5 min

„Vždy jsem chtěl mít děti, jenže když se mi narodila dcera, zjistil jsem, že rodičovství není pro mě,“ svěřuje se Kamil

Sdílet

Skutečnost, že děti zamávají s životem každého z nás, a ještě jej několikrát převrátí na ruby, není žádná novinka. Všichni o tom víme, ať už si to připouštíme více či méně. Kamil byl vždy optimista, a i když tušil, že s dětmi to bude dřina, velice je chtěl. Dokonce se mu podařilo přemluvit snoubenku, která se do dětí nikdy moc nehrnula, aby si jedno pořídili. Teď však lituje, že raději nezůstali jen oni dva.

Muž v pozadí a miminko na podlaze

Zdroj: Shutterstock

Kamil je muž krátce po třicítce, který nikdy neměl potřebu honit kariéru a raději volný čas věnoval sobě a partnerce. Nevydělával málo, s přítelkyní mu to klapalo, a tak jí před svými třetími kulatinami navrhl, že by si mohli pořídit miminko. Věk už na to oba měli, finance taky, nebyl důvod čekat.

„Káča byla dost překvapená, když jsem to tenkrát nadhodil,“ vzpomíná Kamil. „Stala se z toho celovečerní debata, která s přestávkami pokračovala dalších pár týdnů. Probírali jsme vše horem dolem. Opakovaně. Káča nechtěla nic podcenit, zatímco já byl připraven do toho vletět po hlavě. Milujeme se, nejsme spolu zrovna krátce, takže mi to přišlo jako přirozený krok dál. Přítelkyně sice chvíli brblala, že by klidně ještě počkala, povídala mi, kde všude jsme ještě nebyli a že s dítětem se chvíli nikam nepodíváme, nebudeme na sebe mít čas, nevyspíme se, ale já to bral s nadhledem. Spousta žen se do mateřství nehrne a pak se jim změní pohled.“ Kamil Katku ujistil, že vše zvládnou a aby svým slovům dodal váhu, dokonce ji požádal o ruku. Neuběhl ani celý měsíc a on se s radostí usmíval na pozitivní těhotenský test.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

„Místo toho, aby sdílel své pocity se mnou, řeší naše problémy s umělou inteligencí,“ šílí Veronika

Těhotenství proběhlo v pořádku, Kamil byl pro svou partnerku oporou a nemohl se dočkat, až přijde den D a on si konečně bude moci pochovat svého potomka. Když na ultrazvuku zjistili, že čekají holčičku, oba se začali těšit ještě mnohem více.

„Káča malé propadla okamžitě. A to se ještě ani nenarodila. Ihned začala zařizovat pokojíček, oblečení, večery trávila u výběru jmen a mě pustila akorát k tomu, abych dal dohromady postýlku nebo vyzvedával spousty zásilek s miminkovskou výbavou. Věděl jsem, že z ní bude dobrá máma,“ vzpomíná Kamil.

„Když porodila, všechna radost ze mě opadla. Vím, že je to ode mě hrozné, ale to mimino mi vůbec nic neříkalo. Těšil jsem se na něj a pak když konečně bylo na světe, necítil jsem, že by bylo součástí našeho života. To přirovnání je štrašné, vím to, ale cítím se, jako kdybych si koupil psa a po dvou dnech zjistil, že mě nebaví ho drbat a chodit s ním na procházky, ale nechat si ho prostě musím.“

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

„Děti nechci já ani manžel, ale antikoncepce je prý jen moje starost,“ nechápe Eva

Kamil si dlouho nalhával, že jde jen o krátkodobý stav. Říkal si, že ho nejspíš poznamenala přítomnost u porodu a jakmile se oklepe, bude stejně nadšeným a úžasným tatínkem, jakým byl během těhotenství. Jenže míjely týdny, pak měsíce a on v malé Barušce neviděl víc než náročného vetřelce. Snažil se své partnerce pomáhat, ale ideálně tak, aby nemusel být přímo s dcerou. Také si začal brát přesčasy a z ušetřených peněz platil pomocnici s úklidem a chůvu, díky které měl se snoubenkou alespoň nějaký čas pro sebe.

