„Jako Hitchcockovi Ptáci, ale s dětmi,“ popisoval svůj dosud nejšílenější hororový kousek Roth, mimo jiné představitel Donnyho Donowitze z Hanebných panchartů, jehož debut Cabin Fever z roku 2002 se nedávno ocitl v seznamu nejoblíbenějších filmů století Quentina Tarantina. Tvůrce drasťáku Hostel ze slovenských končin, kde Jan Vlasák na zakázku mučí unesené turisty, moc rád vzdává poctu hororovým kmetům a přežitým námětům, což potvrdil v kanibalské černohumorné porcovačce Green Inferno. Roth už se stačil vypořádat také s kulturním mýtem idealizovaného maloměsta, když do svého posledního hororu Den díkůvzdání propašoval vůbec nejbrutálnější scénu velkoobchodního svátečního šílenství.
Zmrzlinář je na první pohled pouhou záminkou k tomu, aby nadšenecký filmař s hlavou v oblacích osmdesátkové exploatace mohl všechny své (ne)uctivé výstřelky trumfnout. Expozice spočívá v krátké sekvenci z prosluněného dne, kdy ostřikovače kropí veřejný travnatý prostor plný dovádějících dětí, zatímco opodál se odehrává dětský baseballový zápas. Přibližně jedenáctiletý hrdina Jared to jako tradičně voře a schytává bídu od zlomyslných vrstevníků, kteří jako tým viditelně fungovat neumí. Všichni se ale unisono seběhnou ke zmrzlinářské dodávce opanované nemluvným prodejcem (
Ari Millen) a se špinavou pusou hltají jeho zkázonosné cukrovinky, které v nich záhy probudí třímající šelmy.
Na laktózu alergický Jared a pár dalších dětí „zombifikaci“ unikne, ale většina školáků na povel Zmrzlinářovy melodie v noci se zastřeným výrazem vstane, chopí se dostupného řezného či bodného náčiní a začne se dospělým bezhlavě mstít. Roth v podstatě aktivuje rozbušku, doteď stlačující odvěké napětí mezi dětmi a dospělými i s jejich nerovným a pro oba tábory často frustrujícím vztahem – zatímco mládež se prohýbá před autoritami doma nebo ve škole, starší ročníky ji nazývají fakany a zapomínají, že mezi ně také dříve patřily. Zmrzlinář dětem umožňuje jejich případnou skepsi brutálně filtrovat, přestože dospělí ve filmu vlastně nemají identitu a krátce poznáme jen učitele a Jaredovy rodiče, charakterizované čistě právnickou profesí. Odrostlé diváky zase film utvrzuje v odsudku, že děti jsou agresivní a nevděčná PZtka (lokální výraz pro parchanty za…tracené).
Všudypřítomný masakr se tak odehrává v emoční harmonii a netečnosti, jelikož Roth beztak cílí na absolutní cynismus a černý humor, s nimiž zmrzlinou zfetované postavy (trochu jako sirupem omámený Bart Simpson v epizodě Bart táborníkem) dekapitují, rozčtvrcují cirkulárkou i tupou pilou, tahají střeva po houpačkách, zarážejí zapnutou zubní vrtačku do ucha nebo nabírají kopeček ředitelova mozku, že by se i Hannibalu Lecterovi sbíhaly sliny. Absurdní koncentrace převážně praktických gore efektů nabírá zejména v hektické scéně na školním dvoře apokalyptické rozměry (je to trochu jako Zachraňte vojína Ryana ve školácké edici) a mezi tím se potácí hrstka postav se zdravým rozumem, jež ostatní chtějí také zombifikovat.
Tito „přeživší“ jsou jedinými nositeli perspektivy a vydávají se na známý quest na svatou půdu, aby se dopátrali toho, jak zjevně nadpřirozeného Zmrzlináře zastavit. Ari Millen v této roli podává vtipný, i když celkem minimalistický výkon hodný mima a působí jako variace na Imhotepa, jehož tajemství pochopitelně leží někde v sarkofágu. Roth ale servíruje především prvoplánový útěkářský příběh a opět deklaruje, že v záležitostech klasického hollywoodského stylu (a střihu) je vlastně docela amatérským, byť neskonale entuziastickým patlalem. Veškerá kreativita padla na gore a ujetou exploataci, ale i tam najdeme bolestné nedokonalosti. Roth se přiznal k použití umělé inteligence, které možná není zase tolik, ale přesto je v záběru vyloženě hmatatelná – obraz se tak nápadně segmentuje, najednou je nepřirozeně elastický a párkrát dokonce ani nedrží pohromadě, což v kinech takřka nemá precedens. Důraz na praktické efekty je tedy ošklivě devalvovaný a také příběh kvůli tomu začne spíš štvát, místo aby svou černočernou potměšilostí bavil.
Můžete ostatně naporcovat jen určitý počet lidí, aby to v divácích ještě něco vyvolávalo. Potřebujete také nadstavbu, která Zmrzlináři citelně schází. Ano, představa maloměstského přízraku v kýčovitém obleku, který vysílá na steč hejno dětí s umaštěnými ústy, je sama o sobě zábavná a z nejlepší sekvence Hodiny zmizení dělá neúprosný celovečerák. Je to ale z podstaty komedie a Roth by měl mít jasný vzor – Petera Jacksona a jeho Vesmírné kanibaly, především ale Braindead, kteří jsou dodnes vrcholným dílem spojujícím brutální a prakticky řešený masakr s bláznivou komedií. Zmrzlinář je ale na úderný humor skoupý a pokouší se o něj maximálně formou sarkastických poznámek na adresu moderní mládeže – Roth například připodobňuje cukrový zombie stav k posedlosti mobilnímu displeji (a shazuje Androidy, které už dnes nikdo nepoužívá), potažmo si střílí z bulimie, která tu paradoxně může pomoct („Je mi dvanáct a jsem holka, jasně že umím zvracet,“ pronese hrdinka, která zmrzlinu úspěšně vydáví).
Roth velmi agresivně rozprašuje jakoukoli etiku, což by černé komedii normálně mělo prospět, ale v jeho přímočarém vyprávění plném útěků na poslední chvíli se pro chytrou ironii nenachází místo – vtipné scény, jako ta, v níž maminka uprostřed krveprolití paličatě přesvědčuje synka, že šikana je špatná, načež to také schytá kladivem, jsou velmi vzácné. Roth dělá v podstatě úplný opak toho, o co se pokoušel psychologičtější, jen naoko exploatační kult Kdo by se odvážil zabít dítě? z roku 1976, v němž manželská dvojice postupně objevuje hrůzy „dětského“ ostrova.
Tady jakékoli záhadno zcela absentuje, dokud příběh nedospěje do úplného finále a Roth se opět neprojeví jako absolutní anarchista a buřič, který poetiku Kdo by se odvážil zabít dítě? paradoxně těžce uznává. Finále část mytologických nesmyslů i matných motivací skoro dokonale vykoupí a je možné, že na takovou neúctu k žádaným morálním konvencím zůstanete zírat. Škoda, že totéž neplatí pro zamýšlené hlavní dominanty, které jsou prostě jen nevkusné – je vidět, že Roth dokáže překvapit, když si zrovna nechce jen rozpustile hrát. Výsledek je pak nevyhnutelně rozlítaný a, jak by řekli v Anglii, uncanny.