Kamila má vnuka, kterého miluje a na kterého se moc těšila, ale v názoru na jeho výchovu se svojí snachou rozchází. Nelíbí se jí přístup současných matek, ale na druhou stranu se snaží ho pochopit a uznat, že v něčem je možná lepší než ten její.
Na začátku bylo všechno růžové
Když mi můj syn Ivan přivedl ukázat svoji vyvolenou, líbila se mi. Byla fakt sympatická, hezky vychovaná, milá, žádná fiflena. Říkala mi paní Kamilo, nosila mi dortíky, objímala mě, když odcházeli. Taková normální holka, žádné dlouhatánské nehty a umělé řasy. Říkala jsem si: „To jsme měli štěstí! Taky mohla kouřit a lítat po kamarádkách…“ A pak otěhotněla. Na cestě byl první vnuk! Jenže jsem netušila, že spolu s ním se narodí úplně jiná verze Terezy. Ekoteroristka, výživová poradkyně, expertka na výchovu. „To se tak stane, víš?“ říkala mi jednou moje známá Alena. „Dítě některým těm současným novopečeným matkám úplně vymění mozek.“ Tehdy jsem se tomu smála. Dneska bych se spíš rozbrečela.
Kojení jako divadlo
Malého mi moc nepůjčovala, tvrdila, že jako miminko potřebuje neustále cítit svoji matku. „Dobrá,“ řekla jsem si, „počkám si, až začne chodit, určitě mi ho dá ráda na hlídání. Aby si odpočinula.“ Ovšem náhoda tomu chtěla, že jsem ji potkala v jednom obchodním domě. Seděla na lavičce – nebo spíš byla taková rozcapená – prso venku a demonstrativně kojila! Bez jakéhokoli studu. Kluk na ní visel jak klíště a mně bylo trapně za ni. „Terezko, nemáš nějakej šátek nebo něco přes sebe?“ špitla jsem, trochu jsem se bála, aby si nemyslela, že prudím. Podívala se na mě skoro s odporem, jako bych řekla něco neslušného a povídá: „To je přece přirozené, my taky jíme na veřejnosti!“ „Proč si přes sebe něco nepřehodíš,“ optala jsem se, ale odpovědí mi bylo jen mlčení. Nelíbilo se mi to, kolem proudili lidi, důchodci s košíky, puberťáci s telefony… nepřišlo mi, že by tam bylo nějaké extra soukromí. Asi jsem stará škola. Prostě tomu nerozumím…
Místo parku mezi regály
Mladí bydleli sami, ale všichni žijeme v jednom městě, které je natolik malé, že se prostě musíme potkávat. Respektive mám pár kamarádek, kterým jsem si postěžovala na přístup Terezky k malému a moje holky si taky začaly všímat. A brzy jsem se dozvěděla, že ačkoli máme hezký park, moje snacha je nejčastěji k vidění v nákupním centru. Mezi regály, kde drandí s kočárem. To se zase ozvala moje stará škola; přijde mi dost nechutné i nehygienické kličkovat s kočárkem mezi věšáky s oblečením, a navíc tam brát miminko. Když jsme se pak viděli, odvážila jsem na tohle téma zabrousit a povídám: „Proč s malým nechodíš ven, třeba do parku? Stromy, čerstvej vzduch, slunce…“ „Protože v nákupáku neprší, nefouká a je tam dětský koutek.“ Tak to jsem jenom zírala. A trochu nazlobená dodala: „Takže místo toho, aby se koukal do zeleně, vidí regály s kabelkami a místo čerstvého vzduchu má klimatizaci.“ Ale co já vím. Možná je to pokrok. Třeba je to dneska normální.
