Upozorňujeme čtenáře, že následující text a komentář je publicistickým článkem, který obsahuje soukromý názor autora.
Automobilová historie socialistického bloku je plná paradoxů, příběhů o vynalézavosti i o tom, jak se i v relativně omezených podmínkách dokázaly zrodit automobily, které se nesmazatelně zapsaly do paměti několika generací. Když se dnes ohlédnu zpět, vybaví se mi nejen vůně benzínu a oleje, ale i zvuk dvoutaktů, charakteristické tvary karoserií a atmosféra, která na silnicích tehdejšího Československa panovala. Netvrdím, že to byla společensky hezká doba. Nebyla. Bylo to ale moje dětství. Dětství, doba, kdy se začala rodit moje láska k autům.
Je to dávno a člověk možná už řadu věcí zapomněl, ale ne vše
Byl to čas, kdy auto nebylo samozřejmostí, ale spíš odměnou za roky čekání. Když už se člověk dočkal, stal se z něj člen zvláštního klubu, kde se každý úspěch i porucha sdílely s ostatními. Mohl bych vyprávět příběhy o tom, jak se čekalo na novou Škodu 120. V čem bylo kouzlo těchto vozů? Nebyly dokonalé, ale byly naše. Každý z nich měl svůj příběh. Když se řekne Škoda 1000 MB, vybaví se mi nejen její typický zvuk, ale i fakt, že šlo o první československý automobil s motorem vzadu a pohonem zadních kol.
iZdroj: Depositphotos Výroba začala v roce 1964 a během pěti let sjelo z pásu přes 443 000 kusů. Motor o objemu 988 cm³ a výkonu 42 koní sice dnes působí úsměvně, ale tehdy to byl pokrok. Auto nabízelo na svou dobu moderní samonosnou karoserii a v interiéru překvapivě dost místa. A řadu technických chyb a problémů. I proto se jízlivě „překládal“ název 1000 MB jako „tisíc malých bolestí“. Byly tam. Dalším fenoménem byla Škoda 120, která se stala symbolem normalizačních let. Vyráběla se od roku 1976 a do roku 1990 vzniklo přes 2 miliony kusů. Motor vzadu, jednoduchá technika, ale také pověstné „plavání“ v zatáčkách a nutnost pravidelné údržby.
Spolehlivost nebyla příkladná, auto mělo snad tisíc chyb
Přesto byla 120 oblíbená nejen u nás, ale i v zahraničí, kde se prodávala pod značkou Estelle. Kdo měl doma „stodvacítku“, byl pánem silnic, i když to znamenalo občasné opravy na kraji cesty. Občasné? Já to auto miloval, ale i nenáviděl. Naučilo mě řídit. Měnil jsem na něm dvakrát motor. V zimě nešlo nastartovat. Neustále se musel ladit předstih. Do kopce nejelo. Nelze zapomenout na Trabant 601, legendu východního Německa. Dvoutaktní motor o objemu 594 cm³ a výkonu 26 koní, karoserie z duroplastu a charakteristický zvuk, který byl slyšet na stovky metrů. Trabant byl jednoduchý, levný a dostupný, což z něj udělalo nejrozšířenější auto východního bloku.
iZdroj fotografie: Depositphotos Vyrobeno bylo přes 2,8 milionu kusů. Přestože byl často terčem vtipů, jeho spolehlivost a nenáročnost z něj udělaly nepostradatelného společníka na cestách. Já se styděl. Bylo to první auto, kterým naše rodina jezdila. Nebylo ani naše, půjčila nám ho babička. Smrdělo. Tankovalo se mícháním benzínu a oleje. Auto bylo uvnitř vlhké a páchlo. A když nám jednou upadl výfuk, znělo jako poblázněný čmelák na steroidech. Wartburg 353, další zástupce NDR, nabízel větší komfort a silnější motor. Tříválec o objemu 992 cm³ a výkonu 50 koní. Vyráběl se od roku 1966 a jeho robustní konstrukce i prostorný interiér z něj dělaly oblíbený rodinný vůz.
