Právě tam, ve stínech baltimorských viaduktů a brownfieldů, žil Joe Metheny – muž, kterého část města znala jako “toho velkého chlapa od kontejnerů”, část jako dělníka, který bere každou směnu, a pár lidí jako bezejmennou postavu, která jednoduše patří k industriálnímu podhoubí.
Nikdo ale netušil, co nosí v sobě. Uvnitř jeho těla se mísila hořkost, vztek, patologická osamělost a hluboké sebeopovržení. A pokaždé, když civilizace zavírala oči před těmito místy a lidmi, v Joeovi se cosi drolilo. Nebyl to démon od narození. Byl to muž, který začal rezivět zevnitř – vrstvu po vrstvě, až nezbylo nic, co by drželo pohromadě.
A pak se ta rez prožrala až na kost.
Kořeny: dítě, které zmizelo dřív, než dospělo
Metheny vyrůstal v prostředí, které později popisoval jako peklo. Tvrdil, že byl zanedbávaný, fyzicky i emocionálně týraný, že jeho rodina byla rozbitá a agresivní. Pravda byla složitější.
Některé jeho tvrzení se během vyšetřování neprokázaly, jiné byly minimálně přibarvené. Ale z psychologického hlediska to není podstatné. Protože Joeovi sloužily jako vnitřní mapa světa. A ta mapa říkala jediné: nikdo tě nechránil, nikdo tě nechtěl, nikdo tě neviděl.
Člověk, který vyrůstá s tímhle přesvědčením, často vytvoří specifický obranný mechanismus: vztek se stane stabilní součástí jeho identity. U Methenyho to sílilo společně s útěky z domova, časnou závislostí na alkoholu a drogách, konflikty s autoritami a blouděním mezi náhradními rodinami, partami a pracemi.
Byl to typ chlapce, který “projde mezi prsty”. A co projde mezi prsty světa, to v něm jednou narazí.
Dospělost: muž, který věřil, že svět se proti němu spikl
Metheny střídal práce stejně rychle, jako místa, kde spal. Továrny, doky, sklady, manuální dřina – nic stabilního. Všechno proložené alkoholem, levnými drogami a temnými mezerami mezi směnami. Život bez horizontu.
A pak přišel okamžik, který později popisoval jako bod zlomu: jeho partnerka se z ničeho nic odstěhovala i s jejich malým synem. Podle vyšetřovatelů šlo o její snahu uniknout z toxického prostředí. Podle Joea mu dítě “ukradla”.
Nebyla to pravda. Ale jeho mysl si vytvořila nový výklad: vzali mi všechno.
Toto přesvědčení se stalo palivem. Hněv se proměnil v posedlost. A posedlost se stala rámcem jeho budoucích rozhodnutí. Vznikl narativ, ve kterém byl on obětí, okolí nepřítelem a násilí odpovědí.
Tohle je přesně ten typ sebeutvrzujícího příběhu, který u patologických osobností funguje jako roznětka. Protože když je člověk přesvědčený, že on sám je poškozený, často necítí žádné hranice, když začne poškozovat druhé.
Baltimore po setmění: místa, kde se lidé ztrácejí
Když Joe Metheny fyzicky i psychicky sklouzl mezi bezdomovecké komunity pod mosty a v opuštěných skladech, ocitl se v prostoru, kde přestávaly platit pravidla. Neviditelní lidé mizeli v těchto zónách nepozorovaně. Závislosti, kriminalita, sex za drogy, násilí, chaos. To prostředí bylo jako dělané pro někoho, kdo nemá co ztratit.
A právě tam Metheny začal páchat zločiny. Jeho oběti patřily mezi nejzranitelnější – ženy závislé na drogách, ženy bez domova, ženy, které neměl kdo hledat. Je to krutá rovnice, která se v true crime objevuje až příliš často: čím méně “viditelná” oběť, tím větší prostor pro agresora.
