Pokud jeden z partnerů přenechá druhému téměř veškeré rozhodování, případně se natolik soustředí na jeho potřeby, že potlačí vlastní iniciativu, může se původně příjemná ohleduplnost postupně změnit v únavu, frustraci nebo ztrátu přitažlivosti. Naznačují to také data z rozsáhlého průzkumu e-shopu YOO.cz. Pro naprostou většinu žen zůstávají vlastnosti spojované se „správňáckým“ partnerem velmi atraktivní: 99 % žen oceňuje umění naslouchat a 98 % hledá muže, který je dobrým společníkem. Pozitivní vlastnosti tedy rozhodně nejsou problém samy o sobě. Otázkou spíš je, co se stane ve chvíli, kdy se z nich vytratí vlastní iniciativa, rozhodnost a zdravá míra samostatnosti.
Právě na tento extrém upozorňuje internetový fenomén označovaný jako teorie igelitového sáčku (plastic bag theory). Název popisuje partnera, který se vztahovým životem nechává prakticky jen pasivně unášet. Nemá výraznější vlastní směr, přizpůsobuje se plánům druhého a na první pohled tím může působit jako velmi nenáročný a bezkonfliktní člověk. Ve skutečnosti však může veškerou organizaci společného života postupně přenechávat partnerce. Druhou variantou je muž, který sice aktivní je, ale svou snahou být za každou cenu citlivý a ohleduplný odstraní ze vztahu část spontánnosti a erotického napětí.
Transformace pohodového partnera
Na začátku vztahu může být maximální přizpůsobivost dokonce velmi příjemná. Partner nic nekomplikuje, neprosazuje za každou cenu svou a ochotně přijme téměř jakýkoli návrh. Když se například zeptáte, kam společně vyrazíte na večeři, odpoví s úsměvem: „To je jedno, miláčku, hlavně že jsme spolu.“ V prvních týdnech může taková reakce působit romanticky a jako důkaz toho, že mu jde především o společně strávený čas. Dlouhodobě ale může být situace úplně jiná. Jestliže partner nedokáže říct, co by chtěl, nerozhoduje o běžných věcech a pravidelně čeká, až někdo jiný naplánuje další krok, odpovědnost za fungování vztahu se začne přesouvat na druhou stranu. Z partnerky se tak může stát člověk, který nejen rozhoduje, ale také neustále předvídá, organizuje, připomíná a kontroluje, zda se věci skutečně staly.
Tento mechanismus popisují sociologové a psychologové jako odmítání kognitivní práce a přenášení mentální zátěže na ženu. Vědkyně Allison Daminger ve svém výzkumu prokázala, že muži často záměrně rezignují na fázi rozhodování a dělají ze svých partnerek nedobrovolné manažerky projektu. Nejde přitom pouze o množství konkrétních domácích úkolů. Zátěž vzniká už ve chvíli, kdy jeden člověk musí neustále přemýšlet, co je potřeba udělat, kdy to udělat, jak to zařídit a kdo to následně provede. Takové rozložení rolí může být vyčerpávající a zároveň postupně oslabovat přitažlivost mezi partnery.
Ještě problematičtější může být situace, kdy se zdánlivá bezradnost začne používat jako způsob, jak se povinnostem vyhnout. Pojem weaponized incompetence označuje právě chování, při němž člověk působí, jako by určitou věc neuměl, nerozuměl jí nebo ji nedokázal samostatně zvládnout, a díky tomu se odpovědnosti zbaví. Druhý partner pak postupně přebírá stále více práce, protože je jednodušší udělat věc sám než opakovaně vysvětlovat, kontrolovat nebo napravovat chyby. Navenek může všechno fungovat, ale cena za tento klid je vysoká: jeden člověk jede na plné obrátky, zatímco druhý se stává stále pasivnějším.
Ne každý problém ale začíná u pasivity
Existuje i opačný typ partnera. Ten se o společný život stará, je všímavý a ochotný, jenže svou potřebu vyhovět druhému žene až příliš daleko. Všechno předem analyzuje, intenzivně sleduje nálady partnerky a snaží se odstranit jakýkoli náznak nepohody. V intimní oblasti může stejný přístup znamenat přemíru opatrnosti. Místo přirozené přitažlivosti, hravosti a napětí nastupuje snaha všechno dělat „správně“ a nikoho ničím nezaskočit. Psycholog David Schnarch ve své knize Vášnivé manželství vysvětluje, že u některých emočně inteligentních mužů může být silná potřeba partnerku zachraňovat. Jakmile má špatnou náladu, okamžitě se snaží situaci vyřešit. Problém nastává tehdy, když se jeho vlastní pocit stability začne příliš odvíjet od toho, zda je partnerka právě spokojená. Místo dvou samostatných lidí se pak vztah může začít podobat systému, v němž jeden člověk průběžně reguluje emoce druhého.
