Lékaři mu nedávali šanci, přesto žil 72 let v železných plicích. Neuvěřitelný příběh Paula Alexandera

Sdílet

Paul Alexander jako dítě ochrnul a lékaři mu nedávali žádnou šanci na přežití. Díky železným plicím ovšem žil dalších 72 let.

Zdroj: Wikimedia Commons, Mahleretto

Obsah článku

Příběh Paula Richarda Alexandera patří k těm, které zní jako scénář k filmu, a přesto jsou skutečné. Jako malé dítě ochrnul po prodělané dětské obrně a lékaři mu nedávali žádnou šanci na přežití. On však strávil dalších 72 let života v kovovém válci zvaném železné plíce. Dokázal vystudovat školu, stát se právníkem a dokonce napsal knihu, kterou inspiroval lidi po celém světě.

Lékařu mu nedávali žádnou šanci

Paul byl do šesti let obyčejným klukem, který běhal po venkově u Dallasu se svými bratry Nickem a Philem. Vše se ale změnilo v roce 1952, kdy se jednoho deštivého dne vrátil domů s horečkou, bolestí hlavy a krku. Jeho stav se rychle zhoršoval a v nemocnici lékaři potvrdili dětskou obrnu – tehdy smrtelně nebezpečnou nemoc, která ochromovala nervovou soustavu. Paul nakonec přežil jen díky lékaři, který mu v poslední chvíli otevřel průdušnici a umožnil mu dýchat. Probudil se ale do reality, kde byl jeho život odkázán na železné plíce.

Nový život byl krutý a plný ztrát. Paul ležel nehybně v kovovém válci, nemohl mluvit ani se hýbat a kolem sebe viděl jen další děti ve stejném zařízení. „Kdykoliv jsem se s někým skamarádil, zemřel,“ vzpomínal později. Přesto se však nevzdával a naučil se fungovat v systému, který pomocí podtlaku nahrazoval dýchání. Když ho po roce a půl propustili domů, lékaři rodině oznámili, že dlouho nepřežije. „Řekli nám, že nepřežije. Několikrát se dokonce stalo, že přestala jet elektřina a museli jsme zařízení pumpovat ručně,” vzpomínala jeho matka Doris.

Muž, který dokázal nemožné

Zlom přišel díky fyzioterapeutce, která mu slíbila štěně, pokud se naučí tři minuty zadržet dech a polykat vzduch. Paul to dokázal a osvojil si takzvané glosofaryngeální, neboli „žabí“ dýchání. Díky tomu byl postupně schopen dýchat bez železných plic i celé hodiny. Právě tyto tři minuty se staly symbolem jeho svobody. Začal chodit mezi lidi, vystudoval střední školu a stanovil si další cíle. „Chtěl jsem dokázat věci, které mi všichni říkali, že nezvládnu. Chtěl jsem si plnit sny,“ řekl později.

A své sny také skutečně naplnil. Vystudoval práva na Texaské univerzitě v Austinu a stal se právníkem. „A byl jsem kurňa dobrej,“ dodal s typickým humorem. Účastnil se soudních líčení, psal si poznámky perem drženým v ústech a stejným způsobem ovládal i počítač a telefon. Nakonec se stal i spisovatelem a po pěti letech práce dokončil autobiografii Tři minuty pro psa: Můj život v železných plicích, k jejímuž napsání ho přivedla partnerka a ošetřovatelka Kathy Gaines. Paul zemřel 11. března ve věku 78 let, ale jeho příběh zůstává silnou připomínkou toho, že ani těžké postižení nemusí definovat celý lidský život.

Lékaři mu nedávali šanci, přesto žil 72 let v železných plicích. Neuvěřitelný příběh Paula Alexandera

Ve věku 52 let zemřela producentka seriálu Teherán Dana Eden

Bláznivý slalom. Zničený Nor utekl k lesu, vyzvedla ho policie. Čech rýpl do stavitele

Sen o rychlobruslařském paláci. Proč se ve Velkém Oseku místo haly staví domky

Na portugalských hřbitovech se přestala rozkládat mrtvá těla. Nikdo neví proč

CENTRUM o páté: Nový ministr, AI bez lidí i záhada hřbitovů. Den plný otazníků