Issei Sagawa: Muž, který se najedl svých představ

Sdílet

Byl to drobný japonský student s jemnými rysy, který miloval poezii, umění a francouzskou literaturu. V roce 1981 v Paříži zastřelil svou spolužačku Renée Harteveltovou, znásilnil její mrtvé tělo a poté část z něj i snědl.

Zdroj: Psychologie zločinu - Čeština

Když ho policie zatkla, klidně prohlásil: „Chtěl jsem ji sníst, abych ji měl navždy u sebe.“ S jeho slovy se svět nedokázal vypořádat dodnes.

Chlapec, který se nikdy necítil dost velký

Issei Sagawa se narodil roku 1949 do zámožné japonské rodiny. Byl křehký, malý, často nemocný a sám o sobě říkal, že se cítí „neúplný“.

Už od dětství ho pronásledovaly fantazie o pojídání krásných žen – nikdy to nevyprávěl nahlas, ale uvnitř se styděl i fascinoval. V dospělosti odešel do Paříže, kde studoval literaturu. Působil tichým dojmem, nosil oblek, mluvil jemně. Nikdo by v něm nehledal příšeru.

Noc, kdy poezie přestala být krásná

V červnu 1981 pozval svou spolužačku Renée Harteveltovou k sobě, aby s ním četla básně. Když se sklonila nad textem, střelil ji zezadu do hlavy malou puškou. Poté ji svlékl, políbil a řekl, že v tom okamžiku cítil „naprostý klid“.

Její tělo nechal několik dní v bytě, fotografoval ho, a nakonec z něj odřezal části, které snědl. Zbytky zabalil do kufru, ale při pokusu je odnést do parku byl přistižen – z kufru kapala krev.

Francie v šoku, Japonsko v rozpacích

Sagawa byl zatčen a přiznal vše s naprostou otevřeností. Tvrdil, že nechtěl vraždit, ale „splynout“ – že to byla forma lásky.

Psychiatři ho označili za duševně chorého a neschopného stanout před soudem. Byl umístěn do psychiatrické léčebny, ale v roce 1985 ho Francie deportovala do Japonska – s podmínkou, že bude pokračovat v léčbě.

Japonské úřady ho po několika měsících propustily, protože „neexistovala žaloba vznesená ve Francii“.

A tak se vrah a kanibal stal svobodným mužem.

Monstrum, které se stalo celebritou

Po návratu do Tokia Sagawa neupadl v zapomnění – naopak. Psalo se o něm, byl zván do talk show, napsal knihy, kreslil erotické ilustrace. Stal se ikonou absurdního kultu, symbolem společnosti, která se naučila konzumovat i zlo.

Sám o sobě říkal: „Jsem příšera, která si přeje, aby ji měli rádi.“

Jeho sláva byla paradoxní: Japonci ho zároveň nenáviděli i sledovali. Mnozí v něm viděli zrcadlo potlačených tabu, jiní varování, jak snadno může svět proměnit vraha v kuriozitu.

Psychologie hladu

Psychologové se shodují, že Sagawa netrpěl běžnou psychopatií, ale parafilní fixací kombinovanou s extrémní narcistní poruchou. Jeho čin nebyl motivován agresí, ale představou absolutní kontroly – chtěl „vlastnit“ člověka tím nejintimnějším způsobem.

Kanibalismus pro něj nebyl o masu, ale o identitě: když někoho sním, stává se součástí mě. To je fascinující i děsivé zároveň – když láska přeroste hranice těla, stává se destruktivní posedlostí.

Kultura, která si s monstrem nevěděla rady

Japonská společnost je tradičně založena na hanbě a odloučení. Sagawa byl její noční můrou – muž, kterého nelze popravit ani rehabilitovat. Média ho proměnila v bizarní celebritu, ale uvnitř zůstal zlomený a sám.

V posledních letech života (zemřel 2022) žil z invalidního důchodu, nemocný, zapomenutý, ale nikdy se zcela nezřekl svých činů. Tvrdil, že „už by to neudělal“, ale zároveň říkal: „Kdybych mohl Renée znovu vidět, chtěl bych ji znovu sníst.“

Symbol nepochopení

Issei Sagawa zůstává jedním z nejděsivějších případů moderní doby – ne kvůli brutalitě, ale kvůli absenci viny.

Představuje extrémní podobu narcismu, v níž člověk ztrácí schopnost vidět druhé jako bytosti, a vnímá je jen jako rozšíření sebe sama. Jeho příběh je varováním, co se stane, když intelekt není spojen se svědomím – a kultura místo odmítnutí nabídne mikrofon.

Issei Sagawa: Muž, který se najedl svých představ

Má tři metry: vymysleli ho Íránci, použili Američané. Účinná zbraň zaskočila obránce

Zpátky v největším německém autobazaru: Prodejce nás napíná, zvládne Passat 600 km?

Zničili jsme velitelství revolučních gard i íránská vojenská letiště, tvrdí Američané

Recept existuje, Praha ho ignoruje. Jak Vídeň a Helsinky vyhrály nad bytovou krizí

Po smrti Jany Hlaváčové přišlo vyčerpání. Barbora Munzarová popsala, co ji po smrti maminky zachránilo