5 min

Typicky české lži o elektromobilech: „Nabíjím doma zadarmo“ a „Nabíječky jsou na každém rohu“. Tak určitě

Sdílet

Málokdy se vidí tak nelítostný souboj dvou táborů, jaký je k vidění u příznivců elektromobilů na jedné straně a spalovacích motorů na straně druhé.

Zdroj: Zdroj fotografie: Michal Sztolár pro AutoŽivě.cz

Nevím, jak to vnímáte vy, ale podle mého soudu už diskuse kolem elektromobilů dávno přerostly běžnou (neřku-li pouze odbornou) výměnu názorů a občas spíš připomínají vášnivou bitvu dvou k smrti znepřátelených táborů. Na jedné straně „kovaní petrolheadi“, kteří často nešetří kritikou a i oni pravda někdy operují zkreslenými a záměrně negativními údaji. Na straně druhé zastánci elektromobility, kteří začasto neváhají přidat i pár spíše zbožných přání než ověřených faktů. Jak to tedy vlastně je? Pojďme se na to podívat společně.

Umí elektro nabídnout to stejné, co umí spalovací motory?

A nutno rovnou dodat, že drtivá většina českých (a pochopitelně nejen českých) motoristů stojí „někde mezi“ – jsou to zkrátka řidiči a uživatelé aut, kteří si chtějí dojet do práce, jezdit na víkendové výlety a jednou/dvakrát za rok autem na dovolenou. To celé pochopitelně ideálně bez komplikací. Dnešní vozy se spalovacími motory jim to bez problémů plní, jak to je ale u elektromobilů? Co je tedy vlastně pravda, co jsou mýty a proč bychom se neměli nechat zlákat zkreslenými argumenty?

Mýtus číslo 1: „Nabíjím doma zadarmo“

Jeden z nejčastějších omylů, mýtů nebo rovnou lží. Zkrátka venku svítí slunce a váš elektromobil se mezitím dobíjí „zdarma“ z vaší domácí fotovoltaiky. Jenže ono to není pochopitelně zdarma. Už jen pořizovací náklady na fotovoltaickou elektrárnu nejsou zrovna drobné. Systém, který zvládne dobíjet elektromobil a pokrýt potřeby domácnosti, vyjde na 250 až 300 tisíc korun. A to ještě za předpokladu, že máte vhodné místo pro instalaci panelů a vůbec možnost takovou investici uskutečnit. V paneláku to zřejmě moc nepůjde.

Nicméně pokud tedy tu možnost máte: za stejnou částku byste si mohli na zahradu postavit s trochou nadsázky vlastní benzinku. Při současných cenách byste za to totiž pořídili přibližně 7 tisíc litrů nafty. Ty by vám i s průměrně úsporným motorem vydržely na zhruba 100 tisíc kilometrů. A ještě byste zbylé peníze mohli utratit za kávu na cestách. Jinými slovy, „zdarma“ je v tomto případě po ujetí 100 000 kilometrů s naftovým motorem. Než se náklady zaplatí (a raději nepočítám amortizaci).

Mýtus číslo 2: Rychlonabíjení – káva, nebo menu o pěti chodech?

„Než si dám kávu, mám auto nabité,“ slýcháme často. A dlužno dodat, že pro některé nejnovější vozy to v zásadě platí. Jakkoli ta káva bude zřejmě docela velké latté. Ale budiž. Špičkové elektromobily jako Porsche Taycan nebo Kia EV9 postavené na 800V architektuře opravdu zvládnou nabití z 20 % na 80 % během pár minut. Jenže těchto „špiček“ je na silnici opravdu menšina, mj. s ohledem na jejich cenovky, směle překračující dva miliony korun.

Citelně víc je „obyčejných“ elektromobilů, které dobíjí minimálně vyšší desítky minut, či spíše hodiny. Pak je tu – nyní aktuálně – otázka zimy. Což jsem zjistil na vlastní kůži nedávno v onom „mrazivém“ týdnu v listopadu. S kolegou jsme jeli jeho starším Nissanem Leaf. A nabíjení byl opravdu, ale opravdu nepříjemně dlouhý proces. Jakmile teplota klesne k bodu mrazu, proces nabíjení se zpomaluje, pokud baterie není předehřátá. Místo kávy to pak spíš bude pořádný oběd, dezert, a ještě si u toho přečtete celé noviny. Tam i zpátky.

