Bisexualita totiž pořád balancuje mezi dvěma světy, které jí často odmítají přiznat vlastní existenci. Pro heterosexuální okolí může být jen módní experiment, pro část queer komunity zase nedostatečně queer. Přitom jde o nejpočetnější skupinu v rámci LGB spektra, podle dat Pew Research tvoří bisexuální lidé zhruba 60 % celé LGB populace. Podobná čísla uvádí i Gallup. A přesto je bisexualita pozoruhodně neviditelná. Možná právě proto, že okolí má potřebu ji pořád někam zařazovat. Když je bi člověk ve vztahu s mužem, je přece hetero. Když je se ženou, je gay nebo lesba. A když je zrovna sám? Tak si prý ještě není jistý. Jenže orientace se nemění podle toho, koho zrovna držíte za ruku.
Mýtus č. 1: Bisexuální člověk se prostě neumí rozhodnout
Tohle je jeden z nejodolnějších mýtů vůbec. Bisexualita je podle něj jen čekárna před skutečným coming outem, člověk buď nakonec přizná, že je gay nebo lesba, nebo se usadí v heterosexuálním vztahu. Jenže přitažlivost k více než jednomu genderu není nerozhodnost.
V českém výzkumu Být LGBTQ+ v Česku z roku 2022 uvedlo 52 % bisexuálních lidí, že se setkali s předsudkem, že ve skutečnosti jen nechtějí přiznat svou homosexuální orientaci. I když vám tedy člověk řekne, kdo je, okolí mu občas stejně vysvětlí, kdo podle něj doopravdy je.
Mýtus č. 2: Bisexuálové jsou automaticky nevěrní
Tady se bisexualita potkává s další oblíbenou lidskou disciplínou, zaměňováním sexuální orientace za charakter. To, že člověk může cítit přitažlivost k více genderům, totiž neznamená, že chce vztah s více lidmi současně. Bisexuální člověk může žít v monogamním vztahu, stejně jako může mít vztah nemonogamní. Stejně jako heterosexuální nebo homosexuální člověk může být věrný, nebo nevěrný. O tom nerozhoduje orientace, ale osobní hodnoty a dohoda mezi partnery. Přesto se s představou, že jsou bi lidé náchylnější k nevěře, setkalo 39 % bisexuálních respondentů českého výzkumu. Takže ne, bisexualita není permanentní vstupenka do milostného trojúhelníku.
Mýtus č. 3: Bisexualita znamená 50 na 50
Jako matematická rovnice by to bylo krásně jednoduché. Padesát procent ženy, padesát procent muži, vyřešeno. Jenže lidská přitažlivost takhle nefunguje. Někdo může cítit silnější sexuální přitažlivost k jednomu genderu a romantickou k jinému. Preference se mohou během života měnit. A někteří lidé prožívají přitažlivost také k nebinárním a genderově rozmanitým lidem. Bisexualita proto nemusí být přesně rozdělená napůl. A už vůbec není potřeba po bi člověku chtít tabulku, graf nebo aktuální statistiku jeho partnerských preferencí.
Mýtus č. 4: Když chodí s opačným pohlavím, diskriminaci přece nezažívá
Tohle je možná nejzákeřnější představa ze všech. Na první pohled totiž dává smysl, pokud je bisexuální člověk ve vztahu s osobou jiného pohlaví, okolí ho může považovat za heterosexuálního. A tím pádem se vyhne části homofobních reakcí. Jenže neviditelnost není totéž co bezpečí.
Člověk může navenek zapadat a zároveň před okolím schovávat důležitou část své identity. V českém výzkumu uvedla čtvrtina bisexuálních lidí, že o své orientaci neřekla vůbec nikomu v rodině. Více než čtvrtina ji tají před všemi lidmi v práci a 36 % dokonce před svým lékařem. Je tedy opravdu výhodou, když vás okolí diskriminuje méně jen proto, že o vás neví celou pravdu?
Mýtus č. 5: „Všichni jsme přece trochu bi“
Tahle věta zní tolerantně. Někdy dokonce velmi tolerantně. Jenže může mít úplně opačný efekt. Protože pokud jsou všichni trochu bi, pak bisexualita vlastně není nic zvláštního, a není ani potřeba ji brát vážně.
Jenže bisexualita není univerzální základní nastavení lidstva. Je to svébytná sexuální a vztahová orientace. A když někomu jeho identitu neustále vysvětlujeme jako fázi, nerozhodnost, experiment nebo vlastnost, kterou máme tak trochu všichni, ve skutečnosti mu ji bereme. Právě tomu se říká bi erasure – vymazávání nebo zneviditelňování bisexuality. A může přicházet jak z heterosexuální většiny, tak ze samotného queer prostředí.
Když neviditelnost není výhoda
Bisexuální lidé někdy slyší, že to mají jednodušší než gayové a lesby. Stačí si přece najít partnera opačného pohlaví a společnost je nechá být. Jenže možnost skrýt část své identity není totéž jako svoboda ji žít. Dlouhodobé zpochybňování vlastní identity navíc není jen nepříjemná společenská zkušenost. Může vytvářet takzvaný menšinový stres a negativně se promítat do duševního zdraví. Podle českých dat jsou bisexuální lidé v některých oblastech výrazně méně otevření o své orientaci než gayové a lesby, například vůči všem členům rodiny je otevřených 13 % bisexuálních respondentů oproti 41 % gayů.
A je tu ještě jedna oblast, o které se mluví podstatně méně, násilí. Ze skupiny bisexuálních respondentů, kteří v posledních pěti letech zažili nějakou formu násilí, uvedlo 42 %, že šlo o sexuální napadení. To už není otázka slovníčku ani toho, jakou nálepku má kdo rád.
Den osvěty o bisexualitě, známý jako Bi Visibility Day, připadá na 23. září. Je připomínkou toho, že viditelnost není samoúčelná. Pokud je určitá skupina neustále zpochybňována, její zviditelnění může být způsobem, jak dát najevo jednoduchou věc. Bisexualita není fáze. Není to nerozhodnost. Není to synonymum pro nevěru. A není to ani povinnost chtít každého. Je to jedna z podob lidské sexuality.
Zdroje: EU Survey, Být LGBTQ+ v Česu, Spolek Prague Pride
Související články