Možná to znáte. Máte plný diář, telefon plný kontaktů a hlavu plnou lidí, kterým jste něco slíbila. Minimálně setkání u kafe. Někomu musíte zavolat, někomu odpovědět, někde se ukázat, něco zařídit. A když se konečně večer posadíte, zjistíte, že jste celý den dělali všechno možné, jen ne to, co jste opravdu chtěli.

Foto: pexels/Yan Krukau
Už nemusíme všechno
S přibývajícími lety přitom často zjistíme jednu docela osvobozující věc: nemusíme už všechno. Nemusíme udržovat každé přátelství, které vzniklo před dvaceti lety. Nemusíme chodit na každou návštěvu. Nemusíme se zavděčit rodině, kolegům ani sousedům. A dokonce nemusíme být pořád tou verzí sebe sama, kterou jsme byly ve třiceti. Životní inventura není žádné dramatické „od zítřka začínám nový život“. Je to spíš tiché zamyšlení nad tím, co vám ještě dává smysl.
Kamarádství, co vás vyčerpává
Ne každý člověk, musí zůstat navždy ve vašem životě navždycky. Některá přátelství mají svůj čas. Potkali jste se s kamarádkou ve škole, během mateřské, v první práci nebo v době, kdy jste měli podobné starosti. Byli jste jako dvojčata, v neustálém kontaktu. Jenže lidé se mění. Možná dnes zjišťujete, že si už vlastně nemáte co říct. Nebo že každé setkání skončí stěžováním, pomluvami a pocitem, že jste zase strávili dvě hodiny posloucháním cizích problémů. Nemusíte takového člověka nenávidět. Nemusíte mu ani dělat velkou scénu. Někdy úplně stačí přestat vztah neustále zachraňovat.
Vybírejte si, komu věnujete čas
Aby nedošlo k omylu, životní inventura neznamená zbavit se lidí. Právě naopak. Možná při ní zjistíte, kterým lidem chcete věnovat víc času. Výzkum Harvard Study of Adult Development, který sleduje životy lidí už od 30. let minulého století, ukazuje, že právě kvalitní vztahy patří k nejdůležitějším faktorům spojeným se spokojeností, zdravím a dlouhověkostí. Nejde tedy o to mít kolem sebe co nejvíc lidí, ale mít kolem sebe ty správné.
Pocit, že musíte být pro všechny
Tohle je možná jedna z nejtěžších věcí, kterých je potřeba se zbavit. Jsme to hlavně my, ženy, které jsou zvyklé rozkrájet se pro ostatní, všechno zařídit a sebe dávat na poslední místo. Říct „ne“ by nás ani nenapadlo. A ještě se u toho tváříme, že je všechno v pořádku. Jenže být hodná neznamená být neustále k dispozici. Zkuste si někdy položit jednoduchou otázku: „Kdybych to dnes neudělala, opravdu se něco stane?“ Možná zjistíte, že překvapivě často ne.
Vaše nová verze
Tohle bývá zajímavé obzvlášť po padesátce. My ženy si o sobě zpravidla něco myslíme a věříme tomu. Poznáváte tyhle věty? „Nejsem sportovní typ,“ „Jsem nešikovná“, Jsem tlustá,“ „Jsem neschopná,“ Celé roky jsme si o sobě něco mysleli. „Já nejsem sportovní typ.“ „Já už se učit nebudu.“ „Na to už jsem stará.“ Co na tahle moudra zapomenout a připustit si, že jste úžasná bytost, která se posledních dvacet let starala o svoje děti a rodinu a nyní přichází moment, kdy máte prostor sama pro sebe? Nedává vám práce už smysl? Chcete zažít něco, po čem jste vždycky toužila? Jděte do toho! Nepatříte do starého železa, jen žijete jinou etapu, ve které můžete vytvořit novou verzi sebe sama.
A pak jsou tu staré křivdy
Někdo vám ublížil. Něco se nepovedlo. Něco jste měla udělat jinak. Jenže minulost už nepřepíšete. Co ale můžete udělat? Přestat si dělat výčitky a platit za něco, co se stalo v minulosti. Na povel zapomenout nejde, ale zkuste si třeba říct: „Tehdy jsem se zachovala nejlépe, jak jsem uměla a mohla. Dnes bych to možná udělala jinak.“ Pokud vás minulost trápí tak, že se s tím neumíte vyrovnat sami, není od věci poprosit o pomoc psychologa nebo terapeuta.
Zdroj: news.harvard.edu, psychologytoday.com, hhs.gov/surgeongeneral
Související články