Výchova, víra, vztahy. Feminismus a křesťanství se na první pohled mohou jevit jako neslučitelné světy. Přesto se v mnoha ohledech překrývají – v důrazu na péči, rovnost i solidaritu. Feministická kritika může být pro církev nepříjemná, ale zároveň nabízí příležitost k hlubšímu přemýšlení o roli žen, mužů i samotné podstatě duchovního života. A také připomíná, že skutečné změny se nedějí zvenčí – ale uvnitř struktur i srdcí.
Když jsem pracovala v dětské skupině, uvědomila jsem si, že jedna z věcí, které děti učíme, je to, jestli jsou kluci nebo holčičky. V rámci ranní rozcvičky probíhala i speciální hra, kdy se holčičky měly schovat pod deštník. Pokud se nějaké dítě zapomnělo, vysvětlovaly jsme mu, kam patří. Kluci dostávali puzzle s auty a holčičky s princeznami. Pláč dívek jsme utěšovali plyšáky a chlapců vrněním a posunováním dřevěného auta. Holčičce nabídnete spíše práci s korálky než složitou skládačku. Děti často přicházejí barevně vyladěné, někdy je nevědomě směřujeme k přátelství se stejným pohlavím, z lumpačin podezíráme spíš chlapce a dívčí vyjadřování emocí rámujeme jako „dramatické“.
Ani v liberálnějších církvích není pozice žen pevná V době, kdy jsem vyrůstala, bylo v církvi stále palčivou otázkou svěcení žen – ačkoli byly první evangelické kazatelky vysvěceny už téměř před půl stoletím, často jsem slýchala debaty o tom, jaký „typ“ žen je pro tuto službu vhodný, nebo naopak o důvodech, proč se některé ženy pro tuto práci údajně nehodí. Vnímala jsem, jak jsou podobně staří muži automaticky považováni za „intelektuální typy“ a kafe vaříme skoro jen v ženském kolektivu. Tradice feministické teologie, které se v Čechách věnovala například Jana Opočenská nebo v Německu Dorothee Solle, se ke mně dostávala velmi pomalu, ačkoli jsem teologii studovala. „Pořádně“ jsem se jí začala věnovat až v rámci svého doktorátu, čímž jsem se ale zas odklonila od zadaného tématu.
Sdílením těchto osobních zkušeností se snažím objasnit, proč se pro mě feministická kritika stala zásadním interpretačním rámcem a proč ji považuji za důležitou i na společenské úrovni. Přitom záměrně opomíjím mnohé traumatizující a silně medializované oblasti, jako je domácí násilí či omezený přístup žen ke zdravotní péči, které však zůstávají zásadními problémy.
Když se však vracím po odmlce k feministickým tématům, připadá mi zásadní zároveň vymezit určité pole, ve kterém lze považovat feminismus za cenný a relevantní. Předně vzniká jako určitá kritika institucí a zvyklostí, kterým rozumí jako patriarchálním a která v sobě nesou patriarchální rysy. Pro úspěšné ukotvení těchto hnutí v mainstreamovém diskurzu je zároveň nezbytné, aby ve společnosti či instituci již panovala alespoň částečná otevřenost vůči dané změně.
Hnutí, která považovala muže a ženy za sobě rovnocenné, mají bohatou historii alternativního fungování mimo hlavní struktury, budování vlastních obřadů a společenství. Jejich odkaz nebo jeho část se zachoval v daleko menší míře než většinová kultura. Kontakt s většinou je tak zásadní, a právě v minulém století rovnoprávnost mužů a žen začala být naplno pojmenovávaná a snad se i postupně měnila v praxi v naší společnosti.
Hranice feminismu Značka „feminismus“ bývá někdy spojována s dravými ženami s ostrými lokty, které se probijí až do vrcholových pozic na úkor péče o blízké okolo sebe nebo o domácnost. Ačkoli toto hnutí skutečně usiluje o možnosti rozvoje pro ženy a tímto rozvojem může být často i rozvoj kariérní, zároveň se snaží zviditelňovat péči. Umožňovat její rovnoměrné rozdělení v domácnostech, pojmenovat všechno to úsilí, které s sebou péče nese, i její důležitost pro budování vztahů.
Feministky bývají také viděny jako individualistky, hnutí samotné je pak viděné z komplikování a znemožňování vztahů mezi muži a ženami. Zároveň právě feministické intelektuálky, které rozvíjely teorie chápající člověka v rámci vztahů, které jeho nebo ji obklopují. Obnažují častý důraz na společenské zájmy jako úsilí o zachování privilegií, které mi ze současného společenského uspořádání plynou.
