Ománský písek má v pouštních oblastech nádhernou červenou barvu. Když dorazíte na západ slunce, začne se dít magie. Každá duna má jiný odstín, jiný tvar, jiný příběh. Světlo se láme v jemných křivkách navátého písku a vy máte pocit, že se díváte na živý obraz. Výlet do pouště byl jedním z nejsilnějších zážitků celé cesty. Splněný sen se vším všudy, takový, který vám zůstane zarytý v paměti stejně neodbytně jako písek ve vlasech, botách i batohu. Ať se snažíte sebevíc, kousek pouště zkrátka odejde s vámi.
Beduínští řidiči, kteří nás pouští provázeli, nám zážitek ještě umocnili. Vyjížďka v terénních džípech přes duny byla solidní dávkou adrenalinu, auta se pohupovala a mnohdy i řádně lítala ze strany na stranu nebo sjížděla v písku jako koráby na moři a my se smáli, křičeli a pevně se drželi. Večer pak přišel pouštní piknik v kempu, tance, hudba a tradiční pohoštění. Jak jsme se rychle naučili říkat: datličku, kávičku.
Datle, káva a pohostinnost
Ománská káva je slabá, jemná, často ochucená kardamomem a někdy i růžovou vodou. Podává se v maličkém kalíšku a není o síle – je o gestu. Je symbolem pohostinnosti, respektu a přátelského přivítání. Většinou si nepřidáte… ale potěší pokaždé. Datle? To je jiná liga. V Ománu jich mají přes dvě stě druhů a jsou tím nejlepším, co jsem kdy ochutnala. Zapomeňte na suché vánoční datle z našich obchodů. Tyhle jsou šťavnaté, sladké, opojné, rozplývají se na jazyku. Zatímco kávu si možná znovu nedáte, datličky? Minimálně dvě. To vám garantuju. Zážitek z pouště byl o to silnější, že jsme měli štěstí na úplněk. Jedna zlatá koule na obloze se při západu slunce vystřídala s druhou. Večer jsme si v kempu rozdělali oheň, sdíleli šíšu, poslouchali beduínské písně – a oni si na oplátku rádi poslechli ty naše. Zvlášť když jsme jim k tomu i zatancovali.
Velbloudi nejsou divocí
Při cestě pouští jsme samozřejmě potkávali i velbloudy. Stáli klidně u cesty, občas se líně přesouvali mezi dunami a působili, jako by k té krajině patřili odjakživa. Právě tehdy nám náš průvodce Sami prozradil zajímavou věc. V Ománu totiž neexistuje nic jako divoký velbloud. Každý z nich, i ten, který se zdá být uprostřed ničeho, má svého majitele. Ten ho tedy musí pravidelně krmit, jinak mu uteče, bude putovat za obživou, mají to v sobě zakódované. Stejně tak, pokud uvidíte jednoho z velbloudího stáda se svázanými nohami, je to vůdce, kterému nohy poutají právě proto, aby neutekl a s ním celé stádo.
Foto: Shutterstock
Velbloudi tu nejsou jen symbolem pouště, ale důležitou součástí života. Někteří slouží hlavně na mléko, jiní na maso, ale zvláštní kapitolu představují ti, kteří se účastní soutěží. Existují soutěže o nejvyšší dojivost, přehlídky krásy, kde se hodnotí vzhled, držení těla i celková elegance zvířete, a pak závody. Právě závodní velbloudi jsou pýchou svých majitelů a také těmi nejcennějšími. Pokud se zvíře osvědčí a vyhraje, jeho cena může vystoupat do astronomických částek, klidně až na několik milionů.
A když už je řeč o velbloudech nejen jako o ikoně, ale i jako o zdroji obživy, došlo i na ochutnávku jejich masa. Přiznávám, že kdybych předem nevěděla, co mám na talíři, tipovala bych obyčejné hovězí. Grilované maso bylo jemné, chuťově nenápadné a rozhodně mě ničím nepřekvapilo. Možná jiná úprava by měla výraznější aroma, ale v téhle podobě bych bez zaváhání věřila, že jím úplně něco jiného.
Omán chutná po koření
Ománská kuchyně je silně ovlivněná Indií, Pákistánem a Jemenem. Spousta koření, vůní, rýže, masa. Velkou výhodou je, že se tu dá poměrně bezpečně jíst i street food, kvalita vody je dobrá a nehrozí žádná „faraonova pomsta“ jako třeba v Egyptě. Ovoce, zelenina i saláty jsou běžnou součástí jídelníčku. Mezi tradiční pokrmy patří shuwa – maso zabalené do listů, které se peče dlouhé hodiny v zemi. Připravuje se při slavnostních příležitostech, třeba na svatbách. Sladkou tečkou bývá umm ali, ománská verze žemlovky s ořechy, mandlemi, kardamomem a skořicí.
Wádí: zázrak vody uprostřed skal
Jestli mě na Ománu něco opravdu fascinuje a rozhodně stojí za vidění, je to příroda. Kontrast mezi vyprahlou pouští a zelenými údolími, takzvanými wádí, je až neuvěřitelný. Mezi majestátními skalami tu protékají řeky plné modrozelené, průzračné vody, která vypadá jako malý zázrak. V zemi, kde je voda vzácná, působí takovýhle blahodárný pramen sladké vody skoro neuvěřitelně. V oblasti Wádí Shab si tuhle nádheru vychutnáte při pěší procházce, na kterou rozhodně doporučuji pevnou obuv. Z parkoviště vás nejdřív převeze přívoz a pak se vydáte na cestu podél řeky. Zpočátku je nenáročná, ale postupně se přiostřuje. V některých momentech hopkáte po kamenech jako kamzík, ale stojí to za to.
