4 min

Seděla u televize omotaná pavučinami: Po 42 letech našli v záhřebském podkroví to, co zbylo z otravné sousedky

Sdílet

Dennívýzva

12. května 2008 otevřeli tři sousedé podkrovní byt v centru Záhřebu. Uvnitř čekaly mumifikované ostatky ženy, která tam ležela pravděpodobně od sedmdesátých let.

Zdroj: Foto: PxHere

Obsah článku

Hedviga Goliková, bývalá zdravotní sestra narozená roku 1924, žila sama v miniaturním bytě na adrese Medveščak 77. Když trojice nájemníků vyrazila dveře kvůli majetkovému sporu, narazila na scénu, ze které od šoku utekla ven a zavolala policii. Byt musel být před ohledáním dezinfikován. Tělo bylo nepoznatelné, zůstaly jen mumifikované pozůstatky obklopené pavučinami, v blízkosti televizoru, který už dávno nic nevysílal. Nejděsivější na celém případu ale není samotná mumifikace. Je to součet desítek malých selhání, díky nimž může člověk uprostřed města zmizet do administrativní a sousedské slepé skvrny na celá desetiletí.

Kdo byla Hedviga Goliková

Původem z Rijeky, celý dospělý život v Záhřebu. Pracovala v poliklinice na Trešnjevce, bydlela v podkrovním bytě odděleném od zbytku domu vlastním schodištěm. Výměra bytu se v dobových zdrojích liší: Jutarnji list píše o 18 metrech čtverečních, Index.hr o třinácti. V obou případech jde o prostor menší než průměrná česká garáž.

Sousedé ji popisovali jako uzavřenou, psychicky nestabilní, s výkyvy nálad. Kolovala fáma, že se stýkala s Jehovovými svědky, jiní tvrdili, že prostě odjela. Nikdo z domu ji neoznačoval za blízkou. Slovo, které se v sousedských výpovědích opakuje nejčastěji, je „neobvyklá“. To stačilo k tomu, aby její zmizení nikoho příliš neznepokojilo.

Třicet pět, nebo čtyřicet dva let?

Tady začíná problém, který virální verze příběhu spolehlivě zamlčují. Chorvatské dobové zdroje z května 2008 (Jutarnji list, Index, Slobodna Dalmacija) pracují s odhadem smrti kolem roku 1973, tedy zhruba 35 let před nálezem. Anglojazyčné přepisy, zejména kanadský CityNews ze 16. května 2008, posunuly smrt do roku 1966 a přidaly detaily o šálku čaje a křesle před televizí. Chorvatské originály přitom mluví spíš o posteli.

Forenzní patolog Davor Strinović, kterého citovala agentura AP, řekl jasně: po tak dlouhé době je „téměř nemožné říct jistě“, jak a kdy přesně zemřela. Cizí zavinění dobové zprávy nepotvrzují, ale rozklad a mumifikace zničily tolik stop, že definitivní závěr už nebyl možný. Bezpečné je psát, že Hedviga zemřela pravděpodobně mezi lety 1966 a 1973. Přesnější datum neexistuje.

Proč ji nikdo nehledal

Odpověď není jednoduchá a dobové zdroje si v ní odporují. AP přes Fox News uvádí, že ji nikdo nikdy nenahlásil jako pohřešovanou. Index ve stejný den psal, že v policejní evidenci figurovala jako nezvěstná 35 let. Jutarnji kombinuje obě verze: formální oznámení prý chybělo, ale neoficiálně po ní v sedmdesátých letech proběhlo pátrání po celé Jugoslávii.

Společný jmenovatel je prostý: Hedviga neměla nikoho, kdo by její zmizení systematicky tlačil. Kolegové z polikliniky? Odešla do důchodu nebo prostě přestala chodit. Rodina? Nedohledatelná. Sousedé? Ti řešili hlavně byt.

A právě byt je klíč k pochopení celého příběhu. Od roku 1981 sousedé společně spláceli úvěr za dům a vedli spor o Hedvigin podkrovní prostor. Do bytu ale nevstoupili, bránila jim právní ochrana nájemního vztahu. Na dveřích od roku 1998 visela fixou psaná poznámka zakazující vstup, podepsaná „Komisí pro sčítání lidu města Záhřebu“. Byt tedy nebyl neznámý. Byl administrativně ztuhlý a nedotknutelný.

Otevřená okna zřejmě ztlumila zápach a umožnila proudění vzduchu, které vedlo k mumifikaci místo rozkladu. Izolované schodiště oddělilo podkroví od zbytku domu. A elektřina? Ta běžela celá desetiletí. Kdo ji platil, není jasné: Jutarnji zmiňuje záhřebského architekta, který zemřel tři měsíce před nálezem, ale veřejně dohledatelné zdroje mechanismus plateb nevysvětlují.

Není to jen záhřebský příběh

Hedvigin případ patří k nejextrémnějším na světě, ale není ojedinělý v principu. Joyce Vincentovou našli v londýnském bytě po téměř třech letech. V Oslu leželo tělo muže v bytě devět let. V německém Essenu téměř sedm. Záhřebských 35 až 42 let je jiná liga, ale mechanismus je pokaždé stejný: osamělý člověk, žádná silná vazba, systém, který nekontroluje.

V Česku žije podle sčítání 2021 samostatně v bytě přes 627 tisíc seniorů starších 65 let. Devět z deseti seniorských jednočlenných domácností bydlí v bytě samo. Kdyby někdo z nich zemřel bez povšimnutí, české právo počítá s oznamovací povinností při nálezu pozůstatků, povinností zajistit pohřbení do 96 hodin a sociálním pohřbem na náklady obce, pokud se nikdo blízký nepřihlásí. Majetek bez dědiců připadne státu. Systém existuje. Otázka je, kdo zazvoní u dveří.

Co zbylo z Medveščaku 77

Dům na adrese Medveščak 77 stojí dodnes v chráněném území městské části Gornji Grad–Medveščak. Městské dokumenty z roku 2017 ho vedou s urgentní potřebou obnovy fasády. Hedvigu Golikovou pohřbili. Byt vyčistili. Spor o vlastnictví se dořešil.

Chorvatský Jutarnji list po nálezu otiskl komentář, který ironicky vyzýval sousedy, aby zůstali „zvědaví a trochu otravní“. Možná nejlepší epitaf pro ženu, kterou okolí odepsalo právě proto, že otravná byla.

Zdroj: VědaŽivě.cz

Autor: Tereza Říha

Reklama

Další články z VědaŽivě.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů VědaŽivě.cz

Články z VědaŽivě.cz přibližují aktuální dění ve světě vědy, technologií a přírody způsobem, který je srozumitelný i pro čtenáře bez odborného vzdělání. Nabízejí přehled nových objevů, výzkumů a trendů, ale i zajímavosti z každodenního života, které mají vědecké pozadí – od lidského zdraví přes...

Seděla u televize omotaná pavučinami: Po 42 letech našli v záhřebském podkroví to, co zbylo z otravné sousedky

Z historického zápasu udělaly Češky parádní drama. Bitvu o Wimbledon vyhrála Nosková

Vášáryová ve Varech zastínila úplně všechny. Rudé šaty skrývaly tajný odkaz na legendární Postřižiny

Srdce se mu zastavilo na sedm minut. Teď trenér pomáhá psát norský zázrak

Poslední červený koberec ve Varech? Hvězdy dorazily, originalita si vzala volno

Zakladatel Železné koule: Motivace ke zdravému životnímu stylu nestačí. Někdy je lepší zajít na pivo