Jako politička musíte být vždy připravena na veřejná vystoupení. Máte nějaké rituály nebo zvyky před důležitými jednáními či veřejnými projevy?
Žádný konkrétní rituál nemám. Jsem ale dost pečlivá a potřebuji znát každý detail toho, co mě čeká, což přidělává vrásky kolegům, kteří mi připravují podklady a aranžmá jednání. Ačkoliv tak nemusím působit, neubráním se někdy ani nervozitě, zvlášť s ohledem na to, že dojednáváme největší vojenské zakázky v historii. Mám ale respekt i z toho, když mluvím třeba k válečným veteránům a hrdinům se složitými osudy. Obecně se ale emocí nebojím. Stejně jako není slabost poděkovat, tak není ani slabost dát najevo, když vás něco dojme. Velmi silné pro mě například bylo, když nás v červnu 2021 opustil jeden z posledních československých příslušníků britské RAF Tomáš Lom, kterého jsem měla tu čest osobně poznat. Byla jsem zrovna ve sněmovně a požádala jsem kolegy o minutu ticha.
Co pro vás představuje "power dressing" a jakou roli hraje v politice? Máte nějaký oblíbený kousek, který vám dodává sebevědomí při důležitých jednáních?
Asi jste si všimli, že tento styl mi rozhodně není cizí a vlastně jsem se v něm postupem času našla a přijde mi přirozený. Saka, kalhotové kostýmy jsou pro mě prakticky základ šatníku. Nejsem ale z těch, které by si naprosto libovaly v nějakém stylu. Řekla bych, že se to průběžně mění. Často musím volit i podle toho, k jakému jednání se připravuji. Zda jedu navštívit naše vojáky na leteckou základnu na Island, čeká mě přijetí u prezidenta Mauretánie, pietní akt na Vítkově či jednání v Pentagonu nebo tzv. ministeriáda v Bruselu. Každá situace má svůj odlišný protokol a šatník se tomu přizpůsobuje. Zároveň platí, že mi nabitý program mnohdy neumožňuje se během dne převléknout. Často to bohužel bývá tak, že se ráno v šest hodin oblékám, v sedm vyrazím na cestu a domů se vracím až v devět večer stále ve stejném oblečení, které tedy musí být praktické i pohodlné.
Prošla jste cestou z lokální politiky až do nejvyšších pater politiky. Co považujete za nejdůležitější životní lekci, kterou jste se během této cesty naučila?
Moje začátky v komunální politice byly pro mě asi největší škola a průprava pro to, abych pokračovala dál do Poslanecké sněmovny a nakonec až na ministerstvo. Komunální politika je mi stále asi nejvíce blízká. Nejen proto, že výsledky své práce vidíte mnohdy hned, ne jako na obraně, kde rozhodujete v daleko větších časových horizontech a o významných strategických projektech, které ovlivní naši obranyschopnost na dekády dopředu, ale i proto, že Dvojka je pořád nejblíže mému srdci. Její historie, ráz, členitost a různorodost, a to vše v srdci Prahy, učaruje každému. Stejně tak jako místní obyvatelé, kteří jsou na místo, kde žijí patřičně hrdí. Stejně jako já. Navíc když žijete na Dvojce tak dlouho jako já, získáte pro její obyvatele pochopení, co je trápí nejvíce a proč. Zůstáváte tak stále nohama na zemi, což je velmi důležité i pro vaše další politické působení na celostátní úrovni.
Takže doporučení Jany Černochové je, staňte se komunální politikem, to vás připraví nejlépe?
Možná to vychází i z mojí povahy, která může být pro někoho na první dobrou trochu prudká, protože když jde o věc, dokážu být dost umíněná, ale komunální politika mě naučila, že nic není nemožné a kde je vůle, tam je i cesta. Prostě se nevzdávat, nesmířit se s tím, že něco nejde a tvrdě pracovat na zlepšení. To byl i důvod, proč jsem vedle komunální politiky vstoupila do té celostátní. Jako starostka dříve nebo později narazíte na limity zákona a pokud je chcete změnit, není jiné cesty než se ucházet o důvěru voličů ve volbách do Poslanecké sněmovny.
Za dobu mého působení v politice jsem se především naučila, že slušnost a podání ruky není slabost, ale princip, na kterém lze vybudovat důvěryhodnou a uvěřitelnou politiku. Že neexistují jednoduchá řešení a ten, kdo je populisticky nabízí, nakonec narazí. Lidé nejsou hloupí a časem poznají, kdo přišel do politiky exhibovat a prosazovat své zájmy, místo tvrdé služby pro občany a naši zemi.
Vzhledem k vaší náročné pozici, jak se vám daří zachovat si autenticitu a nenechat se změnit tlakem a zodpovědností, která na vás spočívá?
Ani nevím, prostě jsem už taková. Jasně, dokážu být i dost tvrdá, což by asi někteří pánové ve sněmovně či v uniformě potvrdili (smích), ale vážně, myslím, že jsem zároveň spravedlivá a nikdy po nikom nechci, aby mi jen tak ustupoval a kýval hlavou jen proto, že zrovna zastávám nějakou funkci a on má jiný názor a nechce se mnou jít do sporu. Nechám se přesvědčit a změním svůj názor, ale rozhodně ne proto, abych s každým vycházela. Chci a snad i dělám politiku slušně, poctivě a srdcem a mám i hmatatelné výsledky.
