KOMENTÁŘ. Zázraky se dějí. Asi jen tak lze popsat odvážnou reakci dvou známých a uznávaných historiků a popularizátorů moderní československé (a české) historie, profesora Michala Stehlíka a doktora Martina Gromana na poslední knihu HlídacíPes.org: České průšvihy 1945-1948 .
Autoři nejpopulárnějšího českého podcastu o historii Přepište dějiny na začátku července mimořádně zodpovědně zrecenzovali úvodní stať zmíněné knihy, tedy text Benešova Třetí republika jako fašistický stát.
Stehlík s Gromanem dlouhodobě – a doposud značně osaměle – volali po strukturálním pohledu historiků na dějiny Československa. Vedle desítek detailních prací zabývajících se jednotlivými problémy česká historiografie opravdu postrádá hodnotící pohledy na celkový kontext, zbavený mýtů a iluzí.
Nyní je pro to vskutku historická chvíle. Vůbec poprvé, po osmdesáti letech od války, historici přistupují na diskuzi o skutečném charakteru poválečného Československa.
Nacistický model jednotných odborů
Zmíněná recenze pasáže z knihy o třetí republice jako fašistickém státě konstatuje, že i když „s některými tezemi lze polemizovat, jiné naopak nabízejí více než zajímavé impulsy k přemýšlení“ či oceňuje, že text „se snaží postupovat systematicky a argumentačně poctivě“.
To není samochvála autora, ale úvod a pozvání k pokračování diskuze a k podrobnějšímu rozboru základních problémů. To by mohlo a mělo společnosti otevřít úplně nové pohledy na celou válečnou i poválečnou historii Československa.
I vy si přečtěte knihu České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpoříte tím nezávislou žurnalistiku!
Prvním z těchto problémů je právě otázka fašistického a korporativistického charakteru třetí československé republiky. Michal Stehlík a Martin Groman s tímto popisem jednoznačně souhlasí a dokládají jeho platnost na převzetí nacistického modelu jednotných odborů, do jejichž čela byl po válce pouze dosazen komunista Antonín Zápotocký.
Dodejme, že Revoluční odborové hnutí navíc jednoznačně a od samého počátku podporovalo přítomnost ozbrojených Závodních milicí, řízených KSČ, ve všech větších výrobních závodech.
Už v průběhu roku 1945 byly postupně vyzbrojovány za zásob Rudé armády. V roce 1948 byly pouze přejmenovány na Lidové milice. Šlo o prvek v demokratickém právním státě naprosto nepřirozený a nepřípustný.
Poválečná třetí republika byla prezidentem Benešem, moskevskou reprezentací KSČ a většinou vedení ostatních politických stran navíc už od ledna 1945 koncipována jako ve všech ohledech korporativistický stát s ostrou cenzurou, omezenou suverenitou i počtem politických subjektů.
Připomeňme, že Edvard Beneš si už v únoru 1945 nechal schválit bezesporu diktátorské pravomoci, propojující v jeho rukou výkonnou i zákonodárnou moc. Okamžitě potom zlikvidoval všechny exilové orgány, včetně v době války zjevně nesmyslného rozpuštění ministerstva obrany.
Všechno rozhodování od té chvíle přešlo do rukou sovětského vedení a jeho posluhovačů z KSČ. Beneš tak předem zablokoval jakoukoliv možnost diskuze o směřování státu.
Velkou pozornost pak recenzenti věnují osobě prezidenta Beneše a na jeho omluvu zdůrazňují jeho na jaře 1945 už špatný zdravotní stav. Tento citlivý bod by proto také měl být předmětem dalšího studia a diskuze.
Moskva mu také pro jistotu tvrdě nadiktovala, koho si prezident nesmí z londýnského exilu na jednání do Moskvy z Londýna přivézt.
Jeden z nejdůležitějších předválečných československých politiků a diplomatů, poslední vyslanec ve Francii Štefan Osuský koncem února na posledním protestním setkání řady československých opozičních činitelů v Londýně za to Beneše označil za „samozvaného diktátora“ a dodal:
„Muž, který si činí nárok na to, že zosobňuje stát a jeho práva, je fašista, ať už sám sebe označuje jakkoli, a člověk, který o sobě tvrdí, že zosobňuje národ a jeho práva, je nacista bez ohledu na jméno, kterým to celé maskuje“.
