Jak se měnil vztah lidstva ke smrti od dob, kdy byla přirozenou součástí života, až po dnešek, kdy se z ní stal technologický i etický problém?
Když smrt nebyla konec, ale začátek
Pro první lidské kultury nebyla smrt oddělením, ale návratem. Věřily, že život a smrt tvoří jeden uzavřený kruh – přechod mezi světy, ne propast. Smrt byla obřadem, při němž se člověk „přesouval“ z fyzické do duchovní sféry, aby se mohl jednou vrátit v jiné podobě.
Archeologické nálezy ukazují, že už paleolitické hroby byly připravené s péčí a úctou – těla uložená ve fetální poloze, s amulety, kameny nebo barvivy, která symbolizovala znovuzrození. V afrických a jihoamerických kmenových kulturách přežívají dodnes podobné představy: smrt není konec, ale proměna.
Etnologové to popisují jako „cyklické chápání smrti“, v němž se duše vrací do světa skrze přírodu. U Dogonů v Mali tančí v maskách kanaga, které mají propojit nebesa a zem. V Japonsku má zase kořen slova kami – označení pro duchy – společný původ s „paprskem“ či „dechem“. Smrt je zde chápána jako proměna do jemnější formy bytí.
Amulety, masky a hrobky: Umění připravit duši na cestu
Nejvyspělejší starověké civilizace posunuly vztah ke smrti do podoby komplexního systému víry, rituálů a umění. Staří Egypťané patřili k těm, kteří se smrti nebáli, ale ctili ji jako pokračování života. Jejich posmrtný svět byl přesně zorganizován – od vážení srdce bohyní Maat až po odchod do polí blažených.
Pohřební výbava nebyla jen okrasou, ale mapou. Kniha mrtvých obsahovala kouzla a pokyny pro duši, která měla projít zkouškami podsvětí. Zlato, šperky, masky i mumifikace měly jediný cíl – zachovat identitu duše, aby ji mohli bohové znovu rozeznat.
Podobné pojetí najdeme i v Mezopotámii, kde se věřilo, že mrtví žijí v šedé říši pod zemí, závislí na pozornosti živých. Proto se pokrmy a víno obětovaly i po pohřbu. Mayská civilizace uctívala smrt prostřednictvím boha Xibalby a považovala ji za část vesmírného rytmu.
V Číně hrály klíčovou roli předkové – mrtví nebyli pryč, ale přítomní. V každém domě hořel kadidlový oltář, který udržoval spojení mezi generacemi. Kdo zapomněl na své předky, přetrhl řetězec rovnováhy a harmonie.
Smrt zde tedy nebyla temnotou, ale společenskou událostí, jejíž řád zajišťoval stabilitu světa.
Krása pomíjivosti: Japonsko, Řecko a středověká Evropa
Zatímco Západ po staletí směřoval k dualitě těla a duše, Východ rozvíjel estetiku pomíjivosti. V Japonsku se v období Heian zrodil pojem mono no aware – „smutek nad pomíjivostí věcí“. Smrt je zde neoddělitelná od krásy: právě její přítomnost dává životu hloubku.
Samurajská kultura pak spojila smrt s ctností. Seppuku nebylo aktem zoufalství, ale vyjádřením čestného přijetí osudu. I zde šlo o rituál – přesný, kontrolovaný, symbolický.
Zdroj: Picryl
Ve starověkém Řecku a Římě smrt provázely rozsáhlé obřady. Hrdinská smrt byla poctou bohům i polis, zatímco smrt dětí nebo žen se často považovala za nespravedlivou – ztrátu potenciálu, nikoli přirozený řád. Řekové věřili, že mrtví přecházejí přes řeku Styx, a proto jim do úst vkládali minci pro převozníka Chárona.
Ve středověké Evropě se obraz smrti změnil. Křesťanství přineslo pojetí smrti jako přechodu k věčnosti, ale zároveň i strach z posledního soudu. Zrodil se kult mučednictví a ideál „dobré smrti“ – ars moriendi.
Na freskách tančila Smrt s lidmi všech stavů – připomínka, že nikdo není výjimkou. Umírání bylo tehdy veřejné, sdílené, a paradoxně méně osamělé než dnes.
Z nemocnice do cloudu: Smrt v éře moderní civilizace
Osvícenství a industrializace změnily vše. Smrt se stala lékařským selháním, nikoli přirozeným dějem. Umírání se přesunulo z domovů do nemocnic, z rodinných pokojů do sterilních prostorů.
Jak napsal historik Philippe Ariès, „smrt se stala hanbou moderního člověka“.
19. století přineslo také pohřební průmysl – rakev, hrob, květiny, náhrobky. Vznikly „města mrtvých“ za branami měst živých. Rituály přešly z náboženských rukou do civilních, z duchovního aktu na ekonomickou službu.
A pak přišla digitální éra. Dnes existují online památníky, profily, které po smrti pokračují v existenci, dokonce i chatboti napodobující hlasy zesnulých. Firmy jako Replika nebo HereAfter AI nabízejí možnost vytvořit digitální kopii osobnosti – vzpomínkovou verzi, která nikdy neodejde. Až príliš připomínajíc epizoru Černého zrcadla..
Smrt se tak paradoxně znovu vrací – ale v datové podobě.
Nová spiritualita umírání
Po dekádách popírání smrti se objevuje nový trend: death positivity.
Zahajují se otevřené diskuze o smrti, vznikají „death cafés“, kde lidé sdílejí své zkušenosti s umíráním. Psychologové i duchovní průvodci (tzv. „death doulas“) pomáhají lidem smrt integrovat do života.
Zároveň se mění i samotné pohřby. Zelené pohřby nahrazují beton a formaldehyd přírodou. Lidské tělo se může stát stromem, popelem rozptýleným do moře, či kompostem pro novou vegetaci.
Bio pohřby jako nový trend
Zajímavým fenoménem je i návrat k rituálům – nikoli náboženským, ale osobním. Lidé zapalují svíčky, zpívají, sdílejí příběhy. Smrt se tak znovu začíná chápat jako součást kontinuity, ne jako konec.
Proč se znovu učíme mluvit o smrti
Naše kultura se po staletích vyhýbání smrti vrací k něčemu, co naši předkové znali intuitivně: že život má smysl jen díky smrti.
Vztah ke smrti není o konci, ale o hodnotách, které chceme zanechat. V době, kdy se snažíme dosáhnout digitální nesmrtelnosti, možná potřebujeme více než kdy dřív připomenout, že konečnost je tím, co dává životu váhu.
Jak napsal filozof Ernest Becker, autor Popření smrti: „Civilizace je způsob, jak se lidé snaží popřít smrt tím, že po sobě něco zanechají.“
A možná právě v přijetí pomíjivosti spočívá největší lidská síla – schopnost milovat i s vědomím, že vše jednou skončí.
Zdroje:
Philippe Ariès: The Hour of Our Death. New York: Vintage Books, 1982.
Ernest Becker: The Denial of Death. Free Press, 1973.
Mircea Eliade: The Sacred and the Profane. Harcourt, 1959.
Arnold van Gennep: The Rites of Passage. Routledge, 1960.
Robert Hertz: A Contribution to the Study of the Collective Representation of Death. 1907.
Margaret Mead: Coming of Age in Samoa. 1928.
ScienceDaily (2023): Digital Immortality and AI Memorials: Ethical Perspectives.
National Geographic (2021): Death Rituals Around the World: How Humanity Faces the End.