Nezaměnitelné hnědé koženkové lavice, drncavé poskakování na každém styku kolejnic a pekelné horko z topení sálající přímo pod sedadly. Červeno-krémový motorový vůz řady M 152.0 (později přeznačený na řadu 810) z Vagonky Studénka se od poloviny 70. let stal všudypřítomným symbolem československých lokálek. Šalamounské rozhodnutí konstruktérů použít motor a automatickou převodovku z městského autobusu Karosa zachránilo stovky regionálních tratí před zrušením, i když cestujícím připravilo jízdu plnou svérázných zážitků.
Tato technicko-historická rekonstrukce vychází z doložených odborných a archivních pramenů: ze železniční sbírky Národního technického muzea (NTM) v Praze , z historických fondů Českých drah a Železničního muzea v Lužné u Rakovníka , z originálního Návodu k obsluze a udržování motorového vozu řady M 152.0 (Vagonka Tatra Studénka, 1976), z odborného atlasu lokomotiv Jindřicha Beka a z dobových hospodářských záznamů v digitálním archivu periodik AV ČR (deník Rudé právo) . Konfrontace výrobních výkresů a provozních zpráv ukazuje, jak pragmatický konstrukční kompromis zformoval cestování celých generací.
Dědictví po Hurvínkovi: Proč Studénka vsadila na autobusové díly V první polovině 70. let stálo vedení Československých státních drah (ČSD) před akutní krizí: legendární poválečné motoráky řady M 131.1 zvané Hurvínek s dřevěnými lavicemi a hlučným vzduchem chlazeným motorem Tatra byly na pokraji životnosti. Provoz parních vlaků na venkovských lokálkách byl neúnosně drahý a hrozilo masivní rušení regionálních spojů. Železnice potřebovala nový, mimořádně lehký a levný motorový vůz.
Inženýři ve Vagonce Tatra Studénka zvolili geniálně pragmatické řešení: místo vývoje drahého železničního agregátu sáhli do zavedené automobilové velkosérie. Pod podlahu nového vozu zastavěli ležatý vznětový šestiválec LIAZ ML 634 o objemu 11,9 litru a výkonu 155 kW (211 koní), který byl doplněn dvoustupňovou hydromechanickou automatickou převodovkou Praga 2M70 . Šlo o naprosto shodné pohonné ústrojí, jaké v té době pohánělo tisíce městských linkových autobusů Karosa ŠM 11. Díky tomu byly náhradní díly okamžitě dostupné a údržbu motoru zvládl každý garážový mechanik.
Interiér motorového vozu s nezaměnitelnými hnědými koženkovými lavicemi v uspořádání 3+2. Topení pod sedačkami v zimě hřálo tak intenzivně, že tavilo podrážky bot. Koženka, zářivky a sálající teplo: Rituál cesty lokálkou Interiér vozu M 152.0 byl zhmotněním normalizačního minimalismu. Do prostoru pro cestující se vešlo 55 sedících pasažérů na lavicích potažených odolnou hnědou koženkou v uspořádání 3+2 naproti sobě. Strop osvětlovaly strohé zářivky a zavazadla se odkládala na lehké hliníkové rošty nad hlavami. Největší legendou se však stalo vytápění.
Chladicí okruh motoru LIAZ byl vyveden přímo do mohutných plechových radiátorů umístěných pod sedadly. V tuhých zimních měsících to znamenalo, že motoráček fungoval jako pojízdná sauna. Kdo seděl na sedadle přímo nad výdechem topení a neopatrně si opřel nohy o plechový kryt, riskoval doslova roztavení gumových podrážek zimních bot. Teplotní komfort v kabině byl extrémní – buď nesnesitelné horko, nebo průvan z netěsnících oken spouštěných koženým páskem.
Cesta do Brna před érou navigací: Jak fungoval motorest Devět křížů na D1
Proč dostal přezdívku Orchestrion a Šukafon Vozidlo si během let vysloužilo celou řadu lidových přezdívek. Nejpopulárnější označení Orchestrion vzniklo v narážce na slavný televizní seriál Chalupáři: rytmické cvakání elektrických stykačů, pískání kompresoru a mechanické zvuky automatické převodovky Praga při řazení připomínaly složitý hrací stroj. Druhá rozšířená přezdívka, poněkud jadrnější Šukafon , odkazovala na specifický jízdní projev.
Vůz totiž neměl otočné podvozky, ale pouhé dvě samostatné nápravy s pevným rozvorem osmi metrů. Na rovných kolejích jel klidně, ale na zanedbaných venkovských lokálkách se na každé výhybce a spoji kolejí divoce rozkymácel. Vůz poskakoval, házel cestující ze strany na stranu a při brzdění do zastávky vydával táhlý pískavý tón litinových brzdových špalků, který byl slyšet na kilometry daleko do lesů.
Dvounápravová konstrukce s ležatým motorem LIAZ pod podlahou znamenala levný provoz, na nerovných kolejích lokálek však způsobovala pověstné kymácení. Samoobslužný provoz a záchrana venkovských tratí Klíčovým přínosem řady M 152.0 byla ekonomika provozu. Na rovinatých tratích spotřeboval motoráček přibližně 30 až 35 litrů motorové nafty na 100 kilometrů, což bylo v porovnání s parní či těžkou motorovou trakcí zanedbatelné číslo, jak připomíná náš rozbor cen pohonných hmot v ČSSR . Vůz byl navíc uzpůsoben pro provoz bez průvodčího: strojvůdce seděl v malém proskleném stanovišti hned vedle nástupních dveří a na malých zastávkách sám prodával klasické lepenkové jízdenky.
Benzín za socialismu a dnes: Proč osmikorunový Special vyšel dráž než dnešní litr
Původní plány počítaly s tím, že M 152.0 bude pouze přechodným řešením s plánovanou životností 12 až 15 let. Celkem bylo ve Studénce vyrobeno 678 vozů pro ČSD a další stovky na export do Maďarska. Z provizoria se však stal nezničitelný držák: motoráčky přežily pád komunismu, rozpad státu i novodobé modernizace na jednotky Regionova. Pro miliony Čechů a Slováků tak zůstává hranatá silueta Orchestrionu nesmazatelnou kulisou prázdninových cest, ranního dojíždění do škol a nostalgické poetiky české železnice.
Zdroje fotografií
Motorový vůz M 152.0 v roce 1989: Foto: Petr Štefek / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/)Interiér motorového vozu řady 810: Foto: Honza Groh / Wikimedia Commons / CC BY 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by/3.0/)Motorový vůz ČSD M 152.0: Foto: R.D. / Wikimedia Commons / CC BY 2.5 (https://creativecommons.org/licenses/by/2.5/)