Co je na Methenym opravdu děsivé, není jen samotné násilí – to sem popisovat nebudeme. Je to jeho reakce. Jeho naprostý chlad. Jeho schopnost mluvit o svých činech, jako by šlo o běžné vzpomínky. Vyšetřovatelé později uvedli, že se u výslechu smál. Ne hystericky. Ne dramaticky. Ale prázdně. Jako někdo, kdo ztratil schopnost rozlišovat mezi běžným a nepřijatelným.
Tohle je signatura lidí, kteří ztratili empatii tak hluboko, že už se jí nemohou ani dotknout.
Temnota, která ho pohltila – a legenda, která vznikla
V 90. letech se kolem Joea Methenyho začala formovat legenda, která ho dodnes provází. Některé části jsou pravdivé, jiné ne, další byly zcela vymyšlené. Byl obviněn a usvědčen z vražd, ale později se mu přisuzovala i řada příběhů, které vyšetřování nikdy nepotvrdilo. Metheny sám si tyto legendy zčásti přiživoval – ne proto, že by potřeboval klamat. Ale protože potřeboval být viděn.
Když žijete životem, ve kterém jste celý život nikdo, pozornost – byť negativní – je pro některé jedince jako droga.
Jeho přiznání byla směsicí faktů, fantazií a exhibicionismu. Jednou tvrdil jedno, příště zase jinou verzi. Vyšetřovatelé se shodovali, že chtěl být zajímavější, než ve skutečnosti byl. Chtěl být “někdo”, a tak přidával vrstvy temnoty, které do jeho skutečných činů nepatřily.
To neznamená, že to, co udělal, nebylo hrůzné. Ale znamená to, že jeho legenda je větší než jeho realita. A také to ukazuje jeho psychologický profil: člověk bez identity, bez hodnoty, který ji hledal v tom, že se stane symbolem strachu.
Zatčení: muž, který už neměl co skrývat
Metheny nakonec nepadl díky geniální detektivní práci. Padl, protože byl vyčerpaný. Protože jeho život se proměnil v sérii kolapsů. Protože už neměl sílu utíkat a ani se o to nesnažil. Při výslechu mluvil ochotně – až příliš ochotně. Jako by konečně našel publikum, které si vyslechne něco, co v něm dlouho kvasilo.
Vyšetřovatelé popisovali, že nepůsobil jako člověk, který by litoval. Působil jako někdo, kdo konečně dostal prostor vyslovit svou verzi reality. Je to přesně ta nebezpečná kombinace: patologický egocentrismus a pocit, že přiznání je jen další způsob, jak o sobě dát vědět.
Metheny byl odsouzen na doživotí. V roce 2017 byl nalezen mrtvý ve své cele. Ironií osudu zemřel způsobem, který působí banálně – ne v dramatické konfrontaci, ne na útěku, ne jako zapomenutý stín pod mostem. Prostě zemřel ve vězení, v tichu. Jako by jeho životní oblouk skončil tam, kde začal: v prostoru, kde ho už nikdo neviděl.
Příběh rozpadu, který ukazuje, co dokáže směs vzteku, izolace a nenaplněného života
Joe Metheny není klasický případ sériového vraha. Neměl rituály. Neměl vzorec. Neměl propracovanou sadistickou fantazii. Jeho příběh je spíš příběhem rozpadu – osobnosti, empatie, života.
Byl to muž, kterého svět dlouho přehlížel, ignoroval a nechal spadnout do propasti. A v té propasti se z něj stal někdo, kdo ztratil veškeré lidské části.
Je to varování. Ne o tom, co dokáže monstrum. Ale o tom, jak monstrum vzniká, když člověk nemá žádné hranice, žádné záchytné body a když se celý život učí jen jediné: jseš nikdo.
Metheny se nenarodil jako zlo. Stal se jím. A to je často ten nejtemnější typ zla vůbec.