7 min

Maďarsko se po Orbánovi obrací jinam. Praha nebude mezi prvními zastávkami, Babiš s Macinkou sklízí účet

Sdílet

Dennívýzva

Vítězství Pétera Magyara v maďarských volbách není jen koncem éry Viktora Orbána, ale i…

Zdroj: inregion.cz

Vítězství Pétera Magyara v maďarských volbách není jen koncem éry Viktora Orbána, ale i velmi nepříjemnou zprávou pro tu část české politiky, která si na orbánovském Maďarsku budovala svou středoevropskou představu o „suverénní“ budoucnosti. Budoucí maďarský premiér podle prvních informací nepoletí mezi prvními do Prahy, nýbrž chce nejdřív do Varšavy, Bruselu a Rakouska. To je moment, kterého si česká opozice všimla okamžitě. Zatímco ANO, SPD a Motoristé ještě nedávno do maďarských voleb okatě vstupovali a vzhlíželi k Orbánovu světu jako k politické inspiraci, dnešní realita vypadá úplně jinak. Polsko a Maďarsko si mohou začít čistit stůl a Česku zůstává nepříjemná otázka, jestli se nechce definitivně zavřít do osy s Ficem.

Maďarské volby přinesly zlom, který přesahuje hranice jedné země a který bude v příštích týdnech a měsících tvrdě dopadat i na českou politiku. Péter Magyar a jeho Tisza po šestnácti letech ukončili vládu Viktora Orbána, a to způsobem, který nelze odbýt jako těsnou nehodu nebo chvilkový výkyv nálad. Tisza získala ústavní většinu a Orbán porážku uznal. Současně Magyar po vítězství jasně mluví o návratu Maďarska k proevropské orientaci, k opravě vztahů s EU a NATO a k prvnímu kolu zahraničních cest, které má vést do Varšavy, Bruselu a Rakouska. Tento plán je v českém kontextu výmluvný, jelikož říká víc než desítky diplomatických frází. Praha v něm nefiguruje. Česká republika nebude první zemí, do níž nový maďarský premiér zamíří, a to v regionu, kde ještě donedávna část tuzemských politiků snila o jakési obnově ose Budapešť–Bratislava–Praha proti „bruselskému mainstreamu“. Teď se ukazuje, jak krátkodeché tyto fantazie byly. Magyar podle dostupných informací míří tam, kde chce opravovat, navazovat a symbolicky potvrdit nový kurz. Česko mezi prvními adresami zjevně není.

Toho si velmi rychle a přesně všimla i česká opozice. Poslanec STAN Matěj Hlavatý, připomněl to podstatné. „Nedávno mi na CNN vyčítal zástupce Motoristů a SPD, že za špatné vztahy se Slovenskem můžeme my a že kvůli tomu nefungovala V4,“ poslanec STAN. „Mohu vás ujistit, že to, jakým způsobem jste se vměšovali – ANO, SPD a Motorky – do voleb v Maďarsku, vám Péter Magyar rozhodně neodpustí,“ uvedl Hlavatý. „Polsko a Maďarsko si to vyříkají a budou fungovat dál bez nás. Nám zbyde jen Fico, který pojede proruskou linku ještě tvrději než doteď, protože Putinovi už v EU skoro nikdo nezbyl. Teď je jen na vás, jakou cestu si vyberete. Pokud pojedete Ficovou cestou, tak dřív nebo později padnete, ale nás to bude bolet ekonomicky a reputačně,“ dodal Hlavatý ostře. Nejde pouze o zlomyslné opoziční, nýbrž o velmi přesné pojmenování rizika, že se střední Evropa začne přeskupovat bez Česka právě proto, že si čeští populisté spolu s krajní pravicí zvolili jako přirozené partnery síly, které se ocitají na okraji. To, že Praha nebude mezi prvními zastávkami nového maďarského premiéra, do tohoto obrazu zapadá přesně.