S dojezdem kolem 400–500 kilometrů u běžného elektromobilu (v zimě ještě kus uberte) je pak opravdu cesta z Praha do Ostravy „na otočku“ jen zbožným přáním.

Mýtus číslo 3: „Nabíječky mám na každém rohu“

Ne, opravdu nemáte. Jakkoli se o tom celá komunita nadšenců do elektromobilů (se sveřepostí hraničící s fanatismem) přesvědčuje. V Čechách opravdu nejsou nabíječky na každém rohu. A už vůbec ne ty ultravýkonné s výkonem 150 kW a vyšším. Nejsou ani v Německu, což je mimochodem důvod, proč Němci tak odmítají elektromobilitu. Nemají zkrátka kde dobíjet a mají rádi nezávislost, kterou jim automobil poskytuje. A nechtějí a nebudou tolerovat to, že něco ještě nefunguje, jak má. Alles in Ordnung, stimmt?

V číslech: v ČR bylo k prvnímu pololetí tohoto roku 5 184 veřejně dostupných dobíjecích stanic. Z čehož zdaleka nejvíce jich je se střídavým proudem o výkonu 7,4–22 kW (70,31 %). Stejnosměrných DC stanic o výkonu 50–149 kW je u nás 1 002 kusů (19,33 %), což je v celkovém poměru více než v EU (19,33 % vs. 5,05 %). Celkem je u nás registrováno 27 658 osobních aut na baterie, což obnáší 5,33 elektromobilu na jeden nabíjecí bod. A to je zhruba třetina proti unijnímu průměru.

Na což se dá nahlížet ze dvou úhlů. Ten první je, že je u nás stále výrazně menší penetrace elektromobilů proti spalovacím motorům. Ten druhý je jasný: z toho vyplývá lepší průměr k počtu nabíječek, než je v EU.

A co je horší, nic nenasvědčuje tomu, že by se situace měla rapidně zlepšit. Dokonce ani v tom Německu. U nás? S naší liknavostí a pomalostí ve stavebních pracích? Horizont dalších deseti let, a to budeme ještě rádi. Nejsme v Norsku, proberte se, příznivci elektromobility.

Mýtus číslo 4: Elektromobily spasí Evropu

Evropská unie staví elektromobilitu na piedestal. Podle Bruselu je elektrický pohon spásou pro ekologii i evropský průmysl. Původní myšlenka nebyla možná špatná: nuceným přechodem k elektromobilitě dojde i k přerodu výroby a firem a jejich orientace na moderní technologie a počítačové systémy, celá Evropa se tím pádem stane konkurenceschopnější vůči firmám z Ameriky nebo Asie. Jenže (jak s oblibou říkám), cesta do pekel je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.

A tady se to opravdu mohutně nepovedlo. Respektive se stal přesný opak. Evropští výrobci nedokáží cenami elektromobilů konkurovat asijské konkurenci, jejich výrobky se tak stávají neprodejnými (nedávné šokující fotografie z „parkoviště“ tisíců vozů, vesměs koncernu VW, u německého Essenu to jenom dokládají), což ještě víc zhoršuje celou situaci. Koncern VW (zdaleka nejen on) se potácí v krizi, zavírají se továrny, propouští se desítky tisíc lidí. Je tohle opravdu „spása Evropy“? Pak slovo „spása“ zřejmě vnímám jinak, než jej vnímají v Bruselu.

Čtyři mýty a s nimi spojené až fanatické primární nadšení, o to bolavější je ale vystřízlivění. A s mizivou nadějí na brzké zlepšení. Ostatně, jak to vidíte vy? Proč se to celé tak mohutně nepovedlo?

Reklama

Další články z AutoŽivě.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů AutoŽivě.cz

AutoŽivě.cz oslovuje řidiče, kteří chtějí mít přehled o tom, co se děje v automobilovém světě, ale zároveň hledají i konkrétní užitek – jak ušetřit, vybrat správný vůz nebo se vyznat v nových pravidlech. Texty jsou psané přístupně, často s lehkou dávkou nadhledu a s důrazem na čtivost. Vedle...

Všechny články tohoto autora