Když se ceny operačních pamětí vyšplhají na několikanásobek během jediného roku, člověk buď zaplatí, anebo začne improvizovat. Muž jménem Polymatt zvolil druhou cestu a zašel s ní do extrému. Na konci června 2026 zveřejnil na YouTube video s názvem „Memory is too expensive so I made my own“, v němž krok za krokem ukazuje stavbu skutečně fungujícího USB úložiště založeného na magnetické jádrové paměti. Tedy na technologii, kterou v 60. letech používal navigační počítač lunárního modulu programu Apollo. Výsledek pojme přesně 8 bajtů, tedy osm znaků ASCII. Po připojení k počítači se hlásí jako běžná flashka s jediným souborem core.txt a data uchová i po odpojení, bez baterie i bez flash čipu. Není to náhrada modulu DDR5. Je to ale reálná, zapisovatelná i čitelná paměť postavená v domácí dílně, která doslova zhmotňuje cenu každého jednotlivého bitu.
Proč se vůbec mluví o drahých pamětech Polymattův projekt nevznikl ve vzduchoprázdnu. Ceny operačních pamětí v roce 2025 a na začátku roku 2026 vzrostly způsobem, který nemá v posledních letech obdoby. Podle srovnání na Světu hardware , opřeného o cenové grafy Heureky, stály běžné DDR4 kity v českém maloobchodě k únoru 2026 zhruba 4,2× více než o rok dříve. U DDR5 kitů byl nárůst ještě výraznější – přibližně 4,2 až 4,8násobný podle kapacity. Cenová minima připadla na jaro 2025, vrchol přišel kolem Vánoc téhož roku a únorové ceny sice mírně klesly, stále však zůstávaly mimořádně vysoké.
Globální obraz není o nic optimističtější. Analytická společnost TrendForce ještě 3. července 2026 psala o rekordních kontraktních cenách běžných pamětí DRAM a očekávala jejich další růst o 13 až 18 % mezi čtvrtletími. Hlavním důvodem je poptávka po pamětech pro AI servery, která vyčerpává výrobní kapacity a tlačí vzhůru i ceny spotřebitelských modulů. Polymattova motivace – „paměti jsou příliš drahé, tak si vyrobím vlastní“ – je samozřejmě nadsázka. Ale nadsázka postavená na reálných číslech.
Feritové kroužky místo tranzistorů: jak to funguje Princip magnetické jádrové paměti je překvapivě jednoduchý. Každý drobný feritový kroužek, tedy „donut“ o průměru zlomku milimetru, uchovává jeden bit informace. Směr magnetizace určuje, zda jde o nulu, nebo jedničku. Vodiče protažené skrz kroužek stav přepínají proudovým impulzem a takzvaný sense wire detekuje slabý signál při čtení. Čtení je destruktivní – přečtením se bit přepíše, takže elektronika musí po každém čtení data znovu zapsat.
Polymatt vzal 64 feritových kroužků ze staré sovětské techniky a ručně je propletl do matice 8 × 8. Nejprve si na jednobitovém testovacím přípravku změřil, jaký proud je potřeba k přepnutí magnetizace. Poté navrhl dvě vlastní desky plošných spojů: jednu s řídicí elektronikou a obvody budičů pro generování přesných proudových impulzů, druhou se zesilovačem pro čtení slabých signálů ze sense wire . Srdcem USB komunikace je mikrokontrolér ESP32, který celé zařízení prezentuje počítači jako běžné velkokapacitní úložiště.
Výsledek uzavřel do 3D tištěného pouzdra s akrylátovými okénky a feritovou matici ponořil do silikonového oleje. Ten není jen vizuální efekt – funguje jako tepelný pufr, který stabilizuje spínací chování jader při změnách okolní teploty.
Co s tím uživatel reálně udělá Po zasunutí do USB portu se zařízení ohlásí jako běžný disk s jediným souborem core.txt . Uživatel jej otevře, napíše maximálně osm znaků, třeba „Ahoj!“, a soubor uloží. Firmware převede znaky na 64 bitů a zapíše je do feritové matice. Po odpojení a opětovném připojení tam text stále je. Bez baterie, bez flash paměti – čistě díky remanentní magnetizaci feritových kroužků.
Praktické využití? Žádné, pokud hledáte náhradu běžné flashky. Obrovské, pokud chcete někomu ukázat, jak paměť funguje na nejnižší možné úrovni – bit po bitu, kroužek po kroužku.
Technologie z Apolla Nadpis odkazuje na navigační počítač Apollo Guidance Computer, který astronauty dovedl na Měsíc. Ten používal dvě příbuzné feritové paměťové technologie: zapisovatelnou erasable core memory pro proměnná data a pevnou core-rope memory pro programy. Podle technické dokumentace NASA byla core-rope memory prakticky nezničitelná a data v ní přetrvávala bez napájení – vlastnosti, které v šedesátých letech neměly konkurenci.
Polymattův projekt je funkčně bližší zapisovatelné variantě, protože data v jeho matici lze přepisovat. Vazba na Apollo je ale zcela oprávněná – jde o stejnou rodinu feritových pamětí. A právě odolnost feritových jader vůči radiaci je jedním z důvodů, proč je NASA v kosmických počítačích tak dlouho používala. Moderní polovodičové paměti ukládají informaci do drobných elektrických nábojů v jemných křemíkových strukturách, které může kosmické záření přepnout; NASA tyto poruchy označuje jako single-event upsets . Feritový kroužek uchovává informaci magneticky, takže je vůči tomuto jevu podstatně odolnější.
Není první a nebude poslední Polymatt není jediný, koho napadlo vrátit se k feritovým jádrům. Už v únoru 2026 představil japonský nadšenec @dyd_Nao 128bajtovou magnetickou USB paměť – šestnáctkrát větší kapacitu, ale také přibližně šestnáctkrát větší rozměry, zhruba jako talíř. Řízení obstarávalo Raspberry Pi Pico. Polymattův projekt je kompaktnější, estetičtější a díky olejové výplni i vizuálně atraktivnější.
A pak je tu ještě Dr. Semiconductor, který ve své domácí čisté místnosti třídy 100 skutečně vyrábí polovodičovou DRAM. V dubnu 2026 naměřil kapacitu kolem 12 pikofaradů na malém poli buněk a plánuje škálování na úroveň, kterou by bylo možné připojit k PC. Termín ale veřejně nestanovil. Zatímco Dr. Semiconductor míří k moderní technologii zmenšené do garáže, Polymatt jde opačným směrem – bere šedesát let starou technologii a dává jí USB konektor.
Osm bajtů nestačí ani na slovo „zdražení“. Stačí ale na to, aby člověk pochopil, co se vlastně děje uvnitř každého paměťového čipu – jen v měřítku, které je vidět pouhým okem.
VIDEO
Zdroj: Mobify.cz - Váš párťák ve světě elektroniky
Autor: Petr Sedmík