Foto: Shutterstock
Po zhruba hodině chůze přichází úsek, který už se nedá projít suchou nohou. Buď si necháte věci na kamenech, nebo si s sebou vezmete nepromokavé zavazadlo, protože vás čeká plavání přes řeku. Zhruba půlhodinová plavba vás dovede k unikátní zatopené jeskyni a stejná cesta vás pak čeká zpátky. U parkoviště je možné zapůjčit plovací vesty – dětem a těm, kteří si ve vodě příliš nevěří, bych je doporučila, dobrý plavec to zvládne i bez ní. Hodit se vám budou i boty do vody, protože místy řeka mizí a je potřeba se přebrodit přes kameny, které dokážou do chodidel docela bolet.
Zatopená jeskyně není jeskyní v pravém slova smyslu. Přístup do ní může na první pohled působit trochu drsně, jednu větší tůň je nutné přeplavat a na jejím konci proplavat úzkým vchodem. Dá se to ale zvládnout s hlavou nad vodou, jen je potřeba dávat pozor, aby se člověk pod hladinou nebouchl o skálu. Uvnitř hodně prosvítá světlo, nejde o žádnou temnou zatopenou sluj. Na jedné straně je navíc pomocí upevněného lana možné s dostatečnou dávkou šikovnosti vylézt ven z jeskyně jinudy, než jste do ní vstoupili. Někteří naši kamarádi se tam dostali a byli nadšení – o něco výš totiž protéká další část řeky s podobnou scenérií, ale bez lidí.
Právě lidí tu bylo v některých úsecích na můj vkus trochu víc, hlavně v samotné jeskyni. Tím, že se tam nikde nedá postavit, musí se člověk přidržovat spár ve stěně – šlapat vodu mezi lidmi totiž většinou vede k tomu, že spíš pomalu klesáte ke dnu. Přesto se mi Wádí Shab líbilo výrazně víc než druhé wádí, na kterém jsme se zastavili cestou do pouště, Wádí Bani Khalid. Obě místa jsou krásná, ale ve Wádí Bani Khalid mi přišlo ještě víc lidí. Na druhou stranu je tam spousta míst ke koupání a opravdu krásná zákoutí mezi obřími kamennými masivy.
Teplota vody byla na to, že šlo o tekoucí řeku, neuvěřitelně příjemná. Když se na chvíli zastavíte, začnou vám u nohou okamžitě okusovat odumřelou kůži malé rybičky. V Praze za to musíte platit, tady se to děje samo a v přirozeném prostředí. Některé jsou ale docela velké a pokud jste lechtiví, jako já, může to být chvílemi opravdu výživné. Jinak koupat v těchto místech se dá normálně v plavkách, ale na to si dejte pozor, ne všude je to povoleno, na některých plážích musíte být v dlouhém rukávu a legínách.
Ve spodní části toku, blízko parkoviště, je také jednoduché místní občerstvení. Za zhruba čtyři až pět rijálů se můžete najíst dosyta a přidávat si, co hrdlo ráčí. Je to taková menší „přírodní přirážka“, ale jídlo je dobré, autentické a k místu se skvěle hodí. Jinak se v Ománu najíte běžně klidně do dvou stovek téměř kdekoliv.
Lidé, klid a respekt
Ománci jsou uctiví, tradiční a velmi přátelští. Turisty mají rádi, ale očekávají respekt k jejich zvyklostem. Země působí klidně, bezpečně a čistě. Říká se jí Švýcarsko arabského světa, Omán se snaží vycházet dobře se všemi, nevyhledává konflikty a ctí toleranci vůči jiným kulturám i náboženstvím. Najdete tu dokonce i křesťanské kostely. Budovy jsou nízké, krémových barev, žádné mrakodrapy jako v Emirátech. Tradiční mužský oděv, dišdaša, i pokrývky hlavy se liší region od regionu. Ženy původně nosily jen šátky, abaya přišla až ve 20. století.
Ať už vás Omán okouzlí pouští, vodou, jídlem nebo lidmi, jedno je jisté – není to země, která by křičela. Spíš tiše šeptá. A když jí nasloucháte, nechá ve vás stopu, která jen tak nezmizí. A co o Ománu říká zástupkyně ČEDOKU, jež do této destinace pořádá poznávací i relaxační pobyty, Klára Divíšková: „Omán je destinace pro ty, kteří hledají klid, autenticitu, bezpečí a krásnou přírodu. Kombinace poznávání a odpočinku je ideální a právě proto si většina klientů volí poznávací zájezd následovaný pobytem v resortu. Cestovní kancelář tak nabízí „dva v jednom“ – zážitek i relax."
Zdroj: Autorský článek
Související články
Extrafit.cz|
In-lifestyle.cz|
Outdoor tipy|
Techzpravy.cz|
NESPECHEJ.cz|
Volty|
FAJNTIP.cz|
HN.cz|
Ekonom|
SvětFormule.cz|
Aktuálně.cz - Sport|
