ROZHOVOR. Válka na Ukrajině je ve Finsku, jež má s ruskou agresí své historické zkušenosti, pravidelným tématem debat. „Škála výroků je široká. Od toho, jak Rusko mele z posledního, po to, jak je nebezpečné a že vydrží mnohem déle,“ komentuje to oceňovaná slovenská spisovatelka Alexandra Salmela, která studovala v Praze a nyní žije právě ve Finsku.
V rozhovoru pro HlídacíPes.org Alexandra Salmela popisuje, jak téma války a sousedního Ruska rezonují ve finské společnosti, jaké jsou paralely s Českem a se Slovenskem a jak již pátým rokem trvající konflikt odráží tamní literatura.
Jak se ve finské společnosti změnilo od roku 2022 vnímání Ruska?
Myslím, že se spíš vyhrotily již dříve zastávané názory a postoje. Mnoha politikům, i bývalé prezidentce Tarji Halonenové, se ex post začaly vyčítat dřívější kontakty na Rusko i pozitivní vztah k Vladimiru Putinovi. Je však třeba si uvědomit, že Putin řekněme z roku 2003 nebyl Putinem v roce 2014, 2022 nebo snad 2026 a v očích mnoha politiků mohl kdysi představovat naději na změnu. Zvláštním případem jsou dnes prorusky orientované a politicky aktivní osoby, jako například Ano Turtiainen, bývalý poslanec za stranu Perussuomalaiset (překládá se jako Praví Finové, ale ve skutečnosti to znamená Obyčejní Finové, pozn. autora). Turtiainen se svou ženou požádal o politický azyl v Rusku a také ho dostal. Prý byl ve Finsku politicky pronásledován.
Kdo je Alexandra Salmela
Vystudovala divadelní dramaturgii na VŠMU v Bratislavě a finštinu na Karlově univerzitě v Praze. Žije ve Finsku, píše ve finštině a slovenštině. Její román Antihrdina, který sama považuje za velice politický, vyšel v češtině, a připravuje se překlad její knihy s názvem „56, či?", která v roce 2025 získala slovenskou cenu Anasoft Litera.
Jaké jsou spíše obecné postoje Finů k Rusku a jak se projevují?
Finsko dříve ve vztahu k SSSR udržovalo velmi křehkou politickou rovnováhu plnou kompromisů – už od konce druhé světové války, respektive od porážky v Pokračovací válce (probíhala od 25. června 1941 do 19. září 1944, pozn. red.), po níž následoval nucený mír se SSSR a pak Laponská válka s cílem vyčistit zemi od ustupujících německých jednotek. Svým způsobem se doba balancování na hraně vrátila: lidé jsou oficiálně vyzýváni, aby si vytvářeli zásoby pro případ kolapsu systémů, i když to se začalo měnit už za covidu.
Finsko má s Ruskem dlouhý a problematický vztah i dlouhou hranici. Proto se zřeklo Ottawské úmluvy (o zákazu nášlapných min z konce devadesátých let, pozn. red.) a opět zavedlo jejich používání, což je další mimořádně kontroverzní téma. Helsinky byly vždy blízko Petrohradu, a zatímco do zemí střední a východní Evropy proudili uprchlíci z Ukrajiny, tak do Finska uteklo velké množství Rusů, kteří se neztotožňují s putinovským režimem, případně jím byli přímo ohroženi.
Finská média se stále věnují reportážím z Ukrajiny, ale popisují i různé aspekty života v současném Rusku. Je zde vůle vědět a pochopit, co se v té zemi děje. Naděje se vkládají do tamní opozice a vnitřního kolapsu mocenského aparátu.
Čili válka na Ukrajině je stále tématem dne?
Ano, o vývoji situace se v médiích informuje skutečně dennodenně. Nevzpomínám si, že by na titulních stranách bulváru obden nebyl alespoň maličký obličej Putina. Samozřejmě se informuje o dalších tématech: dění na Blízkém východě, humanitární katastrofy, dopady klimatické změny, ale téma je i vlastní identita a právo na sebeurčení, což je důležité hlavně pro mladé lidi. Zásadní téma je pak bezpečnost. Finsko si nakoupilo i Davidovy praky, pokročilý izraelský systém protivzdušné a protiraketové obrany, což je zde bráno jako poměrně kontroverzní záležitost.
Vy jste spisovatelka, jak téma bezpečnosti, Ruska a Ukrajiny ovlivnilo literaturu, intelektuály, spisovatele?