Jakou radu byste dala mladým ženám, které se chtějí prosadit v politice nebo jiných oborech tradičně dominovaných muži?
Je to samozřejmě náročné. Každý, kdo se vydá na cestu, kdy bude zastupovat lidi a de facto jim sloužit, musí počítat, s tím, že ho čeká Churchillovská krev, dřina, slzy a pot. Když ale dovolíte, začnu trochu ze široka. Když se ohlédnu za svou kariérou, kdy jsem se v pouhých 25 letech stala místostarostkou, nebyla to pro mě oběť, ale spíš velká příležitost a také zkušenost. Ale už tehdy jsem věděla, že politická kariéra časem znamená i narušení mého soukromí a ztrátu volného času. Ale odpovědnost vůči těm, kteří mi dali svou důvěru, že něco prosadím, změním, zlepším, posunu, to je velký motor, který vám nedá vydechnout a pracovat. Myslím si, že pokud se touto cestou vydáte, a je jedno, zda jste muž či žena, tak brzy poznáte a pochopíte, zda v tom chcete dál pokračovat. Nechci vůbec mladé ženy strašit a odrazovat je! Naopak, ženy jsou v politice zapotřebí jako sůl. Jen nebudu lhát, že to je jednoduché.
Ženy to mají nepochybně pak v politice těžší v tom smyslu, že se u nich pohlíží nejen z hlediska toho, co prosazují nebo říkají, ale hodnotí se jejich zjev, počet vrásek, kilogramy, oblečení, účes nebo i počet dětí a partnerské vztahy. Prostě věci, které u chlapů nikoho nenapadne zkoumat. Není to fér, protože toto hodnocení mnohdy nahrazuje věcnou argumentaci. Ale je to bohužel realita, kterou ne každá žena unese.
Když nejste v pracovním módu, jaké sociální sítě nebo média sledujete? Máte nějaké oblíbené účty, které Vás inspirují?
Zrovna nedávno jsem se přistihla, jak je pro mě těžké jen tak přepnout z pracovního módu do módu volný čas. Ačkoliv se chci jen na chvilku mrknout na sociální sítě a vypnout mozek, stejně jsem se přistihla u sledování našich resortních sítí, zda mi něco v průběhu týdne neuniklo, nebo četla zprávy o situaci na Ukrajině, v USA nebo Íránu. Ale je to možná algoritmy sítě X. Naštěstí mi to kompenzuje jiný algoritmus na Instagramu, který mi zatím nabízí více volnočasovek, kde například sleduji talentovaného kadeřníka Tomáše Arsova, kanály o vaření nebo oblíbeného herce a hlavní postavu seriálu Fauda Liora Raze, se kterým jsem si shodou okolností i vyměnila právě na Instagramu několik moc milých zpráv. Jinak samozřejmě platí, že mám na sociálních sítí řadu dobrých přátel a kamarádů, se kterými nemám bohužel moc příležitostí se vidět osobně, a tak nejen že si udržuji o nich přehled, ale zůstáváme alespoň tímto způsobem dál v kontaktu.
Setkáváte se s vulgárními či násilnými komentáři či zprávami na sociálních sítích? Jakým způsobem se s nimi vyrovnáváte?
Bohužel, setkávám se s nimi velmi často. A nejde jen o vulgarismy a nadávky, ale i o otevřené vyhrožování smrtí a násilím. Samozřejmě, když jsem šla na ministerstvo, uvědomovala jsem si, že ta práce má i tento aspekt, ale realita je asi ještě horší, než jsem si uměla představit. Těch útoků, nadávek, vyhrožování rapidně přibývá a nemyslím si, že by to bylo způsobeno jen funkcí, kterou zastávám. Mám spíše pocit, že obecně v naší společnosti jsou tyto jevy umocněny anonymitou sociálních sítí, ale i stylem politiky, který razí kolegové z některých extrémistických stran. Já si mnoho těch věcí nepřipouštím a spíš je ani nečtu, abych těm lidem nedávala víc pozornosti, než je zapotřebí. Ale když zachytím, že někdo skutečně překračuje míru a jedná v trestněprávní rovině, nenechám si to líbit. Nesmíme připustit, aby se vyhrožování fyzickým násilím stalo normou. Tito lidé nesmí získat pocit beztrestnosti.
Cestování je často způsob, jak získat nový pohled na svět. Máte nějakou oblíbenou destinaci, kam se ráda vracíte, nebo místo, které byste chtěla navštívit?
Jak už jsem zmínila, miluju Itálii. Letos jsme si na dovolenou vybrali Toskánsko. Těším se na Florencii a Sienu. Miluju italskou kuchyni, památky, životní styl, italské gentlemany, šmrnc a styl Italek v módě, moře, úsměvy a pohodu. Ten okamžik, kdy se mi konečně podaří odtrhnout myšlenky od práce. Objevit Pompeje, Řím, ochutnat nejlepší mořské plody a místní víno, to je věc, na kterou se moc těším. Domů si často také přivážím italské kulinářské produkty pro sebe i své blízké.
Zdroj fotografií: Archiv Jana Černochová
Související články
Žena-in.cz
KINOTIP2.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
MotoGuru|
GrapesMag|
Techzpravy.cz|
NESPECHEJ.cz|
Náš REGION|
Techsvět|
kroniQa|
