Zdroj: Shutterstock
Někteří lidé jsou v tom mistři, ale je fér říct, že to občas děláme vlastně všichni. Někdy jsme unavení. Někdy nás rozptyluje telefon. A někdy už během věty druhého člověka přemýšlíme, co na to odpovíme. Rozdíl je v tom, jestli se to stane občas, nebo je to styl komunikace. Protože člověk, který vás opravdu poslouchá, vám nedává jen prostor mluvit. Dává vám pocit, že to, co říkáte, ho skutečně zajímá. Že vám věnuje svou pozornost a čas. A to je dnes možná vzácnější, než se může zdát.
Jaké jsou jasné známky toho, že vás druhý člověk vlastně neposlouchá a nezajímáte ho?
1. Skáče vám do řeči a dokončuje věty za vás
Člověk, který vás opravdu poslouchá, vám většinou nechá prostor dokončit myšlenku. Ten, kdo vás neustále přerušuje nebo dokončuje vaše věty, vůbec neposlouchá, už se nemůže dočkat, až vám k tomu řekne svoje. Občasné skočení do řeči samozřejmě ještě neznamená, že vás druhý ignoruje. Pokud se to ale děje pořád, možná vedle vás nesedí posluchač, ale člověk, který jen čeká na svou příležitost mluvit, což vás otráví.
2. Jeho oči jsou všude. Jen ne u vás
Vy mluvíte. On kouká na telefon. Vy pokračujete. On se podívá na hodinky. Pak z okna. Pak na člověka, který právě prošel kolem. A nakonec zase na telefon, protože samozřejmě mohl za těch osm vteřin přijít nějaký naprosto zásadní e-mail. Jasně, nikdo nemusí během rozhovoru hypnotizovat druhého pohledem. Ale pokud je pozornost člověka neustále někde jinde, je dost možné, že část vašeho vyprávění prostě vůbec nezachytil. Telefon a další rozptylování patří mezi nejviditelnější překážky skutečného naslouchání.
3. Falešná podpora
„To nic není.“ „Neřeš to.“ „To bude dobrý.“ „Ježiš, z toho si nic nedělej.“ Zní to možná jako podpora. Jenže někdy tím druhý člověk ve skutečnosti dává najevo, ať už o tom nemluvíte, protože neví, co na to říct. Nepochopil, že když vás něco trápí, nepotřebujete slyšet, že to nic není. Že chcete jen vyslechnout.
4. Každý váš příběh se záhadně změní v jeho příběh
„Byli jsme letos v Itálii…“ „Jo! My taky! A počkej, to ti musím říct, co se stalo nám!“ A tím končí vaše dovolená. Vy jste se možná ještě ani nedostali k tomu, že vám na letišti ztratili kufr, ale už posloucháte dvacetiminutové vyprávění o tom, jak si druhý před třemi lety spálil záda v Bibione.
Sdílet podobnou zkušenost nemusí být špatně. Problém nastává ve chvíli, kdy se každé vaše téma automaticky stane odrazovým můstkem k tématu druhého člověka. Najednou nemáte pocit, že si povídáte. Spíš jste neplacený moderátor, jehož jediným úkolem je vhodit správné téma a pak předat mikrofon.
5. Nabízí řešení, i když jste o žádné nestáli
„Tak mu prostě zavolej.“ „A proč to neuděláš takhle?“ „Já bych na tvém místě…“ Stop! Možná jste se jen chtěli vypovídat, jenže s nechápavým ignorantem před sebou nemáte šanci. Někteří lidé mají potřebu každou větu okamžitě opravit nebo rovnou vyřešit. Vy řeknete, že vás bolí hlava, a za chvíli máte tříbodový plán, seznam vitamínů a doporučení na neurologii. Jenže dobrý posluchač nejdřív zjišťuje, co vlastně potřebujete. Chcete poradit? Pomoci? Nebo si jen postěžovat, že máte hrozný den? Skákání rovnou k řešením může znamenat, že druhý reaguje hlavně na vlastní potřebu problém rychle uzavřít, místo aby se nejdřív snažil pochopit, co prožíváte.
6. Po pěti minutách zjistíte, že jste vlastně nic neřekli
Tohle je možná nejspolehlivější signál ze všech. Rozhovor skončí a vy máte zvláštní pocit. Celou dobu jste mluvili, ale necítíte se vyslyšení. Druhý člověk se nezeptal na nic dalšího, nereagoval na to podstatné a nevrátil se k ničemu, co jste mu řekli. Dobrý posluchač nemusí sedět se zápisníkem a dělat si poznámky. Obvykle je ale poznat podle toho, že se doptává, reaguje na to, co říkáte, a dává vám najevo, že zachytil nejen jednotlivá slova, ale i smysl toho, co jste chtěli sdělit.
Zdroj: Komunikacni fitko - Instagram, autorský text
Související články