Značným omezením feminismu je, že funguje jako dobrá kritika současného systému, ale samotné hnutí nemělo ještě tolik příležitostí „vystavět“ nějaký systém paralelní. Zatím jej vidíme jen v náznacích – ve spojenectví feministických organizací nebo v metodách organizace a výzkumu, které toto hnutí tematizují. Mnoho věcí v naší společnosti se díky feminismu už změnilo, ale někdy ne dost, aby problém vymizel nebo se řešení postupně proměnilo v součást problému dalšího.
Ani v těchto paralelních feministických strukturách automaticky nezmizí problematické mocenské dynamiky, společenské nerovnosti, snaha si práci ulehčit na úkor druhých nebo sexuální násilí. A i když všichni víme, že chceme tyto problémy řešit lépe a jinak než v okolní společnosti, často teprve hledáme řešení a mezitím se nacházíme v oblasti zranitelného zkoumání mezi velkými ambicemi, těžko popsatelnou realitou a obnaženými, tabuizovanými tématy, která byla století přikrývána záclonou společenského přehlížení. Tato stržená záclona nám dovoluje vidět víc a lépe, ale ne nutně problémy měnit, zlepšovat nebo být vůbec schopni se jich dotknout a proměnit je.
Vynechávání mužů a postpatriarchální teologie Dalším velkým tématem zůstává proměna maskulinity. Hnutí nabízí nové možnosti ženám, provází je jejich emancipací, pojmenovává mnoho různých odstínů feminity, nebinarity, mnoho genderů, vedle kterých zůstává často opuštěná maskulinita. Důvod, proč jsme si mysleli, že není nutné se maskulinitou zabývat je zřejmý – mnoho viditelných věcí v naší společnosti, jako by se točilo jen kolem ní. Ale pokud si chceme zvědomovat genderové role, je jasné, že péči potřebují také muži. Hledají své nové místo, ať už po boku emancipanových žen, nebo často v hnutích antifeministických. V rámci teologie se této problematice věnuje například postpatriarchání teologie. Už její samotný název směřuje spíš než jen k ženské identitě k problému, který se týká celého způsoby uspořádání společnosti a který určitým způsobem ovlivnil ženy i muže. Postpatriarchální teologie se snaží překonávat mocenské hierarchie dané tradičním patriarchálním uspořádáním a hledat nové formy duchovního života, které více zohledňují vztahy, péči a rovnost.
Při poslechu nové knihy Judit Butler Who ’s afraid of gender? sleduji, jak věnuje velkou pozornost kritice genderového hnutí z pozic církve. Všímá si porozumění a zkreslení. Kritika ze stran církevních představitelů často neodpovídá dostatečné znalosti nebo pochopení feministických směrů a genderové teorie jako takové. Na druhé straně se setkávám s podobným nepochopením vůči církvi. Z prvků, které jsou pro feminismus zásadní a které jsem zmínila výše, ale vyplývají četné podobnosti.
Křesťanství podobně jako feministické směry zaměřené na péči staví na předpokladu, že je nutné se zastávat těch, kteří působí slabším dojmem. Na předpokladu, že péče o druhé i o celý svět je zcela zásadní lidská činnost, která o nás mnohé vypovídá a nelze ji celou delegovat na druhé. Křesťanská tradice naopak může feminismu poskytnout širší etické ukotvení, zázemí rozsáhlejších struktur, z nichž mnohé se také dlouhodobě snaží realizovat princip participace a hierarchie. Křesťanství také pracuje se samotnými zárodky některých problémů, s přirozeností člověka nebo schopností řešit spory a konflikty. Ve všech vyjmenovaných oblastech samozřejmě není dokonalé a podobné kritiky jako ta feministická mu prospívají.
Hledat propojení křesťanství a feminismu jde dvojím způsobem – pomocí hledání překryvů – významných žen v Bibli, teoložek, které byly feministikami, postpatriárchálních mužů, utajených středověkých ženských hnutí, ve spisech žen odsouzených z kacířství. Druhým způsobem je naopak poodstoupit na dostatečnou vzdálenost od obou směrů a nechat promlouvat pouze klíčové prvky obou hnutí, které patrně chápeme každý trochu jinak jak u křesťanství, tak u feminismu, mohou se ale shodovat právě v důrazu na solidaritu, péči, hledání spravedlnosti nebo řešení konfliktů. Feministická teologie tak nepředstavuje nutně náročnou disciplínu, ale umožňuje leckdy křesťanství i feminismu znovu nacházet své vlastní jádro a obohacení směřující k růstu ve vzájemném prolínání.
Proboha!
Sport - Aktuálně.cz|
SportWin » bavme se sportem|
Vaření.cz - HPx články|
Žena-in.cz|
Rady na všechno|