4 min

Jugoslávský úspěch, který neskončil nejlépe – BVP M-80 spojovalo to nejlepší z východu i západu a mělo československou stopu

Sdílet

Bojové vozidlo pěchoty M-80 bylo chloubou Jugoslávie. Jeho historie se však nakonec vyvíjela podobně jako osud velké a bohaté balkánské země.

M-80, vojenské muzeum Rijeka

Zdroj: Uživatel Roberta F./ Creative Commons / CC BY-SA

Obsah článku

Jugoslávie stála během studené války mezi dvěma znepřátelenými bloky, čehož dokázala opakovaně dokonale využívat, jelikož s nimi spolupracovala, a to často i na zbrojních projektech. Vzniklo tím mnoho unikátních produktů, které v sobě spojovaly východní jednoduchost a přímočarost se západním výkonem a kvalitou. Takové bylo i bojové vozidlo pěchoty M-80 inspirované sovětským BMP-1, ale vybavení mělo i ze země galského kohouta.

Jugoslávie získala pomoc z Československa

Příběh M-80 se začal psát v polovině 60. let 20. století, kdy Jugoslávie hledala nové BVP. Bělehrad měl v té době výborné vztahy s Prahou, a proto byla navázána spolupráce – Čechoslováci měli totiž přístup k plánům nového sovětského BVP-1, nicméně po srpnu 1968 veškerá spolupráce skončila. Jugoslávci se však v moderní konstrukci více než inspirovali a M-80 byl někdy považován za pouhou kopii, i když se jednalo o svébytnou konstrukci.

Samotný vývoj M-80 začal v roce 1969. Vnější podobnost s BVP-1 byla jasná i laikům, ovšem hnací mechanismus a koncepce výzbroje byla západní. Více než inspirací jí byly francouzský OT AMX-10P a západoněmecký Marder. Francouzi dokonce dodali k M-80 první motor Hispano Suiza HS-115-2 o výkonu 188 kW (256 koní). Roku 1975 pak byly prototypy sešité poněkud horkou jehlou představeny veřejnosti na přehlídce k 30. výročí konce 2. světové války.

Bojové vozidlo pěchoty M-80A, srbská armáda

Práce na něm pak ještě pokračovaly a do výzbroje se M-80 dostal předběžně v roce 1978. Bylo to však typicky socialistické řešení – zdaleka nebyl hotov, jenomže musel být splněn stanovený plán. Až roku 1981 byla proto zahájena výroba vylepšené verze. Hlavní změnou byl motor, namísto francouzského byl nasazen licenčně vyráběný německý Daimler-Benz OM403 v Jugoslávii vyráběný jako FAMOS 10V003 s výkonem 231 kW (315 koní). Teprve roku 1983, tedy 8 let od prototypů, mohl být označen za bojeschopný a byl přijat jugoslávskou armádou.

Kombinace východní a západní výzbroje

M-80 měří 6,42 metrů na délku, 2,90 metru na šířku a 2,20 metru na výšku. Hlavní vnější rozdíl oproti sovětskému BVP-1 je v tom, že je o 30 cm kratší a má místo čtyř pojezdových kol pět. Aby byla udržena hmotnost v přijatelných limitech, byla jeho korba vyrobena z hliníku posíleným boridem titanu. Díky tomu bojové vozidlo pěchoty M-80 vážilo 13,8 t a sílu pancíře mělo mezi 9 a 14 mm. V terénu je mimochodem velmi mrštné a na silnici vyvine rychlost až 65 km/h, kdežto na vodě až 7 km/h. Jeho dojezd pak vychází mezi 350 a 550 km dle verze a motoru.

Koncepce výzbroje byla zajímavou kombinací západní a východní fylozofie. Zatímco BVP-1 mělo ve věži poloautomatický kanón 73 mm 2A28 Grom, Jugoslávci šli západní cestou a nainstalovali původní francouzský letecký Hispano Suiza HS-804M55, tedy v jugoslávské licenci M55. Jeho kadence byla 650 až 750 ran za minutu a měla zásobu 400 nábojů. Její hlavní výhodou bylo, že oproti sovětské těžší zbrani byl schopen pálit s větší elevací, navíc i proti letícím cílům.

Bojové vozidlo pěchoty M-80 s věží Vidra

Další výzbroj však byla v jednomístné věži východní provenience. Vedle M55 se nacházel koaxiální kulomet M-86, tedy licenční sovětský RPK s 2 000 náboji, nebo dvojitá odpalovací zařízení na dvě protitankové střely 9M14M Maljutka (ve vozidle byly ještě čtyři zásobní). Posádku tvořili tři muži – velitel, řidič a střelec, výsadek pak až sedm mužů, kteří opouštěli M-80 dveřmi vzadu. Ve výbavě nechybělo ani noční vidění a dýmotvorné zařízení.

Trnitá jugoslávská cesta a dnešní odraz

Osud M-80 jakoby kopíroval i strasti nebohé Jugoslávie. S novým obrněncem měl Bělehrad obrovské plány, nabízel jej i v zahraničí a především v Africe a na Blízkém východě způsobil vlnu zájmu. Nakonec se však žádný obchod nekonal a ve ztracenu se ocitly i velkolepé plány, které s vynikajícím podvozkem jugoslávská armáda měla. Do výroby šly nakonec pouze velitelské verze M-80AKC a M-80AKB s rozšířenou komunikační výbavou.

V ověřovací sérii skončil projekt M-80A1 s novou věží Vidra (Vydra) od firmy Zastava, k níž opět přispěli českoslovenští odborníci. Tentokrát v ní měl být výkonný automatický 30mm kanon M86, ovšem po desetikusové pokusné sérii vše skončilo a stejně tak dopadla i zaminovávací verze MOS. Nejpokročilejší a nejrozsáhlejší úpravou měl být protiletadlový systém Foka se dvěma 30mm protiletadlovými kanony Zástava a zaměřovacím systémem Motorola, jenomže po čtyřech prototypech došlo k rozpadu země a sérová výroba ani nezačala.

Bojové vozidlo pěchoty M-80 s protiletadlovou věží FOKA

Do rozpadu Jugoslávie sjelo z výrobních linek celkem 1 000 kusů M-80 a po jejím rozdělení zůstaly ve všech nástupnických zemích. Chorvatsko se 128 kusy a Slovinsko s 51 kusy se přitom M-80 pomalu zbavují a část jich darovaly Ukrajině, zatímco Srbsko se snaží svou flotilu čítající kolem 320 stárnoucích M-80 modernizovat – nová verze M-80AB1 má například vylepšený pancíř, dálkově ovládanou věž a pozorovací zařízení.

Zdroj: ArmádníZpravodaj.cz

Autor: Redakce ArmádníZpravodaj

Reklama

Další články z ArmádníZpravodaj.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů ArmádníZpravodaj.cz

Články z ArmádníZpravodaj.cz přinášejí aktuální informace z oblasti armády, obrany, vojenských technologií a geopolitického vývoje. Sledují jak dění v českých ozbrojených silách, tak i klíčové mezinárodní události a konflikty, které ovlivňují bezpečnostní situaci ve světě. Obsah se věnuje nejen...

Všechny články tohoto autora