Navigaci si dron řeší sám, spoušť mačká člověk ve stíhačce
Na konferenci Air, Space & Cyber Conference 2026 v Orlandu zaznělo loni v září číslo, které se v branži přetřásá dodnes: pět set semiautonomních bojových letounů kategorie CCA a k nim dalších pět set levnějších strojů z programu MMA, všechny v aktivní službě do roku 2032. Jde o proudové bezpilotní letouny, které mají létat po boku F-35, chystaného F-47 i stárnoucích F-22 a fungovat jako jejich prodloužený dosah, senzory a nosiče munice.
První vlnu CCA, tedy Collaborative Combat Aircraft, tvoří dva typy: FQ-42A Vengeance od General Atomics a FQ-44 Fury od technologické firmy Anduril. Oba jsou stavěné pro vzdušný prostor, kde by pomalý turbovrtulový MQ-9 Reaper nepřežil, a požadovaný bojový rádius je stanovený na nejméně 1 300 kilometrů, tedy 700 námořních mil. Pilot ve stíhačce plní roli velitele mise, samotný dron si řeší navigaci, manévrování i skládání dat ze senzorů, ale rozhodnutí o odpálení zbraně zůstává na člověku.
Vedle toho běží program MMA, zkratka pro středně vysoko létající stroje s předpokládanou ztrátovostí. Jednotková cena se má pohybovat kolem 250 milionů korun bez senzorů a mezi kandidáty je například Wildfire od General Atomics s udávaným přeletovým doletem přes 14 816 kilometrů, tedy 8 000 námořních mil, což je parametr psaný přímo na rozlehlý Indo-Pacifik. Čtvrt miliardy korun za letoun, se kterým se počítá jako se spotřebním materiálem, je přitom stále dost peněz na to, aby se o postradatelnosti dalo mluvit jen v porovnání s pilotovanými stroji.
Kolik Reaperů stály operace proti Íránu a proč to celý program zrychlilo
Spouštěčem spěchu byly ztráty. Při operacích proti Íránu přišlo americké letectvo zhruba o 45 dronů MQ-9 Reaper, tedy asi o čtvrtinu celé flotily, a stav klesl na přibližně 135 kusů. Reaper vznikl pro prostředí s minimálním ohrožením, pro Afghánistán, Irák nebo Sahel, a odpovídá tomu i jeho charakteristika: vydrží ve vzduchu přes 27 hodin, ale letí rychlostí kolem 440 kilometrů v hodině, což je v hustě bráněném vzdušném prostoru kombinace, která z něj dělá snadný terč.
Druhou lekci dodala válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky. Levná bezpilotní technika tam ničí stroje za násobek své ceny a tempo opotřebení převyšuje tempo, jakým se dají tradiční platformy vyrábět. Právě zkušenost s Reapery vedla k tomu, že u programu MMA se počítá s dodáním prvních sta strojů do roku 2029.
Z ohijské linky sjel první Fury. Továrna jich zvládne 150 ročně
Že nejde jen o prezentaci, dokládá stav výroby. V červnu 2026 udělilo letectvo první produkční kontrakty oběma hlavním dodavatelům, General Atomics potvrdil rozběhnutou výrobu FQ-42A a Anduril v červenci 2026 vyvedl z linky v Ohiu první YFQ-44A. Ta továrna má kapacitu až 150 kusů ročně, letové zkoušky prototypu YFQ-42A přitom běžely už od srpna 2025.
Peníze tomu odpovídají. Rozpočet na fiskální rok 2027 žádá téměř 25 miliard korun na první nákup CCA, zhruba 3,7 miliardy na předběžné objednávky pro následující rok a asi 34 miliard na pokračující vývoj, dohromady kolem 60 miliard korun v jediném rozpočtovém cyklu. Souběžně běží oddělená soutěž na autonomní software, protože letectvo záměrně rozdělilo řídicí systém a samotný letoun, aby mohlo schopnosti aktualizovat bez čekání na novou generaci hardwaru.
Experimentální operační jednotka už zkouší reálné bojové postupy včetně provozu z provizorně vybavených základen a řízení CCA z přenosných pozemních pracovišť, která jde nasadit prakticky kdekoli. Počítá se tedy s rozptýleným nasazením v duchu konceptu Agile Combat Employment, nikoli s koncentrací dronů na několika velkých základnách.
Čína ani Rusko zatím sériovou výrobu bezpilotních stíhaček nespustily
Čína vyvíjí vlastní stealth bezpilotník GJ-11 Sharp Sword a lehčí FH-97A, podle studie francouzského institutu IFRI se ale zatím nedostala do fáze sériové produkce srovnatelné s americkým tempem. Ruský S-70 Ochotnik-B s rozpětím křídel kolem 19 metrů a odhadovanou nejvyšší rychlostí 1 000 kilometrů v hodině zůstává ve zkušební fázi a Rusko zaostává jak v automatizaci, tak ve stealth technologiích. Hlavním měřítkem tempa je pro americké plánovače Čína a její hustá síť protivzdušné obrany.
Síla celého konceptu přitom nespočívá v nezranitelnosti jednoho stroje. Protivník, který dnes řeší desítky amerických stíhaček, bude muset řešit stovky dalších ozbrojených cílů, a jeho systémy protivzdušné obrany se dají zahltit počtem. Ztráta jednoho CCA za zhruba půl miliardy korun navíc bolí nesrovnatelně méně než ztráta F-35 za více než dvě miliardy, takže i kalkulace ochoty riskovat se mění. Dohromady s bombardérem B-21 Raider a spojeneckou sítí velení vzniká vrstva, kterou je těžké vyčerpat.
Pro Česko je dopad nepřímý, ale reálný. Škálovatelná vrstva bojových dronů zvyšuje odolnost aliančního letectva a tím i věrohodnost kolektivní obrany podle článku 5 Severoatlantické smlouvy, z čehož země bez přímé účasti na programu bezpečnostně těží také. Konkrétní evropské základny pro CCA zatím americké letectvo veřejně nepotvrdilo. Přenosná řídicí pracoviště a plán na provoz ze stovek spojeneckých letišť ale naznačují, že s evropským operačním prostorem se v zadání počítá.