opět vjeli do osvětlených ulic, manžel uviděl nějaké turisty, jak jdou po ulici a zakřičel „STOP!“. Egyptský „únosce“ šlápnul na brzdu, já vyskočila z auta, křičela jsem „POLICIE“ a manžel jim hodil všechny peníze, které jsme měli, a vyběhnul hned po mně z auta. Kluci egyptský překvapivě na nic nečekali, šlápli na to a odjeli, uff. Trochu jsme se třásli, ale měli jsme to za sebou. Nechápali jsme, co to mělo být? Proč s námi nejeli do hotelu? Kam až by nás vezli, kdybychom se neozvali? Otázek bylo moc a my jsme byli zmatení. Zbývala ale ještě jedna otázka - jak se dostaneme k hotelu. Měli jsme úplně poslední „frfníky“ a věděli jsme, že to je na taxi málo. Ale měli jsme ještě nějaké dárky, ty by se možná taky daly použít místo peněz. Riskli jsme to, prostě jsme mávli a zastavil nám nějaký chlapík s taxíkem, byli tam ještě jiní turisté, což nám pomohlo nabrat odvahu k další jízdě.
Postupně všichni vystoupili a my jsme zůstali v autě sami. Opět s bušícím srdcem jsme čekali, kam nás chlapík zaveze. A světe div se – byl usměvavý a povídal si s námi (tedy v rámci našich jazykových schopností), ptal se, jakou máme rádi hudbu, pouštěl svou oblíbenou a opravdu zakrátko dojel až k našemu hotelu. Strašně jsme si oddychli. Tam jsme ale museli s pravdou ven, „že nám to je moc líto, ale že nemáme celou částku, kterou chtěl zaplatit, ale že mu dáme ty poslední peníze, které jsme u sebe měli, ale víme, že je to málo. A když počká, dojdeme do hotelu, tam peníze máme…, anebo mu dáme nějaký ze zakoupených suvenýrů“. On se na nás dlouze a tak podivně krásně podíval a řekl, že od nás nic nechce, že ještě ten den potřebuje udělat dobrý skutek. Popřál nám krásnou dovolenou, nádherně se usmál, zamával a byl pryč.
Uvěřili jsme, že prostě tenhle člověk byl anděl, který dostal za úkol, napravit to, co jsme těsně předtím zažili! A tak jsme v jednom dni v Hurghadě v Egyptě potkali dobro i „zlo“. Zážitek, na který se opravdu nezapomíná. Zbytek dovolené byl ještě trošku pokažený přítomností Faraona – tedy střevními potížemi, ale i tak jsme si to moc užili a do Egypta jsme v dalších letech jeli ještě třikrát, ale pokaždé už na jiné místo. A zážitků, těch máme pořád spousty, proto věříme na anděly a nejen na ty egyptské.
i60.cz
VímeVíc.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Borovan.cz|
KINOTIP2.cz|