Jan Špilar, kadeřník a trvalý jáhen u sv. Michala v Brně, ví, že láska není zázrak, který se stane sám od sebe. Je to každodenní práce dvou lidí – s třetím rozměrem, který je přesahuje. Ve vztazích nečeká na osudové naplnění, ale mluví o závazku, který má smysl, i když bolí. V rozhovoru sdílí zkušenost muže, který poznal zamilovanost i ticho, které nebolí. A věří, že chození může být cestou k lásce na celý život.
Tři roviny vztahu: já, ty a Bůh O chození bude mimo jiné i jeho seminář na letošním festivalu UNITED ve Vsetíně. Jan Špilar věří, že vztah na celý život je možný. Ne jako výjimka, ale jako závazek, který se dá naplnit, pokud ho člověk žije vědomě. „V našem vztahu máme pořád tři roviny – co chci já, co chce ona a co chce Bůh.“ Neopírá se o naivní představy o spřízněné duši, ale o ochotu dvou lidí nechat se formovat tím třetím rozměrem, který přesahuje oba. Klíčem je podle něj schopnost ustoupit. Přijmout, že věci mohou být jinak, než jsme si je vysnili. „Z toho potom něco vzniká. Něco, co není jen naše.“
Na rozdíl od dřívější představy, že existuje někde „ta pravá půlka“, je dnes přesvědčen, že kompatibilita nestačí. „I když si najdete partnera, který se k vám hodí, pokud se na tom vztahu nebude pracovat, stejně se rozpadne.“ Věří, že láska je skutečně možná – ale nikdy zadarmo. Je to práce, která bolí. Která vyžaduje ohnutí ega. A přesto má smysl.
Podle Jana Špilara nejsou dnešní mladí lidé méně vztahoví. Jen jsou zavalení. Neustálý tok informací, tlak na výkon, přítomnost sociálních sítí, které vytvářejí iluzi nekonečných možností a zároveň snižují schopnost rozhodnout se pro jednoho konkrétního člověka. „Myslím, že je toho na mladé dneska zkrátka moc. Jsou pořád na sociálních sítích, mají obrovské množství vjemů, a tím pádem i vysoké nároky.“ Vzniká tak stav neustálého vnitřního napětí. Člověk se sleduje, porovnává, kontroluje. A místo aby se díval kolem sebe, upírá zrak na sebe sama.
Realita bez příkras „Když člověk na chvíli vypne telefon, není online a nesleduje, jak vypadá, začne mnohem víc vnímat svět kolem sebe.“ Přítomnost. Dům, ve kterém žije. Lidi, se kterými je. Realitu, která není upravená, ale skutečná. Mladí lidé podle něj často tuto příležitost ani nedostanou. „Buď jsou na síti, nebo pod tlakem. Ve škole, v práci, všude je srovnávání. Musí být nějak dobří.“ Jenže vztahy se nedají žít ve stavu permanentní soutěže.
Vstupují do vztahů nejistí. S pocitem nedostatečnosti. „Spousta lidí si o sobě myslí, že nejsou dost hezcí, chytří, úspěšní. A když někdo vypadá jako ‚idol‘, mají pocit, že na něj nemají.“ Raději se tedy stáhnou, vůbec to nezkusí. Výsledkem jsou skupiny, kde kluci a holky existují vedle sebe, ale skutečně spolu nemluví. Mizí důvěra. A s ní i odvaha.
Navrch působí všechno uvolněně, sebevědomě, nezávazně. Ale pod tím vším je často hluboký stud a strach. Strach z odmítnutí. Strach z nepochopení. Strach ze zranitelnosti. „Ale důvěrný vztah mezi dvěma lidmi je něco nesmírně posilujícího. Pomáhá vám růst.“ Ve vlastním životě to poznal skrze svou ženu. Formovala ho. Pomohla mu stát se tím, kým je. A i on měl možnost být oporou pro ni. „Ale to není o dokonalosti – to je o odvaze být spolu a jít do hloubky.“
Zamilování jako každodenní volba Jeho cesta k manželství nezačala radostným rozhodnutím, ale pádem jedné životní vize. V období podzemní církve se připravoval na řeholní dráhu, cítil se být povolán ke kněžství. Jenže tehdejší podmínky se změnily, struktura, kterou znal, se rozpadla – a on v ní nedokázal dál pokračovat. „Zůstal jsem prázdný. Prázdný a otevřený.“ A právě do tohoto vnitřního prostoru vstoupila ona – žena, která se později stala jeho manželkou.
Vztah s ní byl pro něj darem, ale zároveň výzvou. „Najednou jste manžel. Otec. Živitel rodiny.“ Ne že by ty role odmítal – přijal je s otevřeností, ale byl překvapený, jak náročné jsou. Trvalo mu několik let, než se v novém životě zorientoval. „Asi tři roky jsem se hledal.“ Zpočátku chtěl všechno zvládat, všemu vyhovět. Ale právě tím se začal ztrácet. Zásadní posun přišel ve chvíli, kdy dokázal své ženě říct „ne“. Ne tvrdohlavě nebo ve vzdoru – ale klidně, z vlastního přesvědčení. „Zjistil jsem, že svoboda v manželství neznamená říkat jen ano.“
A i když se nakonec rozhodli tak, jak chtěla ona, uvědomil si, že důležitý nebyl výsledek, ale způsob, jakým k němu došli. Učil se v manželství nebýt jen přítomen. Ale být přítomen vědomě. Se svou svobodou. Se svým hlasem. Se svou odpovědností.
