Když jsme jako malí prohledávali tajuplné zásuvky starých skříní, občas jsme narazili na něco výjimečného. Mezi záplavou běžných plastových hraček občas vykoukl drobný, chladivý kovový hrdina. Ano, řeč je o legendárních cínových vojáčcích. Tyto historické miniatury nebyly jen obyčejnou hračkou pro každodenní dovádění na písku. Pro každého kluka v Československu představovali tito detailně propracovaní bojovníci vrchol touhy. Mít doma celou armádu, která se pyšnila leskem kovu a poctivou vahou, to už byla známka opravdového sběratelského prestiže.
Zatímco většina dětí v éře socialismu sváděla bitvy s plastovými vojáčky od národního podniku Směr nebo s gumovými indiány z NDR, cínové figurky si uchovávaly punc exkluzivity. Byly těžké, voněly historií a každá z nich v sobě nesla kus poctivé ruční práce. Když jste takového vojáčka postavili na stůl, nešlo o pouhý kus plastu, ale o malé umělecké dílo, které okamžitě upoutalo pozornost každé návštěvy.
Od norimberských dílen až po české cínařské mistry
Historie těchto drobných uměleckých děl sahá hluboko do 18. a 19. století, kdy se jejich masová výroba rozvinula v německém Norimberku a Fürthu. Tehdejší ploché figurky se postupně vyvinuly v plně trojrozměrné miniatury, které fascinovaly nejen děti, ale i dospělé šlechtice a vojevůdce. Světovou proslulost si získaly značky jako Haselbach, J. E. du Bois či legendární Elastolin Hausser z Ludwigsburgu.
V Československu se tradice precizního cínařského řemesla udržovala i navzdory tlaku na masovou plastovou produkci. Výrobci jako TIN Praha nebo menší rodinné cínařské dílny dokázali i v omezených podmínkách tvořit nádherné odlitky. Každá figurka musela projít procesem precizního lití slitiny cínu a olova a následným náročným ručním malováním. Právě tato neuvěřitelná řemeslná piplačka a smysl pro detail dělají z historických vojáčků tak vyhledávané klenoty i v dnešní digitální době.
Detektivní pátrání na půdě: Jak poznat skutečný sběratelský klenot?
Našli jste doma krabici plnou starých vojáčků a buší vám srdce nedočkavostí? Než začnete slavit, je potřeba provést malé detektivní pátrání. Klíčem k vysoké hodnotě je totiž materiál, stáří a především ucelenost sbírky. Skutečně vzácné kousky poznáte podle značky vyražené na spodní straně podstavce, specifického patinování kovu a preciznosti ruční malby, která věrně odpovídá historickým uniformám.
Jak upozorňují odborníci, hodnota roste s příběhem a kompletností. Podle vyjádření kurátora sbírek vojenských miniatur z prestižního historického portálu: „Cínové figurky byly vždy spíše záležitostí dospělých sběratelů, modelářů a historických nadšenců než běžnou dětskou hračkou, a to jak za první republiky, tak v éře socialismu. Výroba kvalitní cínové miniatury vyžaduje precizní lití a náročné ruční malování podle reálných historických předloh. Pokud dnes na trhu vidíme sady prodávané za tisíce korun, jde výhradně o špičkově zpracovaná dioráma konkrétních bitev nebo o vzácné starožitnosti z 19. století. Běžné opotřebované figurky z dětských her mají hodnotu pouze nostalgickou."
Jaká je jejich skutečná cena a kde najít kupce?
Pokud vlastníte běžné poválečné figurky, jejich cena se na aukčních portálech jako Aukro pohybuje v řádu desítek až stovek korun za kus (obvykle kolem 100 až 300 Kč). Skutečný jackpot ale přichází v momentě, kdy držíte v rukou ucelenou, profesionálně malovanou historickou sadu – například kompletní dioráma slavné bitvy u Slavkova. Takové sbírky čítající desítky detailních figur se dnes běžně draží za 10 000 až 20 000 Kč.
Máte i vy doma na půdě nebo v komoře starou dřevěnou krabici po dědečkovi? Možná je ten správný čas ji otevřít a prozkoumat její obsah. Třeba právě tam tiše odpočívá zapomenutá armáda, která čeká na své znovuzrození a může vám přinést nečekané finanční přilepšení. Hráli jste si jako děti s těmito kovovými hrdiny, nebo jste dávali přednost plastovým indiánům? Podělte se s námi o své vzpomínky v diskusi!
Zdroje článku: Collecting Toys of Germany's Third Reich, History of Tin Soldiers ― AGES, Elastolin – toy soldiers medic nurse military doctor by O. und M. Hausser - Museum of Medicine, nespechej.cz
Autor článku: Tereza Holubová