Teoretický model počítá s obklopením Slunce a zachycením veškerého záření.
Když se nad tím zastavíme, zjistíme, že každou vteřinu, která uplyne, uvolňuje Slunce do všech směrů nesmyslné množství energie. Země však zachytí jen nepatrný zlomek tohoto záření, a i když je samozřejmě malý, je více než dostatečný pro udržení všech přírodních a lidských procesů na planetě. Více než 99 % této energie se však ztrácí ve vesmírném vakuu.
Proč tedy nevytvořit nástroj, který by tuto energii dokázal zachytit efektivnějším způsobem? Vědci se nad tím již zamysleli a vytvořili projekt: Dysonova koule. V podstatě půjde o systém, který by mohl být kompletní koulí nebo mrakem orbitálních panelů, umístěných kolem Slunce, aby pohlcoval veškerou jeho energii.
Dysonova sféra: Teoretický zázrak
Koncept Dysonovy sféry poprvé navrhl fyzik a matematik Freeman Dyson v roce 1960. Jeho myšlenkou bylo vytvořit strukturu, která by dokázala zachytit energetický výkon hvězdy a zajistit tak téměř neomezené zásoby energie pro vyspělou civilizaci. Tato koncepce není pouhou science fiction; stala se předmětem seriózní vědecké diskuse a inspirovala řadu studií a projektů zaměřených na pochopení její proveditelnosti.
Od té doby bude celá společnost schopna přestat být závislá na omezených zdrojích své planety a bude moci pracovat přímo s nejhojnějším a nejstálejším zdrojem energie ve sluneční soustavě. Než se však nad touto budoucností skutečně zamyslíme, budeme se muset vypořádat s naléhavější otázkou: odkud vezmeme tolik materiálu na stavbu tak gigantické struktury?
328 000 GW ze Země
Jste připraveni na odpověď? Protože je šokující. Ke stavbě Dysonovy sféry by bylo zapotřebí přibližně 328 000 gigawattů energie, kterou by bylo možné získat přímo ze Slunce. A abychom tohoto výkonu dosáhli, potřebovali bychom strukturu s dostatečnou plochou, která by toto záření zachytila. A aby toho nebylo málo, tato struktura by vyžadovala suroviny, které na Zemi nejsou ani zdaleka dostupné.
Podle vědeckého spisovatele Jaimeho Greena, autora knihy Možnost života, by jedinou (a možná nejreálnější) možností bylo rozebrat obří planetu, například Jupiter (mimochodem, Jupiter je dalším cílem Elona Muska). Planeta má totiž obrovskou plynnou hmotnost a složení bohaté na vodík a helium, což jsou jediné dostupné zásoby ve velkém množství ve Sluneční soustavě, které jsou schopné poskytnout dostatek materiálu pro vybudování koule nebo orbitálního mraku kolem Slunce.
Nový způsob analýzy civilizace
Existuje několik způsobů, jak posoudit, zda se společnost rozvíjí, či nikoli. Jedním z nich, o kterém se často nemluví, je Kardaševova stupnice. Ta měří úroveň rozvoje civilizace na základě její schopnosti vyrábět a využívat energii. Zatím existují dva typy:
- Typ 1: V této fázi se nacházíme. Země nadále využívá pouze energii, která je na planetě k dispozici.
- Typ 2: Do této fáze by nás zavedla Dysonova sféra. Zde se spotřebovává veškerá dostupná energie z hostitelské hvězdy.
S Dysonovou sférou bychom zaznamenali velký evoluční skok, protože podle Kardaševa by civilizace schopná fungovat mimo fyzikální a ekonomické limity své planety měla technologickou autonomii, meziplanetární těžbu a struktury, které se vymykají i naší představivosti. Tento projekt by změnil vše, jak to známe dnes, a překvapil by nás stejně, jako když se odborníkům podařilo dosáhnout teleportace, která nám umožňuje posílat informace do jiného vesmíru, překvapilo nás to.
Výzvy a úvahy
Stavba Dysonovy sféry není bez problémů. Samotný rozsah projektu je skličující a potřebný technologický pokrok přesahuje naše současné možnosti. Navíc etické a ekologické důsledky demontáže planety, jako je Jupiter, jsou hluboké. Takové úsilí by vyžadovalo takovou úroveň mezinárodní spolupráce a konsensu, jaké lidstvo ještě nedosáhlo.
Navzdory těmto výzvám myšlenka Dysonovy sféry stále přitahuje představivost vědců i milovníků science fiction. Představuje konečný cíl využití plného potenciálu naší sluneční soustavy a dosažení úrovně technologického pokroku, která by mohla lidstvo udržet po tisíciletí.