Poznání druhého začíná podle něj ve smyslech. Vůně, hlas, podání ruky – to nejsou drobnosti, to jsou signály. „Když vám něco napovídá, že tohle je někdo, s kým chcete být, není to náhoda.“ Ale vztah tím teprve začíná. A trvá celý život. Každé ráno totiž vstáváte vedle nového člověka. Ne vnějškově. Vnitřně. Vztah, který přestane být nově poznávaný, začíná umírat. „Vztah se nežije z minulosti, ale z přítomnosti. A ta je vždycky nová.“
Když se vztah začne drolit, podle Jana Špilara má smysl dát si pauzu. Trochu odstoupit. Uvidíte, jestli vám ten druhý začne chybět. Ale zásadní je přestat chtít změnit partnera. „Nejdřív musím zjistit, co já do vztahu vnáším.“ Až když selže snaha proměnit vlastní přístup, má smysl mluvit o konci. Katolická tradice mluví o manželství jako o závazku. Ale i když vztah skončí, nese si člověk ten batoh dál. Viny, která se možná nevysloví, ale zůstává. A často zpětně idealizuje to, co vlastně nikdy nebylo ideální. „Říkáme si: ona mi slíbila, že mě nikdy neopustí. Ale slib není záruka, pokud přestanu dávat.“
Mlčet spolu, ne jen být spolu Je chození bez sexu možné? Podle Jana ano – ale jen pokud je mezi dvěma lidmi opravdový respekt a ochota být spolu doopravdy. Klíčové je zjistit, jestli vám je dobře i bez fyzické blízkosti. „Sex není něco, co děláte celý život pořád. Ale spolu jste pořád.“ Intimita podle něj nespočívá ve výkonu, ale v tom, že si dva lidé rozumí i v tichu, že si jsou nablízku, i když spolu nemluví. A právě muži v tom často tápou. „Ženy nepotřebují výsledek. Potřebují vědět, že jsou milované, vnímané, že jsou jediné.“
Základ vztahu je podle něj překvapivě prostý: nejde o to, koho „mám“, ale komu patřím. „Já nejsem vlastníkem své ženy. Já jsem její.“ Ve chvíli, kdy si oba partneři uvědomí, že jejich úkolem není druhého vlastnit, ale být mu darem, začíná vztah fungovat. Ne jako romantický sen, ale jako každodenní, vědomé rozhodnutí.
Selhání ve vztazích podle něj často nevzniká ze zlé vůle, ale z nepochopení. Muži a ženy nejsou stejní – a to je v pořádku. Muž bývá zaměřený na jednu věc, jde přímo, chce problém vyřešit. Žena naopak vnímá věci současně, v šíři – pečuje, propojuje, sleduje vícero vztahových proudů zároveň. „Ona přinese šíři, já zaměření. Ona vhled, já rozhodnost.“ Když se tyto dva způsoby vnímání spojí, vzniká síla, kterou nelze nahradit. Pokud ale každý začne bránit svůj způsob jako jediný správný, pokud se začnou hádat, srovnávat a vyčítat si, dary se minou účinkem. Vztah pak přestane růst a zůstane jen v poloze soupeření.
Kadeřnické křeslo jako zpovědnice života Pro Jana Špilara nebyla největší školou lásky aula teologické fakulty, ale prostor mezi umyvadlem a zrcadlem. Kadeřnické křeslo mu za desítky let nabídlo tisíce příběhů – a v nich všechno, co se o vztazích dá pochopit. „Lidé vám řeknou všechno. Nejen o tom, co chtějí na hlavě. Ale co prožívají uvnitř. O samotě, bolesti, lásce, naději.“ Nezaznamenával statistiky. Naslouchal. A vnímal.
Když byl později vysvěcen jako trvalý jáhen, jeden z jeho kolegů kadeřníků mu s úsměvem řekl: „Pane šéfe, teď už můžete legálně dělat to, co jste celý ty roky dělal ilegálně.“ A měl pravdu. Ta neformální zpovědnice, která se odehrává mezi mytím vlasů a posledním střihem, byla po celou dobu tichou duchovní službou. Dřív bez svěcení, dnes se svěcením – ale smysl zůstal stejný: být s člověkem v tom, co právě nese. Bez posuzování. Bez rad. Jen přítomně.
Právě tam se naučil, že láska není abstraktní pojem. Ani náboženský ideál. Je to praxe. Neviditelná každodenní volba. „A čím víc let stříhám, tím víc jsem vděčný za svou ženu.“ Ve srovnání s některými lidskými příběhy, které slyšel, působí vlastní vztah jako milost. „Když slyším, co si lidé dělají… nechápu. Máme v tomto životě tak málo času. A ještě si ho kazit zlobou?“
Podle něj se skutečný vztah nepozná podle toho, jak ladí s ideálem, ale podle toho, jestli v něm můžete být. Bez role. Bez filtrování. Bez předstírání. „Rozpoznat, co je opravdové, znamená být.“ Neznamená to analyzovat, srovnávat, testovat. Znamená to být přítomen. V pravdě. V tichu. V obyčejném dnu. Tam, kde všechno skutečné začíná – a kde může růst.
Proboha!
Zprávy - Aktuálně.cz|
Život cestovatele|
NESPECHEJ.cz|
VímeVíc.cz|
Asianstyle|