Zapomenutí velikáni dějin (1.): Giambattista Vico – muž, který pochopil, že svět nejde kupředu, ale pohybuje se v kruzích

Sdílet

Giambattista Vico se nenarodil do doby, která by ho chtěla slyšet. Žil na přelomu 17. a 18. století v Neapoli, v éře, která věřila v rozum, pokrok a lineární cestu lidstva k lepší budoucnosti. Svět tehdy chtěl jasné zákony, univerzální pravdy a přímé šipky směřující vpřed. Vico ale přišel s něčím, co se do té doby nehodilo.

Zdroj: Kód Enigma - Čeština

Nebyl revolucionářem v ulicích, nepsal manifesty a nevedl školy. Seděl u textů, mýtů, jazyků a starých zákonů a snažil se pochopit, proč se civilizace chovají tak, jak se chovají. A došel k závěru, který byl pro jeho dobu nepohodlný: lidstvo se neustále vrací ke stejným vzorcům – jen v jiných kostýmech.

Dějiny nejsou přímka. Jsou spirála.

Vico odmítl tehdy dominantní představu, že lidský rozum postupně vítězí nad chaosem. Místo toho popsal tři základní fáze vývoje společnosti: věk bohů, věk hrdinů a věk lidí. Nešlo o konkrétní historická období, ale o způsob myšlení, který se opakuje.

Ve věku bohů lidé vysvětlují svět mýty, symboly a strachem z neznámého. Ve věku hrdinů vládnou elity, síla a čest. A ve věku lidí přichází racionalita, zákony a instituce. Jenže – a to bylo Vicoovo nejradikálnější tvrzení – tím to nekončí. Racionální společnost se podle něj dříve či později vyčerpá, ztratí smysl pro celek a rozpadne se. A cyklus začne znovu.

Pro osvícence to byla hereze. Pro nás je to nepříjemně aktuální.

Pravdu nevytváří příroda. Pravdu vytváří lidé.

Jedna z nejhlubších Vicoových myšlenek zní překvapivě jednoduše: lidé mohou skutečně poznat jen to, co sami vytvořili. Přírodu můžeme zkoumat, ale nikdy jí úplně porozumět. Naproti tomu jazyk, zákony, mýty, instituce a dějiny – to vše je lidské dílo. A právě proto jsou klíčem k pochopení civilizace.

Vico tím předběhl moderní humanitní vědy o staletí. Tvrdil, že chceme-li pochopit minulost, nestačí data a fakta. Musíme rozumět mentálnímu světu lidí, kteří v ní žili. Jejich metaforám. Jejich příběhům. Jejich strachům.

Dějiny podle Vica nejsou katalogem událostí, ale zrcadlem lidského myšlení.

Proč na něj svět zapomněl

Vico neměl školu, neměl následovníky a neuměl psát tak, aby byl snadno čitelný. Jeho hlavní dílo Scienza Nuova („Nová věda“) bylo složité, repetitivní a záměrně se vzpíralo jednoduchému výkladu. V době, která chtěla jasnost a systém, nabídl neklid a cykly.

Navíc nebyl vhodný ani pro pozdější ideologie. Nebyl optimistou pokroku, ale ani cynickým pesimistou. Nenabízel řešení, jen pochopení. A to se špatně prodává.

Jeho myšlenky se přesto tiše přenesly dál – k historikům, sociologům, filozofům kultury. Jen často bez jeho jména.

Proč se k Vicovi dnes vracet

V době, kdy máme pocit, že svět znovu klouže od racionality k mýtům, od institucí k emocím a od pravidel k chaosu, zní Vico až znepokojivě současně. Nepředpověděl konkrétní události. Nabídl ale mapu chování civilizací.

Možná právě proto dnes působí tak aktuálně: neříká nám, kam svět směřuje, ale v jakém režimu se znovu ocitl.

Zapomenutý velikán ne proto, že by se mýlil

Giambattista Vico nezmizel z dějin proto, že by byl bezvýznamný. Zmizel proto, že jeho myšlení nešlo snadno zjednodušit, zpolitizovat ani zpopularizovat. Byl příliš hluboký, příliš nepohodlný a příliš klidný na to, aby se stal ikonou.