CENTRUM.CZ > ReadZone > 2. 12. 2025, 17:28

2. prosince 1982 bylo implantováno první umělé srdce. Pacient žil jen 112 dní, dal ale šanci tisícům dalších

| 4 min

Sdílet

První umělé srdce mělo pacientovi v roce 1982 vrátit život, přežil s ním jen pár měsíců. Jeho příběh ale otevřel cestu k záchraně tisíců dalších.

Umělé srdce Jarvik 7

Zdroj: FOTO:Votpuske, CC BY 4.0, via Wikimedia Commons

Moderní medicína dnes umí zázraky, ale za každým „zázrakem“ jsou i lidské tragédie. Příběh prvního člověka s trvale implantovaným umělým srdcem není žádná romantika, spíš vyčerpávající boj o každý den života. Když 2. prosince 1982 lékaři v americkém Utahu poprvé vložili do hrudníku pacienta mechanické srdce, mluvilo se o revoluci. Jenže i tahle revoluce měla hodně hořkou příchuť.

První „plechové“ srdce mělo pacientovi vrátit svobodu, nakonec s ním žil jen něco přes sto dní. Zanechal po sobě ale něco zásadního. Naději, že ti další už budou mít šanci mnohem větší.

Barnard, lvi a řeka krokodýlů

Ještě než se do hry vložili inženýři a začala éra umělých srdcí, byli na tahu odvážní kardiochirurgové. V prosinci 1967 se do dějin zapsal jihoafrický lékař Christian Barnard, když v Kapském Městě provedl první transplantaci srdce z člověka na člověka. Jeho pacient Louis Washkansky žil po operaci 18 dnů, zemřel na zápal plic.

Šance na přežití byly tehdy mizivé, Barnard to popisoval hodně plasticky. Přirovnával je k člověku, který se může zachránit před šelmami jen tak, že přeplave řeku plnou krokodýlů. Sám si uvědomoval, že vstupuje na tenký led, zároveň ale miloval úspěch a pozornost. „Každý muž, který tvrdí, že o úspěch a uznání nestojí, je buď nemocný, nebo lhář,“ řekl Barnard podle ČT24.

Za první transplantací následovaly další, v Československu, v USA, po celém světě. V roce 1968 proběhlo celosvětově přes sto transplantací srdce, ale jen třetina pacientů se dožila alespoň tří měsíců po zákroku. Lékaři naráželi na stejné limity: tělo novému orgánu vzdorovalo, chyběly moderní léky a přístroje.

Právě v téhle atmosféře, kdy každá operace připomínala ruskou ruletu, začali vědci přemýšlet jinak. Co když tělu nedat cizí orgán, ale stroj, který nepatří žádnému dárci, nezastaví se únavou a nebude podléhat lidským nemocem? Znělo to šíleně odvážně. A přesto do toho jednou musel někdo jít.

Barney Clark a jeho plechové srdce

Tím „někým“ byl v roce 1982 americký kardiochirurg William DeVries a jeho pacientem muž, který už neměl kam ustoupit. Těžké srdeční selhání, vyčerpané možnosti léčby, žádný vhodný dárce. Umělé srdce typu Jarvik 7 se nabízelo jako poslední karta v partii o život.

Operace proběhla 2. prosince 1982 v Salt Lake City. Selhávající srdce lékaři odstranili a místo něj do hrudníku usadili robustní mechanický přístroj. Ten vážil skoro kilo a byl napojený na hadičky a pohonnou jednotku, která hučela, blikala a připomínala spíš průmyslový stroj než něco, co má symbolizovat lásku a emoce.

Na rozdíl od běžnějších srdečních podpor, kdy vlastní srdce v těle zůstává a „pomáhá si“ s umělými komorami, šlo tady o plnohodnotnou náhradu. Srdce, které zkonstruoval Robert Jarvik, mělo podle plánů sloužit dlouhodobě. Nakonec ale první pacient s tímto srdcem zemřel po 112 dnech, další žil 620 dní.

Z dnešního pohledu to může působit krutě. Měsíce strávené v nemocnici, napojený na přístroje, bez jistoty, jestli má smysl doufat. Jenže podobné příběhy posouvaly medicínu dopředu. Lékaři sledovali každý výkyv tlaku, každou poruchu rytmu, každou komplikaci. Sbírali data, učili se, co stroj v lidském těle vydrží a kde má jeho konstrukce slabiny.

Pacient se stal živou součástí obřího experimentu. Neměl šanci utéct před vlastní nemocí, ani před kamerami a zájmem celého světa. Měl ale ještě něco. Možnost dát ostatním šanci, že jednou podobná operace nebude zoufalý pokus, ale běžná součást léčby.

Umělé srdce dnes a zázrak, který má svoje „ale“

Od prvního Jarviku uplynuly desítky let a technika se posunula o pořádný kus dál. Objevily se lehčí materiály, chytřejší senzory, lepší baterie. V posledních letech upoutalo pozornost třeba francouzské umělé srdce firmy Carmat, které je biokompatibilní a díky senzorům umí reagovat na potřeby těla.

První pacient s tímto srdcem ve Francii žil 75 dní. Jeho smrt byla pro mnohé zklamání, vývojáři ji ale brali jako součást cesty. Kardiochirurg Jan Pirk měl k nadšení od začátku rezervovaný postoj. „Je to vylepšený model, o jeho funkčnosti rozhodne až budoucnost. Dělá se to sice mnohem méně, než levostranná srdeční podpora, ale dělá se to léta,“ uvedl Pirk pro iDNES.cz.

Umělá srdce dodnes fungují hlavně jako přechodné řešení, most k transplantaci nebo způsob, jak pacienta udržet při životě, než se jeho stav stabilizuje. Většina lidí pořád spoléhá na „klasiku“ v podobě transplantovaného orgánu od dárce. A tam je bilance už mnohem optimističtější. Podle statistik žije rok po transplantaci skoro 85 procent pacientů a více než 70 procent z nich si užívá života ještě pět let po zákroku.

Každé procento, každý další rok navíc, má v pozadí konkrétní tváře. Miminko Jamie, které v 60. letech žilo s transplantovaným srdcem jen pár hodin. Pacient s Jarvikem, který strávil poslední měsíce života obklopený hadičkami a techniky. Muž s francouzským umělým srdcem, kterému revoluční přístroj přidal pouhých 75 dní. Všichni tihle „první“ často zaplatili obrovskou cenu za to, aby ti další mohli žít.

2. prosince 1982 bylo implantováno první umělé srdce. Pacient žil jen 112 dní, dal ale šanci tisícům dalších

Drsná taktika Rusů: chtějí "odpojit" a vylidnit Kyjev. Zelenskyj vyhlásil stav nouze

Záběry z utajené návštěvy Ukrajiny překvapily. Prezident Pavel má na rtech viditelné poranění

Nikola Hezucká prozradila, proč Patrik tajil rakovinu a jak se na nemoc přišlo!

„Prosil jsem smrt, aby mě vysvobodila.“ Za prvenství na osmitisícovce tvrdě zaplatil

Soukupova právnička promluvila o výsledku soudu. „Je to vítězství dítěte,“ říká