<p>Zpočátku jsem nechápala, pouze jsem se stručně rozloučila a opustila restauraci. Až venku mi začalo docházet, co se to vlastně stalo. Všechno bylo super, číšník se usmíval, <strong>obsluhoval mě velmi rychle, jídlo bylo vynikající jako vždy.</strong> Nemohla jsem si stěžovat ani na nedostatek pití, kdykoliv jsem dopila, číšník byl u mě a dolil mi. Nikdy jsem zde nebyla nespokojena, proto jsem se ráda vracela. V čem tedy nastal problém? Proč se vše změnilo ve chvíli, kdy jsem poprosila o zaplacení?</p><h2><strong>Spropitné není povinností, přesto se očekává</strong></h2><p>A pak mi to došlo. Účet byl 346 korun. A já mu dala 346 korun. Ani o korunu víc. V tu chvíli se úsměv z jeho tváře vytratil. Ve chvíli, kdy jsem začala drobné skládat na stůl, <strong>všimla jsem si, jak nervózně začal přešlapovat.</strong> Nepřikládala jsem tomu ale žádnou váhu, myslela jsem si, že jen potřebuje obsloužit dalšího zákazníka a já zdržuji. Nebylo to tak. Ještě než jsem odešla, zaskočilo mi. U baru jsem poprosila o skleničku vody, jen malou, z vodovodu, abych se mohla rychle napít. On se ale jen sarkasticky usmál a odvětil: „Ale jistě, madam. A čekáte, že se sem i sama donese?“ Chvíli jsem na něj jen nevěřícně koukala, nechápala jsem, co tím myslí.</p> <figure class="space-y-2"> <img src="https://imagedelivery.net/k-X15uEmlF-8_1kEFgAMbg/bec48451-58d5-498d-02e5-d00c7f5fd400/public" alt="undefined" width="864" height="486" class="h-full w-full rounded-xl object-cover" /> <figcaption>Mnoho terminálů na placení má předvolbu pro spropitné automatickou, ještě předtím než vůbec zaplatíme. Foto: Shutterstock</figcaption> </figure> <p>Rozloučila jsem se a odcházela, za sebou jsem ale zaslechla ještě jeho slova: „Zadarmo ani kuře nehrabe, paninko. Příště nebuďte lakomá.“ Trvalo mi, než mi ta slova došla. Ale prozření bylo o to horší. Jeho chování byla <strong>způsobené tím, že jsem mu nedala ani korunu nad rámec účtu. </strong>Nenechala jsem dýško. Dýško, které je dobrovolné. Dobrovolné ocenění obsluhy, nikoliv moje povinnost. Obsluha, stejně jako kdokoliv další, za svou práci dostává zaplaceno. Proč tedy předpokládá, že dostane i nějaké peníze navíc? Začalo mi to vrtat hlavou.</p><p><strong>Čtěte také</strong> <a href="https://www.fajnstyl.cz/clanek/tyhle-dekorace-ze-sociku-jsou-symbolem-ostudy-a-bidy-kdo-si-je-schoval-dnes-je-streli-i-za-50-tisic" target="_blank" rel="noopener noreferrer">Kýč, který jsme kdysi schovávali před návštěvou. Kdo si ho schoval, dnes jej střelí i za 50 tisíc</a></p><h2><strong>Kdybych dala dýško, bylo by to jinak?</strong></h2><p>Spropitné není povinnost, přesto jsme k němu dennodenně nabádáni. Nové terminály na placení již obsahují speciální kolonku. Ještě předtím, než přiložíme kartu, můžeme si vybrat z několika okýnek, které určují výši spropitného. Ano, můžeme kliknout na 0, <strong>ale mnoho lidí se právě této chvíle obává.</strong> Nepříjemného pohledu číšníka, nebo možná i nepatrného úšklebku. Jednání, které s profesionálním vystupováním nemá nic společného, přesto se objevuje. A stejného pohledu se často dočkáte i ve chvíli, kdy platíte hotovostí. Pokud si necháváte na korunu vrátit zpět své finance, přesně podle výše vašeho účtu, můžete se setkat s nepříjemným pohledem číšníka, který vám zkazí chuť.</p> <figure class="space-y-2"> <img src="https://imagedelivery.net/k-X15uEmlF-8_1kEFgAMbg/51548590-1815-4619-b658-13ccc0a54c00/public" alt="undefined" width="864" height="486" class="h-full w-full rounded-xl object-cover" /> <figcaption>Spropitné by mělo být i nadále bráno jako bonus za dobrou práci, nikoliv povinnost. Foto: Shutterstock</figcaption> </figure> <p>Dýško se v dnešní době bere již jako samozřejmost. To potvrzuje i Ilona, komentující tuto situaci na sociálních sítích:</p><p><strong>Čtěte také</strong> <a href="https://www.fajnstyl.cz/clanek/hranice-chudoby-v-cesku-penize" target="_blank" rel="noopener noreferrer">Částka, pod kterou vás stát považuje za chudáka. Češi zuří, z té sumy se nedá vyžít</a></p><p><em>„Setkala jsem se s nečekanou situací, ve které jsem nevěděla, jak zareagovat. Platila jsem ve své oblíbené hospodě, u baru. Účet byl 186 korun. Podala jsem barmance dvoustovku. Ona si ji vzala, dala do peněženky, řekla děkuju a šla točit pivo. A já tam stála a nevěděla, co mám dělat. Nemám problém dávat v hospodě dýško, pokud jsem se servisem spokojená a chutná mi jídlo. V tomto případě jsem si ale jen dávala tři piva s kamarádem a dokonce si pokaždé, když jsme dopili, pro nové pivo došla. Za co tedy barmanka dostala ještě peníze ke své výplatě navíc? “</em></p><h2><strong>V zahraničí to chodí jinak, hospodští by uvítali změnu i u nás</strong></h2><p>To, co je u nás zatím jen pouhou volbou hostů, je v zahraničí samozřejmostí. Například v Kanadě se setkáte s tím, že dýško je již na účtu automaticky připočteno, jedná se dokonce o 15–20 % navíc k vaší útratě. Ve Francii se tato výše pohybuje v rozmezí 10–15 %, a <strong>často se jedná o položku, která je označena jako "místní poplatek"</strong>. U nás tomu tak není. Výše dýška ani povinnost jej hradit není nikde ukotvena nebo specifikována. Běžným standardem, který má většina Čechů v hlavě a snaží se jej držet, je 10 %. Mnohdy ale s těmito čísly vůbec nehrajeme a účet prostě zaokrouhlíme. Tak, jak se nám líbí nebo hodí.</p><p></p>
