Není třeba se stydět za to, kým jsem

To ráno na zastávce jsem nečekala nic zvláštního – jen vůni šeříku, jemný vítr a chvilku klidu s manželem. Když mi ale v hlavě znenadání zaznělo „Šiř dobro“, cítila jsem, že se něco mění. Možná jsem slyšela Boží hlas. Možná to byl jen impuls k odvaze. Ten den jsem poprvé v práci opravdu otevřeně mluvila o své víře. A už to nezůstalo jen u jedné konverzace.

Je nádherné letní ráno. Ptáci zpívají, vane jemný vlahý větřík. Už je celkem teplo. V povzdálí je slyšet šumění mohutných korun stromů a vzduch sladce voní po šeříku. Šeřík je moje nejoblíbenější vůně. Nemám si na co stěžovat. A ani mi nevadí, že je pondělí.

Zrovna jsme s manželem dorazili na zastávku, odkud pojedeme tramvají do práce. Na chvilku zavírám oči. Chci si tento okamžik vychutnat plnými doušky. V uších mi právě začala znít píseň z nedělní bohoslužby. Je to jedna z těch modernějších, v podstatě takový „křesťanský pop“. Zaposlouchám se a nevnímám, co se kolem mě děje. Užívám si nádhernou melodii a cítím se úžasně.

„Šiř dobro,“ proletí mi znenadání myšlenka hlavou. Otřepu se a jakoby se probouzím. Zdálo se mi to? Co to bylo?

„V pohodě?“ ptá se manžel.

„Úplně,“ odpovídám s úsměvem. „Slyšela jsem Boží hlas.“ Vnímala jsem to jako myšlenku, která by mě zrovna v ten moment určitě nenapadla. Navíc jsem byla ještě trochu rozespalá, jak je u mne po ránu obvyklé.

„A co ti řekl?"

„Ať šířím dobro.“

„No teda. A děláš to?“ dráždí mě s ne moc dobře skrytým úsměvem pod knírkem.

„Snažím se,“ reaguji trochu bojovně. Vím ale, že to myslí dobře. Občas si navzájem dáváme takové výzvy, abychom o sebe navzájem pečovali.

„V poslední době jsem trochu jiná než obvykle. Je toho nějak hodně,“ odpovídám mu a zavinu se do jeho náruče.

Za chvíli přijíždí tramvaj. Oba nastoupíme a necháme se odvézt do práce. Každý do té své.

Co nás dnes čeká? Budeme světlem pro ty kolegy, které nám Bůh dá do cesty? Je to výzva. Vyjít vstříc případné konfrontaci nebo naopak dobře míněným zvídavým otázkám pramenícím z upřímného zájmu.

Jde o to být stálým. Ne člověkem, který se chová jinak na bohoslužbě, na setkání s křesťany všeobecně a jinak mimo církev. Nejdřív jsem s tím měla trochu problém. Asi hlavně z toho důvodu, že jsem oddělovala život v církvi a například doma. Později jsem se ale svým způsobem učila být stálou. Nechtěla jsem být někým jiným na více frontách.

A zrovna ten den jsem se v práci zapovídala s kolegyní, která se se mnou občas sdílí o svých starostech. Prý zjistila, že jsem věřící, a chtěla se mě na to zeptat. Byla první člověk ve firmě, který se to o mně dozvěděl. A ještě k tomu zajímavou cestou. Na Facebooku se jí ukázal můj profil jako návrh přátelství a v medailonku mám napsáno, že jsem křesťanka.

Zpočátku jsem možná působila trochu nervózně, protože jsem byla donedávna spíše introvert, ale potom se rozhovor velmi rychle změnil do hluboké a velmi zajímavé rozpravy. Měla spoustu otázek a sdílela se, že Boha zná taky. Upřímně jsem si nejdříve myslela, že se mi to všechno snad jenom zdá. Že to přece není možné.

I v manželství vede cesta k cíli přes objížďky Snad ještě nikdy předtím se mi v zaměstnání nestalo, že bych takhle na dřeň svědčila o Bohu. O čem že to všechno je? Jak to všechno vnímám já? A jak to uvést do praxe? Byla jsem mile překvapená. A měla jsem opravdu radost. I z toho, že jí moje odpovědi nepřišly zvláštní.

Od té doby sem tam prohodíme nějaké to slovíčko. Skoro pokaždé se ptá, jak to u nás v církvi chodí a jaké to je mít vztah s Bohem. Dá se to vůbec? Jak to udělat?

Postupem času proběhly podobné rozhovory i s dalšími lidmi. A nikdy jsem od těchto lidí nezažila opovržení.

Jedno nepříjemné na kontě sice mám a do jisté míry mě negativně ovlivnilo na dlouho dopředu. Stalo se to už před několika lety.

Snažím se ale být nyní odvážná a vycházet mimo svoji komfortní zónu. To mě naučil můj manžel. Neohroženě si stát za svým. Díky tomu vidím, že se posouvám tam, kde jsem si myslela, že nikdy nebudu.

Těším se na další nové zkušenosti a rozpravy o Bohu všude tam, kde bude příležitost. Být spontánní i transparentní. Takovou, jaká ve skutečnosti jsem, a nestydět se za to.