4 min

Ještě nejsem v důchodu, ale už teď mám pocit, že mě svět nechal za sebou. Přestávám ho stíhat, zoufá si Jana

Sdílet

Dennívýzva

Je mi padesát tři let a poslední dobou mám pocit, že mi svět utíká pod rukama. Ne pomalu a nenápadně. Naopak. Jako kdyby se každý měsíc rozběhl ještě o něco rychleji a já už neměla sílu držet krok. Připadám si stará, směšná a vlastně už tak trochu i zbytečná. Trápí mě to čím dál víc. Vím, že je spousta stejně starých žen, jako jsem já a svůj věk si užívají, ale já nevím, jak si to v hlavě nastavit jinak.

Zoufalá žena a počítač

Zdroj: Shutterstock

Pracuji v kanceláři už pětadvacet dvacet let. Kdysi jsem byla mezi kolegy ta mladší. Dnes jsem najednou jedna z nejstarších. Kolem mě sedí lidé, kteří by mohli být pomalu mými dětmi. Mluví jazykem, kterému často nerozumím. Pořád slyším samá anglická slova i celé věty, řeší aplikace, diskutují o seriálech na Netflixu a různých reality show, baví se o celebritách a influencerech, jejichž jména jsem v životě neslyšela.

V takových chvílích jen sedím a usmívám se. Nechci vypadat hloupě. Nechci se ptát. Jenže uvnitř mě svírá nepříjemný pocit, že někam přestávám patřit. Radši už ani nic nevyprávím. Minule jsem se zapojila do debaty na téma porody a mateřství a když jsem vyprávěla své zážitky z doby, kdy ještě nebyl internet a měli jsme pro děti látkové pleny, nikoho to nezajímalo. Připadala jsem si vlastně směšně, jak z pravěku. Mám Facebook. To je asi všechno. Instagram jsem si založila, ale nikdy jsem ho pořádně nepochopila. TikTok jsem otevřela jednou a po pěti minutách zase zavřela. A umělá inteligence? Když o ní kolegové mluví, připadám si jako moje babička, když se kdysi snažila pochopit internet. Někdy mě přepadne panika. Do důchodu mám skoro deset let. Deset let! Jak to zvládnu, když už teď mám pocit, že nestíhám? Co bude za pět let? Co bude za deset? Co když se všechno změní natolik, že si nebudu umět poradit ani s obyčejnými věcmi?

Nejhorší je, že podobný pocit zažívám i doma. Děti už jsou dospělé. Když přijdou na návštěvu, většinu času drží v ruce telefon. Povídají si o novinkách, sledují videa, kupují si letenky během pěti minut za pár stovek a já koukám jak zjara. Tohle už nemám šanci dohonit. Začala jsem si připadat stará. Zbytečná. Jako někdo, kdo pomalu mizí z obrazu, zatímco ostatní pokračují dál. Ještě nedávno to tak ale nebylo! Byla jsem na vrcholu sil, se vším jsem si věděla rady a teď je to jinak. Začínám se trápit a marně se snažím něčeho chytit. Nevím, jak se k těmto novým pocitům vlastně postavit.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Když zazvoní telefon od dcery, sevře se mi žaludek. Zase bude chtít peníze. Jenže já nejsem bankomat, pláče Zdena

Co na to odbornice? Vyjádření terapeutky Zuzany Svobodové:

681bcd4a703f2-image.jpg.webp Milá paní Jano, především bych vám chtěla říct, že v tom nejste sama. Podobné pocity dnes zažívá mnoho žen vašeho věku. Svět se mění opravdu rychle a někdy může být těžké mít pocit, že mu člověk stačí. Nezkoušejte ale hodnotit sama sebe podle toho, kolik aplikací umíte používat nebo zda rozumíte všem novým trendům. Vaše hodnota nespočívá v tom, jak rychle se naučíte ovládat nejnovější technologii. Máte za sebou něco, co se nedá nahradit – životní zkušenosti, schopnost vidět věci v souvislostech a nadhled, který přichází až s věkem.

Nebojte se zeptat, když něčemu nerozumíte. Není to známka slabosti ani neschopnosti. Naopak. Zvídavost a ochota učit se nové věci jsou obrovskou předností v každém věku. Možná budete překvapená, kolik lidí vám rádo poradí, když jim dáte příležitost.

Zároveň bych vás povzbudila, abyste se zaměřila na to, co vám jde a co vás baví. Někdy máme tendenci soustředit se jen na to, co nezvládáme, a úplně zapomínáme na všechny své silné stránky. Přitom právě ty mohou být zdrojem nového sebevědomí.

Také bych vás chtěla ujistit, že období po padesátce bývá pro mnoho žen časem velkých změn. Děti odcházejí z domova, pracovní prostředí se proměňuje a člověk si klade otázku, jak bude vypadat jeho další život. To ale neznamená, že před vámi nic není. Naopak. Může to být příležitost objevit nové zájmy, nové cíle a možná i novou část sebe samé.

A pokud na vás smutek nebo beznaděj doléhají příliš silně a trvají dlouho, neváhejte vyhledat odbornou pomoc. Někdy si nemusíme všechno nést samy. Chtěla bych, abyste si zapamatovala jednu věc: nejste zbytečná, nejste pozadu a rozhodně nejste odepsaná. Jen stojíte v životní etapě, která po vás chce, abyste si znovu našla své místo. A věřím, že ho najdete.

Zdroj: Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu může, kterého redakce zná a který jej předal redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní osoby pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Návštěva hodinového hotelu mě vyléčila z nevěry. Tohle už nikdy nechci zažít, vypráví Tereza

Související články

Reklama

Další články z Žena-in.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů Žena-in.cz

Články ze Žena-in.cz přinášejí osobitý, často velmi otevřený pohled na ženský svět v celé jeho šíři – od vztahů, rodiny a domácnosti až po aktuální společenská témata nebo osobní zkušenosti. Jejich silnou stránkou je autenticita, blízkost a schopnost otevřít i citlivá témata s lidskostí, empatií...

Ještě nejsem v důchodu, ale už teď mám pocit, že mě svět nechal za sebou. Přestávám ho stíhat, zoufá si Jana

„Jsme na konci cesty.“ Nové sankce proti Rusku nečekaně brzdí hlavní spojenci Ukrajiny

Syn Agáty Hanychové závodí na MS v muškaření. Český tým v Irsku vede před Anglií o 2 180 bodů

Jak ptáci najdou cestu přes půlku planety: Sledují polohu slunce i hvězd

Toto jídlo chudých je zdravotní zázrak. Čistí střeva a upravuje cukr v krvi

Zdi tajného vojenského komplexu skrývaly zvrácené experimenty: Děsivá realita uvnitř zařízení vyvolává čisté zoufalství