Al Pacino v knize popisuje svoje začátky v chudinských čtvrtích, temné dny trávené v ghettech a následnou lásku k hraní, která mu vydržela po celý život a udělala z něj filmovou a divadelní legendu.
Samozřejmě nechybí detaily z natáčení nejslavnějších filmů, v nichž účinkoval, a také jeho názory na život a dobu, ve které vyrůstal.
Součástí knihy jsou také dvě obrazové přílohy, které Al Pacina zachycují v různých obdobích života od útlého dětství až do současnosti.
Ukázky z knihy:
Hrál jsem od útlého dětství. Když mi byly tři nebo čtyři roky, matka mě brávala do kina. Během dne dělala podřadnou práci v továrně, a když přišla domů, jedinou společností byl pro ni syn. Tehdy netušila, že mi návštěvou biografu vytváří budoucnost. Okamžitě jsem přilnul k hercům na plátně. Neměl jsem si v našem bytě s kým hrát a neměli jsme ještě televizi, takže jsem měl spoustu času na přemýšlení o filmu, který jsem právě zhlédl. Procházel jsem v duchu jednotlivé postavy a jednu po druhé jsem doma přiváděl k životu. Naučil jsem se přátelit se svojí představivostí. Když jste spokojení o samotě, je to někdy požehnání, obzvláště pro lidi, se kterými sdílíte život.
Kino Elsmere Theatre na Crotona Parkway v Bronxu bylo řadu let místem, kam jsem chodil sledovat filmy. Těm budovám se říkalo filmové paláce, protože byly bohatě zdobené. Vytesané obličeje vyčnívaly ze zdí a lustry visely vysoko nad hlavami návštěvníků. Opony a koberce zářily červenou a zlatou barvou. Několik hodin v tomto prostoru stačilo na to, abyste zapomněli na fádní, každodenní život. Když mi bylo patnáct let, uviděl jsem tam něco, co jsem nikdy předtím neviděl. Jakoby z dávných časů se tam zjevila skupina herců, kteří předvedli hru Racek Antona Čechova. Kino mělo kapacitu téměř dvou tisíc míst a na hru se přišlo podívat zhruba patnáct lidí, možná dvacet, abych byl velkorysý. Já jsem tam byl s kamarádem Brucem.
Považoval jsem to za úžasné. Neměl jsem to v tom věku s čím porovnat. Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe. Nevím, do jaké míry jsem tu hru chápal, když jsem uvažoval o neopětovaných citech a tragické osobnosti Konstantina, který je tak frustrovaný v umění a lásce a nespokojený s věhlasem, kterého se mu dostává, že považuje sebevraždu za jediné východisko. Fascinovaly mě ale výkony herců. Do té chvíle jsem si myslel, že jsou básníci lidé s plnovousem až po zem. A náhle jsem sledoval ruskou hru, která mi připadala velmi cizí, vnímal jsem ale její sílu – měl jsem pocit, že jsem se přenesl do světa, který neznám, a viděl se v životech těch fiktivních postav.
Před uvedením Kmotra do kin jsem viděl svoji fotografii v novinách jen jednou. Bylo to v době, kdy jsem hrál ve hře Ind chce Bronx. Byl jsem v Montauku s Martym Bregmanem a nějakým prominentním funkcionářem z New Yorku. Následující den jsem četl The New York Times a objevil fotografii nás tří – Martyho Bregmana, onoho bělovlasého funkcionáře a mě. Na hlavě jsem měl beranici ruského typu a kvůli zraněnému kolenu jsem chodil s holí. Nechápal jsem, na koho jsem hleděl. Byl jsem to vůbec já? Nepoznával jsem se. Cítil jsem něco nového a měl z toho strach. Chtěl jsem vstát a vykřiknout: „To nejsem já! Mám fotku, na které je mi jedenáct let – tady je. Tohle jsem já.“
Sláva dnes znamená něco jiného. Lidé po ní touží, honí se za ní. Domnívají se, že je to jako výhra v loterii. Něčím za ni ale zaplatíte. Kdykoli mluvím se studenty herectví, některý z nich se zeptá: „Čím jste se tak proslavil?“ A já odpovím: „Hrál jsem v Kmotrovi.“ Kdybyste v něm hráli, byli byste také slavní. Reagoval jsem na jeho úspěch tak, že jsem se od toho filmu a svého hereckého výkonu distancoval. Vrazil jsem klín mezi ten film a svoje já. Říkal jsem si, že se mě to netýká. Hrál jsem v něm významnou roli a měl z toho určitý dojem. Skutečným zázrakem byl ale Coppola. On ten film vytvořil...
Alfredo James Pacino (*1940) je americký filmový herec, příležitostně se věnuje také režii. Patří k nejuznávanějším hercům filmové historie. Prosadil se v sedmdesátých letech a od té doby patří k stálým ikonám amerického filmu, kde obvykle ztvárňuje silné autoritativní postavy. Muž, který miluje černou barvu, Shakespeara a operu, zůstává jednou z posledních hollywoodských hvězd, které byly především pozoruhodnými osobnostmi.
Al Pacino: Sonny Boy – Paměti, přeložil Tomáš Piňos, vydává nakladatelství Universum, 320 stran, doporučená cena 499 Kč.
Knihu si můžet zakoupit na www.knizniklub.cz/knihy/764562-sonny-boy-pameti.html.
DokonaláŽena.cz
Zprávy - Aktuálně.cz|
In-lifestyle.cz|
VímeVíc.cz|