Když se z kondenzační stopy stane důkaz spiknutí

Sdílet

Zdroj:

Byl to obyčejný letní den u vody, obloha plná mraků a vlaštovek. A mezi tím i čáry od letadel – které pro někoho znamenají nebe, pro jiného hrozbu. Co všechno…

Byl to obyčejný letní den u vody, obloha plná mraků a vlaštovek. A mezi tím i čáry od letadel – které pro někoho znamenají nebe, pro jiného hrozbu. Co všechno jsme ochotni vidět na modré obloze?

Rozvalovali jsme se s manželem na dece u vody a koukali na mraky. Byl nádherný letní den. Slunce pražilo, po tmavomodré obloze se zvolna pohybovaly bělostné kupy mraků a mezi tím laškovně kroužily vlaštovky. Kličkovaly a honily se, občas slétly až nad hladinu biotopu a trochu se napily, nebo možná sezobly nějakou mušku sedící na vodní hladině, některé si možná jen zchladily bříško a zase vzlétly ke svým vzdušným rejům.

Bylo mi hrozné vedro a pomalu jsem se rozhodovala, že si zase půjdu zaplavat. Usoudila jsem, že to ještě jednou do odjezdu domů musím stihnout. Nechtělo se mi ani hnout, a tak jsem se rozhodla, že ještě počkám, až ten velký bílý mrak, co vypadá jako lev s bujnou hřívou, pohltí ty malinké beránkům podobné mráčky. Pak vstanu a vlezu do vody. Mezitím oblohu křižovalo letadlo. Malinké bělostné letadélko někde hodně vysoko nad námi vypadalo jako dětská hračka a zanechávalo za sebou ostrou bílou stopu.

Dát někomu klíče je víc než prosba o zálivku

Napadlo mě, co jsem nedávno někde četla. „Představ si, že v Americe chtějí zákonem zakázat, aby letadla za sebou nechávala ty čáry na nebi. Někdo si myslí, že to jsou jedy, které se rozprašují z letadel na lidi.“
„Kecáš,“ reagoval manžel.
„Ne, fakt jsem to četla,“ hájila jsem se.
„Jak můžou zakázat něco, co neexistuje? To přece nejsou jedy,“ namítal můj choť.
„Mě by spíš zajímalo, co budou dělat, až ten zákon schválí. Letadla přece nepřestanou mít tu kondenzační stopu, nebo jak se to správně jmenuje. To se nebude lítat?“ uvažovala jsem nahlas.
„To je teda pěkná blbost,“ zhodnotil celou situaci můj drahý a natočil se k slunci zády, aby se opálil stejně jako zepředu i zezadu.

Zdvihla jsem se a šla si ještě zaplavat. Pořád jsem přemýšlela o těch čarách po nebi. Nějaká paní meteoroložka někde v nějakém rozhovoru, kde se jí ptali na čáry od letadel na obloze, říkala, že jak dlouho to na nebi vydrží viditelné, záleží na vlhkosti vzduchu. Pak jsem si připomněla jednu paní prodavačku, která mi líčila, že její vnuk má kvůli těm jedovatým látkám, co se z letadel rozprašují, silnou alergii. Ona prý viděla, jak to za tím letadlem práší.

Prý to byly úplné oblaky. Pořád jsem čekala, kdy se tomu budeme moct společně zasmát, ale ona byla pořád vážná. Došlo mi, že tomu sama opravdu věří. Nebyla jsem schopná jí to vymluvit. Byla skálopevně přesvědčená, že zná tajnou pravdu. Nechtěla jsem se jí posmívat, ale vůbec jsem nevěděla, co jí říct. Nechala jsem ji, aby setrvala ve svém názoru. Co také jiného?

Plavala jsem pomalými tempy a koukala na mraky a čáry po nebi. Pak mě napadlo, že bych se jí možná příště mohla zmínit, že je zákonem z Ameriky zakázáno rozprašovat z letadel do vzduchu nějaké jedy… Třeba by se nechala přesvědčit. Doplavala jsem ke břehu na opačné straně vodní nádrže, obrátila jsem se a plavala zase zpátky. Slunce mi svítilo do očí a mně bylo blaze.