Z křehkého vztahu k východnímu sousedovi, z hrozby hybridní války a téma špionáže přirozeně těží zejména autoři politických thrillerů či detektivek. Už v roce 2016 tu ale vyšel přímo vizionářský román, satirická dystopie Korpisoturi (Bojovník z divočiny) od Laury Gustafssonové, jejímž výchozím bodem je totální systémový kolaps způsobený právě východním sousedem. Mám ale pocit, že literatura se v politicky vypjaté atmosféře spojené s planetárním kolapsem začala poměrně výrazně obracet k introspekci. Jako by vnitřní temno bylo přece jen lepší alternativou než temno, které nás obklopuje.
Ovlivnila válka vaši tvorbu?
Válka na Ukrajině není moje téma, ráda ji přenechám jiným.
Jak je to ve Finsku se zmíněnými ruskými uprchlíky a s Rusy obecně?
Finsko jako přímou únikovou cestu využívali zejména političtí azylanti. Část šla dál do světa, část ve Finsku zůstala i proto, že je zde dost početná ruská menšina. Některé z nich se ale současná vláda snaží deportovat. Dříve tu také byly velké investice od ruských oligarchických skupin. Například Helsinkám se po letech podařilo dopracovat se k tamní největší hokejové a koncertní aréně, kterou zbudoval právě jeden z oligarchů (šlo o Gennadije Timčenka a rodinu Rotenbergů s vazbami na Vladimira Putina, na které se uvalily sankce Západu, pozn. red.).
Jsou tady například i autoři s ruskými kořeny, kteří však do Finska přišli jako děti v rámci zcela jiné politické situace. Země totiž po roce 1991 přijímala potomky ugrofinských Ingrijců, kteří po druhé světové válce zůstali na sovětské straně hranice. Vyrůstali v jazykovém a kulturním prostředí Finska, i když se setkali s despektem, který část populace ve Finsku tradičně pociťuje vůči „Rusákům."
Vidíte tady paralelu s děním v Česku nebo na Slovensku?
Spíš sleduji, jak se na Slovensku zvedají nenávistné hlasy vůči Ukrajincům a výhodám, které údajně mají. Ve Finsku se obdobným terčem stávají přistěhovalci z Blízkého východu, Asie, Afriky. Část z nich se do Finska dostala jako součást ruské hybridní války, kdy byli dovezeni až k finským hranicím. Finové na to nakonec reagovali zavřením hranice, což ve společnosti i na politickém poli také vyvolalo obrovskou bouři. Situace nebyla tak katastrofální jako ve filmu Agnieszky Holland Zelená hranice, ale na ty zástupy promrzlých lidí v teniskách s igelitkami v rukou v pětadvacetistupňových mrazech bylo bolestné se dívat.
Finsko se rozhodlo vstoupit do NATO, jaké emoce to provázely?
Vstup do NATO byl velmi vyhroceným tématem. Kdyby nezačala válka mezi Ruskem a Ukrajinou, asi by se to nestalo, společenská ani politická atmosféra tomu nebyla příznivě naladěna. Jenže ruská hrozba nabyla takových rozměrů, že i mnozí levicoví politici svůj přístup ke vstupu do NATO – i když ne k NATO jako takovému – pod tlakem okolností změnili a hlasovali pro. Rozhodovací proces byl rychlý, ale proběhl jen v politické rovině, žádné referendum se na toto téma nekonalo.
Co teď ještě hýbe politickou scénou?
Nezaměstnanost je dnes ve Finsku nejvyšší v EU a pravicová vláda, které šéfuje neoliberální pravice ve spojení s krajní pravicí, to nezvládá. Na denním pořádku jsou skandály všeho druhu – od korupčních a sexuálních přes rasistické invektivy, jako nedávná fotografie ministrů v kšiltovkách Send Them Back Home (pošlete je domů, pozn. red.), až po nedávné násilnické opilecké eskapády se střelnou zbraní před nočním klubem v centru Helsinek. Škrtá se v sociální sféře, zdravotnictví, školství, kultuře, v ekologii a mezinárodní pomoci, ale daňové zatížení lidí s příjmy přes 10 000 eur měsíčně bylo sníženo, prý to nastartuje ekonomiku.
Autor je jediný novinář z území bývalého Československa akreditovaný u Svatého stolce ve Vatikánu. Působil v EWTN v Římě, ve Vatikánském rozhlase a v oddělení komunikace Evropského parlamentu v Bruselu.