Chřadnoucí zdraví a schopnosti
Dalším recenzenty vyzdviženým momentem k diskuzi je téma ideologie třetí republiky. V knize České průšvihy 1945-1948 je vědomě používaný termín „nacionální socialismus“ namísto jemnějšího a dosud ustáleného výrazu „národní socialismus“.
Další studium a diskuze nevyhnutelně prokážou, že poválečné Československo podvědomě, ale o to cílevědoměji, beze zbytku navazovalo na nacistickou ideologii „krve a půdy“.
Na první pohled do úplné kopie zdánlivě chybějící nacistický program vnější expanze je v československém provedení přece jenom okopírován a nahrazen vojenským dobytím, v dobovém žargonu „vyčištěním rajonu“, a následnou kompletní etnickou očistou Sudet, které byly po sedm let od Mnichova součástí nacistické říše, a jejich znovuosídlením obyvatelstvem československým.
Historici Michal Stehlík a Martin Groman pak zcela správně upozorňují na potřebu vnímat souhlas všech spojeneckých vlád s odsunem. Pokud při čtení textu vznikl dojem přílišného zdůrazňování vztahu Edvarda Beneše a sovětské strany v této věci, jde spíše o výsledek neobratnosti při krácení původně delší verze příslušné kapitoly a výtku lze ze strany autora bez výmluv přijmout.
Velkou pozornost pak recenzenti věnují osobě prezidenta Beneše a na jeho omluvu zdůrazňují jeho na jaře 1945 už špatný zdravotní stav. Tento citlivý bod by proto také měl být předmětem dalšího studia a diskuze.
Osmdesát let po válce už nelze tolerovat lži o demokratickém charakteru třetí republiky, stejně jako adorování jejích představitelů, jmenovitě prezidenta Edvarda Beneše a ministra obrany Ludvíka Svobody.
Nelze jistě pominout, že prezident byl nejenom symbolem a sjednocujícím prvkem celé falešné legendy o návratu demokracie, ale, a právě pro svoje chřadnoucí zdraví a schopnosti, i zástěrkou pro kroky podstatně razantnější a skutečně vládnoucí komunistické politiky, zvláště Klementa Gottwalda.
Beneš fyzicky ani mentálně už na výkon prezidentské funkce demokratické země neměl, ale právě jeho lpění na udržení svého místa v historii bylo pro přípravu komunistické diktatury darem z nebes.
Beneš se nikdy nepostavil ani proti sebezjevnějšímu protidemokratickému pohybu komunistů, třeba při obsazování bezpečnostních složek. Je tragickým obrazem československé politiky té doby, že v atmosféře hysterického šovinismu nedokázala vygenerovat k naivní a všemi tak podporované a adorované póze „prezidenta Budovatele“ demokratickou alternativu.
Zásadní pro další výzkum a diskuzi tedy bude osvětlit příčiny a průběh zhroucení civilizačních a kulturních návyků a norem nejenom v politické třídě, ale i u naprosté většiny společnosti. Pro takový účel by se název studie nutně musel změnit na přesnější „Třetí republika jako fašistický stát“.
Už nelze tolerovat lži
Mimořádně důležitý je společný závěr obou historiků a jejich výzva přestat už konečně používat pro masové poválečné násilnosti proti německému civilnímu obyvatelstvu výraz „excesy“.
Šlo od počátku o státní politiku, plánovanou a prosazovanou z nejvyšší úrovně vojenské i civilní moci a, co je nejbolestivější, podporovanou absolutní většinou společnosti. Všichni pachatelé i těch nejhrůznějších barbarských masových vražd a znásilnění byli nakonec parlamentem nechutným zákonem 115/1946 Sb. amnestováni, včetně čtyř odsouzených před jeho přijetím.
Lze jen poděkovat oběma renomovaným historikům a podpořit jejich výzvu k rozšíření diskuze a bádání o třetí republice.
Osmdesát let po válce už nelze tolerovat lži o jejím demokratickém charakteru, stejně jako adorování jejích představitelů, jmenovitě prezidenta Edvarda Beneše a ministra obrany Ludvíka Svobody. Zapomeňme konečně na sebeomluvné eufemismy. Zodpovědná a sebevědomá společnost ani historiografie je nepotřebují.
HlídacíPes.org
Zprávy - Aktuálně.cz|
SportWin|
Vaření.cz|