Velký bílý žralok fascinuje vědce už desítky let, ale jeho genetika odhaluje záhadu, kterou se stále nedaří rozluštit.
Jsme zvyklí, že po biologii, anatomii, fyziologii a tak dále začíná na mnohé mezery, které zůstaly zahloubány, odpovídat genetika. Tak je tomu téměř vždy, ale od doby, kdy se začal luštit genom velkého bílého žraloka (Carcharodon carcharias), se ukazuje, že otázky jsou častější než nalezené odpovědi. A to již více než 20 let.
Nedávná studie potvrdila, že navzdory všeobecnému přesvědčení nepatří tento zuřivý oceánský predátor k jedinému celosvětovému druhu. Zjištění naznačují, že existují tři odlišné skupiny, které pocházejí ze společné populace, jež žila před 10 000 lety, než poslední doba ledová jejich populaci zredukovala. Jedna z moderních skupin se vyskytuje v severním Pacifiku, druhá v jižním Pacifiku a Indickém oceánu a třetí v severním Atlantiku a Středozemním moři. Ale ať se vědci snaží tyto skupiny vysvětlit pomocí evolučních simulací sebevíc, stále narážejí na jednu slepou uličku za druhou.
„Upřímná vědecká odpověď zní, že nemáme tušení,“ říká Gavin Naylor, vedoucí studie, ve svém prohlášení. Zatímco jaderná DNA všech tří skupin žraloků je prakticky stejná, jejich mitochondriální DNA se nápadně liší.
Zdroj: Youtube.com
Jaderná DNA je uložena v jádře buňky (odtud název), ale mitochondriální DNA je uložena v mitochondriích, které pro buňku vyrábějí energii. To však není jediný rozdíl: mitochondriální DNA se dědí po matce, zatímco jaderná DNA pochází od obou rodičů.
Protože první z nich lze vysledovat až k mateřské linii, využívají ji ochranářští biologové již léta k určení hranic populací a migračních tras. V případě velkých bílých žraloků však tato metoda nefunguje. V tomto případě však vědci ani po použití jednoho z největších světových souborů dat o velkých bílých žralocích nic nezjistili.
Nové informace ze žraločí DNA
Dříve se předpokládalo, že změny v mitochondriální DNA jsou způsobeny tím, že se samice žraloků vracejí do místa svého narození, aby se rozmnožily, což je koncept známý jako samičí filopatrie. Tuto hypotézu dokonce podporují nedávná pozorování, která naznačují, že zatímco samci i samice žraloků cestují na velké vzdálenosti, samice se vracejí domů, když je čas na páření.
Když však Naylorův tým tuto myšlenku testoval, nepodařilo se mu vysvětlit shluky mitochondriální DNA. Při sekvenování genů 150 velkých bílých žraloků z celého světa Naylor a jeho tým nenašli žádné důkazy o filopatrii samic.
Malý signál v jaderné DNA by se dal očekávat, pokud by se samice křížily pouze s určitými populacemi. To se však v příslušných datech vůbec neprojevilo. Dokonce i když vědci provedli evoluční simulaci, která ukázala, jak se žraloci mohli od posledního společného předka rozdělit do tří skupin, hypotéza o samičí filopatrii neobstála.
„Přišli jsme s myšlenkou, že poměr pohlaví mohl být jiný, že do populací přispívalo z jedné generace na druhou jen několik samic,“ říká Naylor.
Problém je, že ani to nedokázalo vysvětlit genetické rozdíly. Jediným známým alternativním vysvětlením je, že přírodní výběr mohl zdokonalit mitochondriální DNA každé skupiny, což se zdá být přitažené za vlasy. Na světě žije pouze 20 000 velkých bílých žraloků, což je relativně velmi malá populace. „Pokud je evoluce některých forem DNA prospěšná, musela by žraloky zachránit před něčím brutálně smrtícím,” tvrdí Naylor. Mitochondriální variabilita pozorovaná v přirozených populacích se nikdy nereprodukovala v žádné ze simulací, a to ani při extrémní filopatrii samic, což naznačuje, že k nesouladu přispěly jiné síly.
Víc než jen genetická záhada
Kromě genetických problémů představuje velký bílý žralok další biologické neznámé. Pozoruhodná je například jejich dlouhověkost, protože se mohou dožít až 70 let, což je u ryb neobvyklé. Tento aspekt jejich biologie může ovlivňovat jejich genetiku způsobem, kterému zatím plně nerozumíme.
Na druhou stranu je velký bílý žralok známý svou schopností termoregulace, která mu umožňuje udržovat vyšší tělesnou teplotu než okolní voda. Tato schopnost mohla hrát roli v jejich evoluci a v tom, jak se přizpůsobili různým oceánským prostředím. Jak se to odráží v jejich genetice, však zůstává záhadou.
Zdroj: Youtube.com
Studium žraloků bílých má také význam pro ochranu přírody. Vzhledem k tomu, že jejich populace klesá v důsledku rybolovu a ztráty životního prostředí, může být pochopení jejich genetiky klíčové pro vypracování účinných ochranářských strategií. Genetika může poskytnout informace o genetické rozmanitosti a propojení mezi populacemi, což je zásadní pro jejich dlouhodobé přežití.
Velký bílý žralok zkrátka zůstává pro vědce záhadou. Přestože jsme dosáhli pokroku v pochopení jeho biologie a chování, jeho genetika představuje složité otázky, které zpochybňují naše současné předpoklady. Doufáme, že časem a dalším výzkumem se nám podaří tyto záhady rozluštit a nakonec přispět k ochraně tohoto fascinujícího druhu.
Techzpravy.cz
Fajnstyl.cz|
FAJNTIP.cz|
Život cestovatele|
Sport - Aktuálně.cz|
Techsvět|
Žena.cz|