„Nevím, co mám dělat. Káču miluju a nedokážu si bez ní představit život, chci s ní zůstat, jenže s malou se nějak sžít nedokážu. Irituje mě čímkoli, a to je podle snoubenky hrozně hodné a šikovné dítě. Teď jí budou dva roky. Začíná mluvit, chodí, je zvědavá a neskutečně otravná. Snažím se ze všech sil být dobrým tátou, ale ty dva roky mě vysály tak, že nevím, jestli tohle přetvařování zvládnu i nadále. Jenže co mám dělat? Nechci své dítě opustit a rozhodně nechci přijít o Káču. Prosím, poraďte,“ dodává zoufalý Kamil.

O vyjádření jsme poprosili psycholožku a mentální koučku Pavlu Köhling:

To, co se děje Kamilovi, zažívá spousta rodičů, zejména novopečených. I když se o tom málo mluví. Neznamená to však hned, že je člověk špatný rodič nebo že je pozdě něco změnit.

Je poměrně časté, že se vazba k dítěti neobjeví hned. U některých tatínků to přijde později, někdy až ve chvíli, kdy se dítě začne víc projevovat, komunikovat a ukazovat svou osobnost. Dvouleté dítě je navíc v období, kdy může být náročné navázat „běžné“ interakce. Často se u něj mění nálady, ještě se neumí vyjádřit, protože teprve začíná mluvit, a neumí ovládat své emoce.

Přesto by se Kamil neměl vzdávat hledání cesty k „malé“. Může začít drobnými aktivitami, při nichž mohou být spolu. Krátká procházka jen ve dvou, hraní si, společné prohlížení obrázkových knížek a podobně. Pravidelnost bývá důležitější než délka.

Kamil by na sebe neměl tlačit. Někdy tlak „já přece musím ke svému dítěti něco cítit“ jen blokuje to, co by mohlo přijít samo. Sdílení emocí s partnerkou by také mohlo pomoci odbourat část napětí. Kontraproduktivní je, když je člověk dlouhodobě unavený nebo ve stresu, když má pocit, že se od něj očekává něco, co neumí. A také pokud zažil něco náročného ve svém dětství.

Někdy může být to, co Kamil popsal, spojeno s tzv. narušeným rodičovským naladěním nebo s postnatálními obtížemi, které mohou potkat i tatínky. Doporučila bych Kamilovi, aby zašel k odborníkovi. Psycholog nebo rodinný terapeut může nabídnout porozumění situaci, praktické kroky, jak vztah budovat postupně, i pomoc s vlastním stresem nebo pocitem selhání. Stačí pár sezení, nemusí to být nic dlouhodobého.

A důležité poselství na závěr: vazba se dá vytvořit i později. Není pozdě. Vztah rodič–dítě se mění a vyvíjí roky, někdy desetiletí. A už jen to, že to člověk řeší, je známka toho, že mu na tom záleží.

Pavla Köhling je psycholožka a mentální koučka. Pracuje jako psycholožka a poradkyně ve Vzdělávacím a poradenském centru v Rakousku.

Současně pomáhá v rámci koučingu s posilováním mentálního zdraví a osobnostním rozvojem dětem i dospělým.

Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně. Při práci se svými klienty využívá metod rodinné terapie, vychází ze systemického a narativního přístupu a uplatňuje také principy case managementu.

Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu muže, kterého redakce zná a který jej předal redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost tohoto konkrétního muže pozměněna, stejně tak jako jeho jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz

Související články

Reklama

Další články z Žena-in.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů Žena-in.cz

Články ze Žena-in.cz přinášejí osobitý, často velmi otevřený pohled na ženský svět v celé jeho šíři – od vztahů, rodiny a domácnosti až po aktuální společenská témata nebo osobní zkušenosti. Jejich silnou stránkou je autenticita, blízkost a schopnost otevřít i citlivá témata s lidskostí, empatií...

Všechny články tohoto autora