Takže podmínkou vaší účasti na projektu bylo stěhování? Ano, to byla podmínka. Já jsem komunikoval s Bencem Vágym a on mi řekl, že jde o kontrakt na rok a půl a že se musím přestěhovat sem, do Budapešti, a všechno v Praze nechat. Takže to bylo docela drsné rozhodnutí.
A jak probíhal konkurz? Bylo to zvláštní, našel jsem inzerát na Instagramu a pak se celý konkurz odehrál online, v podstatě jen výměnou videí. Nejdřív jsem jim poslal ukázku své práce a produkce mi napsala, že postupuji do dalšího kola. Zároveň mi poslali seznam videí, která chtějí, abych natočil, jedno herecké a dvě taneční. Tak jsem to udělal a pak mi jednoduše zavolali, že mají zájem.
A rovnou vám nabídli hlavní roli? Nevím, jestli to byl od začátku záměr, ale asi ano. Měli představu o určitých typech postav a zřejmě jsem jim typově zapadl.
Jak dlouho jste zkoušeli celé představení? Zkoušíme už od května.
A dodáváte do představení postupně nová čísla, nebo už má jednotný koncept? Teď už má jednotný koncept, jednotlivá čísla jsou pevně daná. Na začátku jsme začali s akrobacií, protože akrobatická čísla trvá dlouho natrénovat. Postupně jsme vytvářeli akrobatický materiál, pak choreografie, měli jsme taneční i herecké lekce. A nakonec jsme všechno začali propojovat – z jednotlivých prvků vznikala celá akrobatická čísla, která jsme zasadili do děje, aby měla dramaturgický smysl. Poté jsme jednotlivá čísla spojovali dohromady a každý z nás si budoval vlastní postavu a její cestu – odkud kam jde, s kým se potkává, v jakém čase. To všechno zabralo opravdu hodně času, a vlastně zkoušíme pořád.
A jaké to je, když kolem vás během zkoušek prochází lidé? Neruší vás to? Naopak, to je pro nás hrozně důležité. Máme takzvané zkušební publikum a můžeme si ověřit, co si vůči divákům můžeme dovolit. Zkoušíme, jestli se jich můžeme dotýkat, jak reagují, nebo jak je potřebujeme posunout, když potřebujeme prostor. To všechno se teď učíme – a právě tyto zkoušky jsou pro nás klíčové.
A jaké je mít diváky tak blízko? Je to skvělé. Ale také náročné, představení trvá přes dvě hodiny a musíte být neustále stoprocentně soustředění. Nesmíte vypnout ani na vteřinu, protože nikdy nevíte, odkud na vás někdo z publika zrovna kouká. Je to nová a velmi zajímavá zkušenost.
Jak velký je váš tým? Jsou to převážně Maďaři, nebo mezinárodní skupina? Je to mezinárodní tým. Základ tvoří maďarská společnost, náš ředitel Bence Vági a Gábor Kosztolánczy jsou zároveň naši vedoucí. Spolupracují s maďarskými akrobaty, ale na tomto projektu se podílí i externí umělci z celého světa – z Ameriky, Chile, Argentiny, Brazílie, Austrálie i Kanady.
Takže fungujete v angličtině? Ano, komunikujeme v angličtině.
Show má premiéru v listopadu, že? Zůstáváte pak v Budapešti, nebo plánujete světové turné? Ne, tohle se přenést nedá, stačí se podívat, jak to tady vypadá. Technicky to není možné naložit a převézt. Zůstáváme tedy v Budapešti , kde bude naše základna, a hrát se bude celý příští rok.
Kolikrát týdně máte představení? Pětkrát až šestkrát týdně.
To je fyzicky hodně náročné. Máte alternace? Ano, máme. Alternace jsou připravené, aby mohly zaskočit, pokud dojde ke zranění nebo natažení svalu, což se samozřejmě stává. Upřímně, hrát to pětkrát týdně bez přestávky by člověka po měsíci úplně vyčerpalo.
Druhá část rozhovoru patří Bencemu Vági, uměleckému řediteli a zakladateli společnosti Recirquel, který prozrazuje, proč se projekt připravoval pět let, jak funguje imerzivní divadlo zblízka a proč chce, aby se Walk My World stalo novou kulturní ikonou Budapešti.
Kolik lidí se vejde do sálu? Dnes to bylo asi 300 diváků.
Třista lidí? Ano, zhruba třista v tomto prostoru. I když to tak možná nevypadá, pořád je to poměrně velké.
Nemělo by to být víc? Ne, právě naopak, mělo by to zůstat tak, jak to je. To je totiž klíč k imerzivnímu (pohlcujícímu) divadlu. Když je lidí příliš mnoho, ztrácí se intimita a divák se stává spíše součástí davu než děje. To byl zásadní prvek našeho konceptu, vytvořit prostředí, kde se divák skutečně ocitne v jiném světě.
Není ale nebezpečí, že když bude show úspěšná, prostor nebude kapacitně stačit? Kéž by to byl náš jediný problém v příštích letech! Ale ano, samozřejmě, to je otázka. Společnost má i jiné projekty – některé jsou určeny pro turné po světě, ale ty jsou spíše klasické, určené pro divadla s kapacitou kolem 1 000 až 1 500 míst. Tato show je však rezidentní – vytvořená speciálně pro Budapešť. Byl to náš dlouholetý sen, na kterém jsme pracovali přes pět let.
Jak dlouho jste ji fyzicky budovali? A zůstane tu trvale? Ano, bude zde natrvalo. Stavět jsme začali na začátku března letošního roku. Samotná budova už existovala – pochází z konce 19. století – ale celá se přestavěla přímo pro tuto inscenaci. Je to v podstatě jako stavět obrovský filmový set.