Uječený motor a pak zápach benzínu míchaného s olejem
Wartburg byl známý i tím, že dokázal zvládnout i horší silnice a jeho kufr pojmul téměř vše, co bylo potřeba převézt. Záviděl jsem ze zadních sedaček smradlavého Trabantu. Z Polska k nám dorazil Fiat 126p, přezdívaný Maluch. Malý, ale šikovný, s dvouválcovým motorem o objemu 594 cm³ a výkonu 23 koní. Vyráběl se od roku 1973 a stal se symbolem dostupné mobility pro miliony Poláků i Čechoslováků. Přes své miniaturní rozměry dokázal odvézt celou rodinu na dovolenou k moři, i když to znamenalo kompromisy v pohodlí. Jednou nás v něm jelo šest. Střízlivá řidička a pět opilců. Startovalo se páčkou, ne vždy to fungovalo.
iZdroj fotografie: Depositphotos Rumunská Dacia 1300, licenční Renault 12, byla dalším zástupcem socialistického automobilismu. Měli ji rodiče mého nejlepšího kamaráda. Místní smetánka. Dacia se vyráběla od roku 1969 a nabízela tehdy moderní design, přední pohon a motory o objemu 1,3 až 1,4 litru. Byla jednoduchá, ale spolehlivá a na našich silnicích nebyla žádnou výjimkou. Sovětský VAZ 2101, známý jako „žigulík“, byl licenční verzí Fiatu 124. Vyráběl se od roku 1970 a stal se symbolem sovětské automobilizace. Motor o objemu 1,2 litru a výkonu 60 koní, jednoduchá technika a robustní konstrukce. Žigulík byl oblíbený nejen v SSSR, ale i v Československu.
Sovětská auta si chudý dělník nemohl dovolit, lékař ano
U nás si získal pověst spolehlivého a schopného vozu. Jen bylo třeba vozit v kufru pytel cementu, aby měla v zimě kola aspoň nějakou přilnavost. Moskvič, další sovětský zástupce, nabízel větší rozměry a silnější motor. Čtyřválec o objemu 1,5 litru a výkonu 75 koní. Vyráběl se od roku 1976 a jeho hlavní předností byla odolnost a schopnost zvládnout i ty nejhorší silnice. Byl často využíván jako služební vůz a jeho prostorný interiér byl příjemným bonusem. Měl ho strýc. Jednou jsem se v něm pozvracel, omlouvám se za detaily. Houpal se v zatáčkách tak, až to bylo nesnesitelné. Ale fascinovalo mě, že se dal startovat klikou.
iZdroj fotografie: Moskvič Posledním zástupcem je Volha. Luxusní limuzína sovětské nomenklatury, říkalo se jí carevna. Prostorný interiér, pohodlné sedačky a aura nedostupnosti. Volha byla symbolem moci a prestiže, na silnicích ji bylo vidět spíš výjimečně. Ale když už se objevila, budila respekt. Měl ji můj děda. Ovšem jako kombi a jezdil s ní především na vesnici do lesa, byl myslivec. Auto hnilo jako houby, co rostly kolem dokola. Nefungovala spojka. Peklo.
Vzpomenu ještě na Škodu 100. Také žádný zázrak. A později Oltcit. U toho se mi líbil mechanický ukazatel paliva v nádrži. Což bylo asi tak všechno. Všechno, co zbylo, než se auto rozpadlo. Když se dnes podívám na tyto automobily, vidím v nich hlavně příběhy lidí, kteří s nimi jezdili. Každý z těchto automobilů byl něčím výjimečný. V dobrém i špatném smyslu slova. Chtěl bych jimi jezdit dnes? Ne, ani za nic. Ale vzpomínku, krátkou jízdu kolem komína, bych si klidně dopřál.