Bio dítě a emoce
Přišly první narozeniny, dort byl jakási hromádka tvarohu s jednou svíčkou. Tvaroh samozřejmě bio. Kluk nemá dovolené skoro nic. Čokoláda? Neexistuje. Mléko? Jen kozí, ale domácí. Ovoce? Jen a jen bio, ideálně ze zahrady. A pije jen vodu. Tedy pokud se nehodí mlíko… Jednou jsem si dovolila vytáhnou dětský piškot. Reakce Terezy? „Kamilo, tohle opravdu ne. To jsou jen kalorie a cukr.“ Když jsem šla na návštěvu, brala jsem s sebou aspoň banány, samozřejmě bio a muselo to na nich být pěkně označené, jinak by mi neprošly. Uběhl další rok a malý začal rozum brát. Takže si i leccos vynucovat. I stalo se, že brečel, řičel a válel se vzteky po zemi. Naše generace by se ho snažila uklidnit. Ale Tereza mu začala domlouvat a vysvětlovat mu, o co kráčí. Nechápal a řval o to víc. „Nezastavuj ho. To jsou emoce. Musí je zpracovat,“ prohlásila Tereza (chtěla bych říct bezradně, ale myslela to naprosto vážně). Emoce? Chtělo se mi brečet taky, už proto, že jsem neměla šanci cokoli říct nebo navrhnout. A tak jsem radši odešla pryč.
Mezi námi babičkami
„Já už fakt nevím, holky,“ říkám u kafe svým kamarádkám, „miluju je oba. Ale připadám si, jako bych byla z jiný planety.“ Přikyvují, protože i ony mají – tedy ne všechny, ale některé – podobné zkušenosti jako já. Nám nikdo neradil, maximálně naše mámy, a přesto jsme vychovaly naše děti úplně v pohodě. „Nejspíš všechno, co jsme dělaly my, je zločin,“ povzdechnu si. „Tereza má tisíc návodů, z internetu, od chytrých hlav, od matek, které jsou jako ona. No a já mám zkušenosti. A asi i ten selský rozum, intuici.“ A pak se rozvine debata na téma, které jsem nadhodila. Jak mají dnešní děti plíny do tří let, protože si prostě ještě neuvědomují svoje potřeby, jak koukají už ve dvou letech celé dny na pohádky a jak si umí ten tablet zapnout, jak vědí už jako batolata, co je YouTube, ale neznají pohádku o Jeníčkovi a Mařence… Nakonec ale Alena dodá: „Holky, možná že v něčem to dělají líp než vy. Pokrok zkrátka nezastavíš.“ A my jí přikyvujeme, nicméně se těšíme, že až naše vnoučátka povyrostou, sednou si k nám na gauč a zeptají se: „Babi, povídej mi o tom, jak to bylo, když byl můj táta malý a jaké to bylo bez mobilu a internetu?“ A my budeme vyprávět.
Jak to vidí koučka Hana Adamíková:
Přejete-li si být jako babička více zapojená, zkuste se se snachou domluvit tak, abyste byly spokojené vy obě. Nebude-li domluva možná, pak důvěřujte pravidlu, že dítě cítí vaši lásku a cestu k vám si najde. Možná to bude později, než byste chtěla, ale váš čas přijde. Přiznám se, že příběhy podobné tomu paní Kamily slýchám od žen poměrně často. I moje maminka si občas povzdechne a prohodí: „Ach ty dnešní matky.“ Tak se touto cestou za nás, dnešní matky, veřejně vyjádřím. Ano, kojíme na veřejnosti, necháme naše děti prožít emoce a v roce dítěti čokoládu nedáváme. Možná taky v očích žen o generaci starších mateřství až příliš prožíváme. Jenže mnoho z nás, dnešních matek, vidí dětství jako klíčovou etapu vývoje člověka, kterou nelze vrátit, a kterou také lze malé dítě poškodit. Právě traumata zažitá v dětství (potlačování emocí, studené sprchy, necitlivá separace matek a dětí) vedou k tomu, že se projeví v dospělosti. Ať už v úzkostných stavech, perfekcionismu, tendencím k potlačovaní se až po psychosomatické obtíže. Ženy babičky mající výhrady vůči přístupu svých snach a dcer by měly trochu myslet i na úctu a respekt. Ať už k těm, které byly matkami před námi, tak k těm, které matkami teprve budou. Věřím, že se každá máma snaží dát dítěti to nejlepší, co v danou chvíli umí. Pojďme se každá za sebe učit vidět, co děláme jako matky dobře a co dělají dobře jiné ženy v roli matky. Hana Adamíková je koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže, ve kterých je možné najít mnoho návodů na to, jak žít spokojený a naplněný život.
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz. Připravila: Věra Hájková
MeziŽenami.cz
Marianne|
Video - Aktuálně.cz|
Netflixer|
Světženy|