Na podobný mechanismus upozorňuje také Robert Glover v bestselleru No more nice guy. Podle něj mohou „hodní kluci“ fungovat na základě takzvaných skrytých dohod. Pro partnerku dělají první poslední, ale uvnitř zároveň očekávají, že za svou snahu dostanou lásku, uznání nebo potvrzení vlastní hodnoty. Když taková odměna nepřichází podle jejich představ, může se objevit frustrace nebo pasivní agrese. Vztah pak přestává být svobodnou výměnou mezi dvěma lidmi a začíná připomínat nevyřčený obchod: já se budu snažit a ty mi za to musíš něco vracet.
Takové nastavení může být pro oba vyčerpávající. Jeden partner má pocit, že musí být neustále vděčný a potvrzovat, že ten druhý dělá všechno správně. Druhý zase čeká, že jeho péče bude automaticky oceněna. Ani jedno nepřispívá k přirozenosti, která je pro dlouhodobou přitažlivost důležitá.
Méně schvalování, více vlastní odpovědnosti
Řešením samozřejmě není hledat protějšek, který bude necitlivý, dominantní za každou cenu nebo konfliktní. Smyslem je spíš najít rovnováhu mezi ohleduplností a vlastní iniciativou. Partner by měl mít prostor říct svůj názor, přijmout rozhodnutí a nést za něj odpovědnost, aniž by čekal, že druhý člověk všechno předem schválí nebo zařídí. Harriet Braiker, autorka knihy Nemoc vyhovět, doporučuje přestat odměňovat ústupky a neustále potvrzovat submisivní chování. Praktickým začátkem může být otevřená otázka: „Chci vědět, co chceš ty, i kdyby se mi to nelíbilo“. Smyslem není vyvolat konflikt, ale dát druhému jasně najevo, že jeho vlastní přání jsou ve vztahu stejně důležitá jako přání partnerky.
Braiker zároveň upozorňuje na rozdíl mezi delegováním úkolu a předáním skutečné odpovědnosti. Nestačí říct partnerovi, co přesně má udělat, kdy to má udělat a jaký má být výsledek. Pokud má být určitá oblast opravdu jeho, měl by převzít celý proces: od vymyšlení a naplánování přes jednotlivé kroky až po dokončení. Tím se z něj nestává pomocník, ale rovnocenný člověk, který je za danou část společného života skutečně zodpovědný. Právě taková samostatnost může podle tohoto přístupu podpořit jeho mužnost, která je tak sexy.
A pak je tu ještě otázka samotné touhy. Ve stabilním vztahu může být bezpečí zásadní, ale bezpečí samo o sobě nemusí automaticky vytvářet erotické napětí. Světově uznávaná terapeutka Esther Perel zdůrazňuje, že láska sice vyžaduje bezpečí, ale erotická vášeň potřebuje určitou dávku vzdálenosti. Partnerství proto nemusí znamenat, že dva lidé budou dělat všechno společně a navzájem se stanou středem celého svého života. Perel proto doporučuje podporovat muže v tom, aby měl vlastní svět a zájmy, které nejsou zcela propojené s partnerkou. Samostatnost, vlastní přátelé, aktivity a osobní prostor mohou paradoxně pomoci udržet přitažlivost i v dlouhodobém vztahu. V ložnici pak podle tohoto pohledu není nutné za každou cenu zůstávat v roli dokonale hodného pečovatele. Určitá míra dominance, spontánnosti a odvahy může vytvořit prostor pro jiný typ energie než ten, který provází každodenní péči.
Hodný partner tedy nemusí být špatná volba. Problém nastává až tehdy, když být hodný znamená rezignaci na vlastní názor, odpovědnost nebo přirozenou iniciativu. Stejně tak ani vysoká míra empatie není překážkou vztahu, pokud se z ní nestane neustálá potřeba druhého zachraňovat a získávat si jeho spokojenost. Zdravější dynamika stojí spíše na dvou lidech, kteří umějí být laskaví, ale zároveň dokážou říct, co chtějí, rozhodnout se, převzít odpovědnost a ponechat si část vlastního světa. Právě v této rovnováze může zůstat prostor nejen pro klid a důvěru, ale také pro jiskru a přitažlivost.
Zdroje: Yoo.cz, Psychology Today, Behavioral Scientist, ReachLink,
Související články