A plánujete show hrát několik let? Ano. Naše obchodní plánování počítá minimálně s pěti lety, ale doufáme, že potrvá déle. Podobný typ imerzivní show dnes existuje jen v New Yorku, Londýně a Šanghaji – a tohle je vůbec první svého druhu v Evropě. Nikdy předtím nebyla vytvořena imerzivní inscenace kombinující současný tanec a cirkusové umění. Je to náročné, protože jde o fyzicky nebezpečnou disciplínu a zároveň musíme zajistit bezpečí diváků i performerů.
Režisér Bence Vági obsadil do hlavní role ve svém projektu českého tanečníka.Foto: Walk my world - Recirquel
Kolik scén celkem show obsahuje? Je jich 220, rozprostřených do 14 různých instalací v prostoru. Máme tu přes 10 000 rekvizit a objektů – a stále přidáváme další. Show se totiž pořád vyvíjí. Momentálně vidíte dílo, které ještě není úplně uzavřené. Oficiální premiéra nás čeká v listopadu.
A kolikrát by člověk musel přijít, aby viděl úplně všechno? Abyste viděli všechny dějové smyčky, potřebovali byste tu strávit víc než 23 dní.
23 dní? To je šílené! Věřte mi, i pro mě jako režiséra je to největší stres. Jsem zvyklý sedět v hledišti, sledovat celé představení a dělat si poznámky. Ale tady běhám po prostoru jako „jedovatý potkan“ a snažím se stihnout co nejvíc scén – a stejně vidím maximálně 25 z nich. Proto máme celý tým kolegů, kteří jednotlivé části sledují, mluvíme s umělci po každém představení, probíráme jejich dojmy a neustále všechno dolaďujeme. Je to teď opravdu náročné období.
Předpokládám, že část publika tvoří i cizinci? Ano, to je náš záměr. Show je beze slov, tudíž zcela srozumitelná i mezinárodnímu publiku. Chceme, aby se stala jednou z hlavních kulturních atrakcí Budapešti – nejen pro místní, ale i pro turisty. Naše společnost, Recircle, hraje ročně kolem 340 představení po celém světě i v Maďarsku. Maďarské publikum nás ale často ani nestihne vidět – vstupenky bývají vyprodané dlouho dopředu. Proto jsme chtěli vytvořit projekt, který mohou zažít i návštěvníci Budapešti.
Jak jste vybírali účinkující? Prošli jsme rozsáhlým konkurzem – přihlásilo se přes 900 lidí. Nejdřív jsme hodnotili jejich cirkusové a taneční dovednosti, pak jsme jim poslali krátké choreografie a herecké úkoly, které natočili na video a poslali zpět. Poté následovaly online rozhovory, částečně i psychologické testy, protože jsme potřebovali zjistit, jak by se zapojili do týmu. Jsme nekomerční společnost, máme umělce, kteří s námi spolupracují už 10–14 let, a výměny v ansámblu děláme jen výjimečně. Proto pro nás bylo zásadní, aby noví lidé nejen skvěle ovládali své řemeslo, ale i lidsky zapadli do kolektivu.
Ekonomicky ale 300 diváků není mnoho. Jak to zvládáte finančně? Potřebujeme samozřejmě státní podporu – stejně jako všechny významné umělecké instituce, například národní orchestry nebo balet. Bez dotací by vstupenky musely stát tolik, že by si je lidé nemohli dovolit. V New Yorku stojí podobná show 300 až 400 dolarů za vstupenku, v Šanghaji podobně. V Budapešti nabízíme světovou produkci za zlomek té ceny, což je pro diváky velká příležitost. Ale ano – bez veřejného financování by to nebylo možné. Tak to v Evropě chodí, od Francie po Nizozemsko – umění tohoto typu potřebuje podporu, pokud nemá sklouznout do čistě komerční roviny.
A teď k samotnému ději – existuje v představení souvislý příběh? Dá se sledovat od začátku do konce? Ano. Celé představení vychází z Vergiliovy Aeneidy – příběhu Aenea a královny Dido. Všichni hrdinové jsou inspirováni mytologickými postavami – Juno, Jupiterem a dalšími. Kdo zná Purcellovu operu Dido a Aeneas, rozpozná dějové paralely.
Doporučili byste divákům si příběh předem přečíst? Určitě. Dokonce divákům posíláme zjednodušené shrnutí příběhu, aby se v ději snáze zorientovali. Před vstupem do sálu procházejí návštěvníci barem, kde se už začíná nenápadně odvíjet úvodní část děje. Poté vstoupí do labyrintu s 32 obrazy ve stylu Caravaggia – zobrazují výjevy z Aeneidy a někdo jim přitom šeptem vypráví příběh. A právě tam končí slova – dál už mluví pouze pohyb, obraz a prostor. VIP hosté dostanou i orientační mapy, které jim pomohou se ve světě inscenace lépe vyznat. Postupně do prostoru přibývají i různé nápisy, graffiti, deníky a rekvizity, které napovídají, kde se děj právě odehrává – třeba v Tróji. Ale člověk musí být velmi pozorný, aby všechny detaily zachytil.
Mnoho obrazů bylo úchvatných – ale bez znalosti příběhu těžko pochopitelných. Diváci se tak často soustředí spíš na vizuální stránku. Ano, to je pravda. Ale je to součást konceptu – při první návštěvě uvidíte sotva 40 % celé show. Doufáme, že se diváci budou chtít vracet, aby objevili další vrstvy.
Takže počítáte s tím, že lidé přijdou víckrát? Doufáme v to, pokud seženou vstupenky!
VIDEO
Zdroj: Autorský článek
Související články