Ještě nepříjemnější je to celé pro Andreje Babiše a jeho tábor proto, že se od orbánovského Maďarska nyní nepůjde tak snadno odstřihnout. Den před maďarskými volbami Babiš Orbána veřejně a mluvil o jeho důrazu na suverenitu a stabilitu. Po porážce následovala rychlá proměna tónu. Andrej Babiš Péteru Magyarovi a prohlásil, že je připraven s novým maďarským vedením spolupracovat. Vicepremiér Karel Havlíček také k přesvědčivému vítězství. To všechno je samozřejmě politicky pochopitelné a formálně správné. Jenže právě tady je vidět celá slabost babišovského stylu zahraniční politiky. Dokud byl Orbán symbolem síly, hovořilo se o suverenitě, ochraně národních zájmů a odvážném odporu proti unijnímu tlaku. Jakmile Orbán padl, začalo se okamžitě mluvit o respektu k demokratickému výsledku a o připravenosti spolupracovat s novým vedením. To je praktické a velmi výmluvné. Zahraniční politika takto nemá vypadat, pokud chce působit jako hodnotově ukotvená a dlouhodobě čitelná. Nyní má podobu rychlého přebarvování podle toho, kde zrovna leží síla, a přesně to noví středoevropští partneři velmi dobře čtou.

Podobně trapně dnes vyznívá i výrok ministra zahraničí Petra Macinky, podle něhož Česko „přišlo v Orbánovi o spojence“. I kdyby člověk odhlédl od toho, že už tato formulace sama o sobě říká víc o ministrově mentální mapě Evropy než o reálné diplomacii, dnešní vývoj ji obrací proti němu. Pokud český ministr zahraničí veřejně lituje, že ve střední Evropě padá právě ten lídr, který byl dlouhé roky synonymem proruského lavírování, permanentní války s Bruselem a systematického rozkladu liberální demokracie, pak tím neříká nic o státnickém rozhledu. Říká jen, že si českou zahraniční politiku představuje jako síť ideologických vazeb na politiky jednoho typu. Jenže právě tento typ politiky v Maďarsku narazil a právě ten teď bude nový maďarský premiér opouštět. Jestliže tedy Macinka v Orbánovi viděl klíčového spojence, je to dnes spíše důkaz politické slepoty než ztráty strategické opory. V situaci, kdy Péter Magyar podle všeho nebude první cestu směřovat do Prahy, ale jinam, působí Macinkova poznámka skoro jako nechtěná sebeobžaloba. Česko nepřišlo o spojence. Část české politiky vsadila na špatného koně a teď se diví, že nová maďarská vláda o ni nestojí jako o první adresu.

Na celé věci je přitom nejzajímavější, jak rychle se česká domácí debata přelila z gratulací k mnohem nepříjemnějšímu tématu, totiž k tomu, co to znamená pro Česko. Petr Fiala maďarský výsledek za dobrou zprávu nejen pro Maďarsko, ale pro celou svobodnou Evropu, napsal, že populismus a poklonkování Putinovi byly poraženy, a dodal, že věří, že po Maďarsku bude následovat i Slovensko a Česká republika. Ještě ostřejší byl jeho „Těžký večer v Průhonicích“, čímž velmi zřetelně ukázal, komu doma ten výsledek nejvíc politicky bolí. Vít Rakušan podobně, když napsal, že Maďarsko odstavilo od moci Orbána, který se dlouho zdál neporazitelný, a že i v Česku se lze v dalších volbách zbavit Babiše a nacionalistů. Tohle všechno není jen opoziční radost nad porážkou ideologického spřízněnce ANO a SPD. Je to i připomínka, že ve střední Evropě se znovu láme otázka, kdo zůstane připoután k orbánovsko-ficovskému modelu a kdo se vydá jiným směrem. Fakt, že nový maďarský premiér podle dostupných zpráv nepoletí nejprve do Prahy, tento konflikt jen zostřuje. Protože najednou přestává jít o domácí rétoriku a začíná jít o skutečný status země v regionu. Pokud nový maďarský premiér zamíří nejdřív do Varšavy a Bruselu, pak tím naznačuje, že případná nová středoevropská spolupráce nebude stát na starém orbánovském modelu vzájemného krytí populistických režimů, ale spíše na tom, kdo je ochoten se vrátit do standardního evropského rámce. Tím pádem se mění i role Česka, kde nezáleží na tom, jestli se samo považuje za přirozeného partnera Budapešti, nýbrž na tom, jestli to bude podobně vidět i nová Budapešť. První náznaky říkají spíše ne.

