Pokud hledáte zajímavý tip na výlet, určitě se do Zadních Chalup vypravte. Toto bohem zapomenuté místo má opravdu jedinečnou atmosféru. Do zaniklé obce se dostanete po modře značené turistické cestě z Nýrska, ale je to 7,5 kilometru. Mnohem jednodušší je přejet autem přes hraniční přechod Svatá Kateřina u Nýrska, těsně za hranicí na první odbočce odbočíte vlevo a pojedete přes osadu Anglmühle asi čtyři kilometry na parkoviště v osadě Hinterhelmhof. Odtud je to asi 300 metrů k hraničnímu přechodu pro pěší a cyklisty Helmhof–Zadní Chalupy. Od hraničního přechodu je to do Zadních Chalup přibližně 1,5 kilometru.
Osada Zadní Chalupy ležela na severním úbočí Ostrého, poblíž prameniště Chodské Úhlavy, v dnešní nejzápadnější části území Hamrů. O její historii se dochovalo jen minimum dokumentů. A naprosté minimum toho z obce zůstalo. První doložená zmínka pochází z roku 1701, kdy byly Zadní Chalupy uvedeny v pozemkové knize panství Bystřice nad Úhlavou. V roce 1878 zde byla zřízena jednotřídní škola. V roce 1930 bylo v obci 150 osob, z toho 140 německé národnosti, a 29 domů. Při poslední evidenci v roce 1939 žilo v obci 140 obyvatel.
Obec měla slavného obyvatele Zadní Chalupy mají i jednoho slavného obyvatele. V jednom z místních domů totiž vyrůstal klasik šumavské německé literatury Anton Schott, který se narodil 8. února 1866 jako syn chudého tkalce a domkáře. Číst a psát se naučil od svého otce. První školní vědomosti získal v obci až po zřízení jednotřídky v roce 1878. Chvíli studoval nadaný chlapec reálku v Plzni. Pro nedostatek prostředků musel ale studia ukončit. V patnácti letech nastoupil jako písař u advokáta v Nýrsku. Vlastním studiem se nakonec dopracoval až k maturitní zkoušce na německém učitelském ústavu v Praze a v letech 1883 až 1895 působil jako učitel. Tehdy publikoval svoje první povídky. V roce 1902 získal za román Boží údolí významné ocenění, nechal učitelování a koupil si v obci Zadní Chalupy stará kasárna finanční stráže s několika polnostmi a stal se rolníkem a také amatérským botanikem.
Později byl Anton Schott zvolen starostou obce. Když jeho děti odrostly, prodal v roce 1918 usedlost a usadil se v Rakousku. Během své literární činnosti vydal na padesát svazků knih a na 30 svazků povídek a novel. V románu Poslední rychtář popsal zánik výsad obyvatel Královského Hvozdu, tzv. Králováků, v letech 1847 až 1848. Ve svých knihách opěvoval přírodní krásy šumavské země a šumavského sedláka. Zemřel v 79 letech 4. dubna 1945 na svém statku Hueb v Mettmachu v hornorakouském okrese Ried.
Zánik obce v hraničním pásmu Po válce a odsunu původních německých obyvatel se Zadní Chalupy staly součástí ostře střežené železné opony. V roce 1951 zde vznikla 4. rota Pohraniční stráže Zadní Chalupy. Už v roce 1948 úřady popisovaly domy v obci jako velmi sešlé a zchátralé. Dochoval se dokonce zápis velitele stanice SNB v Zelené Lhotě, podle kterého se obec kvůli blízkosti státní hranice „nehodila“ k osídlení a domy měly být z bezpečnostních důvodů zbourány. Výjimkou byl například zděný hostinec Františka Bredla a budova německé školy.
V roce 1950 byly například budovy bývalé finanční stráže a školy předány vojenské správě jako materiál k demolici. Území následně připadlo do hraničního prostoru se zákazem vstupu. Formálně Zadní Chalupy ještě nějakou dobu existovaly. Ještě v roce 1950 byly samostatnou obcí. V administrativním lexikonu z roku 1955 už je uvedeno, že Zadní Chalupy definitivně zanikly. Rota fungovala až do roku 1978, kdy zanikla v rámci reorganizace Pohraniční stráže. Život se do této části Šumavy začal vracet až po pádu železné opony.
Do Zadních Chalup už se ale život nikdy nevrátil. Dnes po obci zůstaly především terénní stopy, základy a některé další pozůstatky a kamenné artefakty utopené ve vegetaci. Úzká pěšina vás přivede na mýtinu s přístřeškem s posezením u staré studny. Na informační tabuli jsou čtyři vzácné fotografie zachycující některé původní domy v obci. Můžete se už jen hádat, ve kterých místech asi původně stály.
Docela strašidelnou atmosféru jsem zažil v Zadních Chalupách při jedné podzimní návštěvě, kdy už se pomalu stmívalo. Nečekaně mě tam vylekalo velké hejno havranů, kteří pak chvíli zlověstně kroužili kolem mě s hlasitým krákáním. Při poslední návštěvě v květnu letošního roku mě zde zase přepadla hrozivá bouřka s extrémně silným krupobitím. Tohle opuštěné místo prostě umí pokaždé něčím překvapit.