V diplomacii jsou první cesty vždy symbolem priorit, prvních gest a prvního čtení mapy vztahů. Když nový maďarský premiér signalizuje, že chce nejprve do Varšavy, Bruselu a Rakouska, říká tím, kde chce obnovovat důvěru, kde chce ukotvovat nový kurz a kde vidí partnery pro první fázi své vlády. Když mezi těmito místy není Praha, je to pro Česko nepříjemné proto, že česká vláda vsadila na špatnou stranu dějin. Babiš může dnes blahopřát, Havlíček mluvit o respektu k vítězství a Macinka hořekovat nad ztrátou Orbána. Nic z toho ale nevymaže dojem, že v českém prostoru existoval velmi živý proud, který orbanismus nevnímal jako problém, ale jako model. Nový maďarský premiér sotva začne svou vládu tím, že poběží objímat ty, kdo ještě před pár dny drželi palce jeho poraženému protivníkovi.

Navíc je cenné i to, jak přesně se zde ukazuje rozdíl mezi zahraniční politikou jako správou vztahů a zahraniční politikou jako ideologickou projekcí. Pro Fialu a Rakušana je maďarská změna potvrzením toho, že střední Evropa může znovu fungovat bez orbánovského a proruského zamoření. Pro Babiše je to nepříjemná potřeba rychlé adaptace. Pro Macinku ztráta „spojence“. A pro Matěje Hlavatého důkaz, že český populistický tábor bude velmi brzy čelit důsledkům svého vměšování do maďarských voleb i svého starého obdivu k Orbánovi. V tomhle je opozice mimořádně přesná. Nevyčítá vládě jen to, že nový maďarský premiér nepřijede nejdřív do Česka. Vyčítá celé dosavadní české politické scéně, že část z ní léta pracovala na tom, aby se Česko stalo přirozeným partnerem těch nejproblematičtějších figur v regionu, a teď se diví, že po jejich porážce nezůstává u stolu automaticky. To je velmi drahá lekce a Česko ji možná právě začíná dostávat.

Ve výsledku tak maďarské volby nejsou jen příběhem o konci Viktora Orbána. Jsou i nepříjemným zrcadlem pro českou politiku. Ukazují, že region se může pohnout jinam, aniž by automaticky čekal na Prahu. Ukazují, že Polsko a nové Maďarsko si opravdu mohou své vztahy vyčistit a začít budovat novou osu bez českého přičinění. Ukazují také to, že pokud se Česko nechá dál vtahovat do ficovské a macinkovské představy střední Evropy jako rezervace uražených suverenistů, proruských oportunistů a permanentního boje s Bruselem, pak se jednoho dne může probudit v situaci, kdy nepůjde jen o problém reputační, nýbrž i hospodářský, bezpečnostní a diplomatický.

Reklama

Další články z Inregion.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů Inregion.cz

Web přináší pestrý mix článků z oblasti politiky, společnosti, bezpečnosti i aktuálních událostí doma i ve světě. Nejde jen o krátké zprávy, ale i o texty, které dávají tématům širší souvislosti a prostor pro hlubší pohled.Obsah kombinuje rychlé přehledy s publicistickými články a komentáři....

Maďarsko se po Orbánovi obrací jinam. Praha nebude mezi prvními zastávkami, Babiš s Macinkou sklízí účet

Slavia smetla Jablonec a před prázdným Edenem získala titul

"Kdybych to mohl vrátit..." Lídr Tribuny Sever přiznal chybu, označil i dalšího viníka

Hvězda seriálu Ulice bojuje s těžkou nemocí. Kvůli vzácné rakovině přišla o obě prsa

Proč někdo ukradl lebku svaté Zdislavy? Je to unikát, něco takového nepamatuji, říká historik

Soudní maraton Jaromíra Soukupa pokračuje. Tentokrát si došlápl na Dopitu